O tom co odchází

Žádné komentáře u textu s názvem O tom co odchází
35 roků bylo krásných. V těch raných jsem chytal, co se dalo. Takže od jara do jara. Času bylo spousta, a i když třeba sítě sehnat moc nešlo, chytání to bylo nádherné. Uměli jsme i do silnějších nachytat, byl to ale kumšt. Líčit tak, aby pták stanul překvapený, třeba nad vodou v zátočinách. V lesících proti větvím a v rákosí? Tam s těmi „záclonami“ radši ani nelézt! Byly vidět a sestava samá tyč! Delší jak šestimetrové měl opravdu málokdo a většinou si takovou musel uplést. Ano, uplést.
Kroužků bylo málo a dělaly se s nimi drahoty. A taky se člověk musel rozhodnout, komu každý jeden dá. Pěnkavy na podzim neměly nárok, i kdyby měly peří ve zlatě! Prostě jich přilétlo moc a na provázku pozavíraného „hliníku“ málo.
Slavíkům jsem měřil křídla špatně, nebyl ten, kdo by řekl něco o metodě „přimáčknutého křídla“, takže jsem po letech všechna měření vyházel a začal znovu po správnosti. Přibral měření ocasních per, běháku, zápis o letkách ve špici křídla, pozornost věnoval zakrslé první ruční letce, započal s vážením a sledováním tučnosti. Dnes z toho je sbírka, kterou nemá po Evropě nikdo. Pak přibylo pelichání a anomálie.
Opravdu to nebyli ale jen slavíci. Chytal jsem kachny, bahňáky, dravce i šplhavce, sovy, kroužkoval mláďata a to i obou čápů. Bylo to vzrušující. A pak jsem vyhlížel hlášení. Zpětná, nejlépe ze zahraničí, abych mohl utíkat k mapě. Přišlo jich docela dost a sázkou na jistotu byl strnad rákosní nebo moudivláček. Ti se tu objevovali i s kroužky zahraničními.
Chytal jsem „na vodu“, chodili tam za mnou ke Klenici o poledni procházkou bousovští intelektuálové. Opravdu chodili, ptali se a bavilo je to. Čekal jsem už pak na ten manželský pár, pán mi od mládí tykal, nevadilo mi. Dřív možná uličník teď pro něj vědec. Už nežijí ani jeden. A ani já už na vodě nechytám. Ale v síti tam visela třeba křivka v pozdním podzimu, ani jsem na dálku netušil, co v barvě cihel tam může tak být. Nikdy jsem ji před tím neviděl.
Co mne mrzí, že stanice v Praze nefungovala jak teď a třeba hlášení dlaska, které by mi udělalo takovou radost, dorazilo zapomenuté až před pár lety. Je to škoda, protože člověk „injekce“ potřeboval.
Věděl jsem v těch místech, jak se koncem prázdnin obměňují ledňáčci, kdy přijdou po vodě horští konipasi. Odtud pochází vůbec první doklad o zimování našeho střízlíka v místě hnízdění. Bylo to krásné.
Když do mléčů na semínka dorazili v invazi hýlové, severští – barevní, to bylo nadšení! Vydržel jsem je prochytávat celou zimu, protože když obrali střapce po větvích, hledali pod sněhem v listí. Jeden z nich – sameček se zabil v Estonsku zjara o okno. A už jsem seděl u mapy!
První straku, co do sítě napálila a než stačila vyskočit, už jsem ji měl. Nádherné peří! Ptáci byli najednou nejblíž.
Šel čas a já ho dohnat už neuměl. Otrhával jsem aktivity, jak šlo. A pozornost mířila jenom už k peří rezavému. Musely mi stačit květen a červen, kdy šli slavíci chytat. To až dnes znám fígle, jak být s nimi od prvního přistání do odletu. A brát si tak víc. S kvalitním náčiním, ověřeným. S foťákem, bez něj bych už vůbec nevyrazil. A bez internetu, co by dnes člověk pořídil? To nikdo tehdy netušil. Že přijde čas přehrávačů?! Tak mobilních a s výdrží?
Jsou nádherné ty roky nového století, jsou přeskvostné roky poslední. Kolik mám možností, kam jsem to dopiloval. Co už dnes o slavících vím. Kolika jsem v radosti pootevřel dlaň, aby se vrátili do míst, kam patří. Po dotknutí.
A hlášení? To, co dřív bývalo duhou nad kroužkováním? U slavíků za ten čas ze zahraničí žádné. Ale s kroužkem cizím, to se mi jedenkrát povedlo! Srdce mi mlátilo u trnek s patinou, jak léto ji ve zrání přikreslilo. Po kopcích na Studénce. Že právě tam, odkud při ohlédnutí mám všechna svá místa na přečtenou. A já tam v té chvíli mluvil nahlas.
Není to zas tak dávno, jen několik let. Ten slavík po roce přiletěl znovu a mluvil jsem zas. Nešlo být zticha. Kdyby jen člověk dohlédl jeho itineráře. Najednou byl zpátky z cest doma a já chystal novou kartu hlášení k paní doktorce Merevic ze severu Pádské nížiny, kudy se slavík vracel. To jsou pro mne věci nadrozměrné a popsat se to pořádně nedá.
A teď je tu podzim po další sezóně.
Chystáme výstavu ve městě Sobotce k tomu balíku let. Vernisáž přejde v besedu, nikdy jsem to tak nedělal, tam je to možná zvykem. Souhlasil jsem rád. Promluví kolega Martin Brejška, znalec kukaček a mistr Zděněk Gola, malíř boleslavský. Protože si jich vážím.
Ten podzim se plíží tak nějak celkově, ale já nepodléhám. Splněné úkoly porodily další. Poznávání se větví a dlaně k pobrání jednomu nestačí. Tak aspoň ten čas, ten aby byl..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *