Pro časopis jsme nahrávali a fotili po poledni. Když to je takováto větší věc (konkrétní prý mohu být, až to vyjde), žiju tím den celý. Článek bude o mne a o ostatním. Jen se zatím neví, jak časopis všechno pobere.
Pánové mne návštěvou přinutili uklidit pro natáčení kovárnu a trochu vlastně i zahradu, takže jsem začal ráno a skončil v háji ve čtrnáct. To už jsme byli pohromadě a oproti předpovědi nepršelo! To až později u naučné stezky, protože tu jsem chtěl Bousovu také dopřát. Pak už se jelo do Kněžmostu pod střechu a na štrůdl.
Mám tyto akce rád. A přijede-li inteligentní schopný redaktor (tady i s fotografem), je radost veliká.
Čas letí jak šílený a už se balí. Ještě světlo ze za okna, namířené ke kovadlině skrze tabulky a rozjezd.
Až dostanu fotku, tak ji sem dám.
Já ale nekončím jejich odjezdem. V hlavě vše projíždím znovu a už vím, na co jsem v háji zapomněl. Chtěl jsem předvést keramickou slavičí vábničku, jsem to ale zmatkař, vždyť už v ní byla voda a čekala v autě poctivě odzkoušená kvůli nastavení hladiny v džbánku. Tak až jindy.
Pak chodím prostorem, je mi z toho krásně, protože chyby v moderování už tak nějak nedělám.
Řada vět patřila pánům soukromě. Byly o životě. O tom, jak to mám, jak se mi na Zemi líbí a co bych rád ještě stihnul.
Chcete říct jednu z moudrostí, kterou jsem použil? Kdyby se náhodou nevešla. Tak poslouchejte. Je to podobné „příběhům z natáčení“.
Dívali jsme se do savany s „bezvýznamnou“ třtinou v Slavičím háji, odkud i poslední cvrčilky odletěly.
Říkám k tomu místu, že obyčejnost má rozměr neskutečný! A krajina domova, že mi je akumulátorem, kam se chodívám připojit. I jak mi přišlo dojemné, že v době chrastících zlaťáků po mě má krajina vůbec nic nechce. Zadarmo prý, že to od ní mám. Tak jsem si řekl – ne Pavle, přeci jen zaplatíš, mluv o ní a kresli ji slovy. K ostatním. To umím a roztrhám se, aby to bylo věrné. A hosté, myslím, že už tam pochopili, proč se tak „vznáším“, proč jsem se „rozezpíval“. V místech, kde slyším každičkou vteřinu. I celé to chrámové utichání.
Jenže já z podobné role jen tak hned nevyskočím a bohužel i teď mne drží. Asi až do rána. Okolní svět příliš nevnímám, otevřený jen jedním směrem, k rozplývání..
Jak je možné, že nepršelo, když mělo? Že přijeli aktéři příjemní?
Když jsem viděl, jak je navíc nasála archeologie zahrady, jak se jim nechtělo věřit, že tohle opravdu všechno? Ano, dočista!
Byly to báječné okamžiky a „lapálie“ s ostříháním, převléknutím do pracovního k výhni, i ta současná „kocovina“? Veliká radost! Pěkná pozornost k „pětatřicetinám“. Text vyjde asi za tři týdny. To budeme otevírat výstavu.
Pak v ohlédnutí napíšu víc a uvedu časopis. Nyní již do médií nic nechystám.
Poděkování oběma a mám pocit, že nejen jim.
Hezký večer.
