Dávám první z budoucích. První z ohlížení za slavičím rokem číslo pětatřicet.
Vyladil jsem se na sociální síti přečtením textu člověka, kterého mi síť tak nějak dopřála. K řadě jiných nedokážu moc říct, bylo to takové „přistoupení“, ale tenhle malíř a milovník přírody, ten je radost. Jmenuje se taky Pavel a myslím, že máme hodně podobného. Jen malovat tolik neumím, nebo spíš se tak nějak k stáru začínám bát. Když mám vzít tužku do ruky, předem to málem vzdávám, to dřív tedy nebylo, věřil jsem si. Je to ale jediný problém, který mi přibývající křížky navodily. Zatím.
Docela se směji těm pětatřiceti slavičím. Mám ještě na to jít dál, vím to. A v současnosti mne to baví neuvěřitelně.
Rok 2017 se ukázal báječným, některé pocity ani předkládat nebudu, jsou těžko sdělitelné a pokazil bych to. Třeba ten ze Studénky. Jak vám mám vypsat vůni nalitých bezinek a v čase vyčkávání v setmělém autě vzpomínku na právě v místě chycenou lindušku lesní, kdy jinak a jinde je nenachytám. No a pak sítě kolem osmé ranní balíte, už víte, že pro pozdní čas „slavící nejsou“, když do té dolní od louky (přesně jako tenkrát) vletí pták volně zhoupnutým letem. Nenapadlo mne, vůbec jsem netušil – síť ho v kapse držela pěkně, pospíchat jsem nemusel a tak říkám – co tohle může být, víš to Pavle takhle na dálku? A ona linduška lesní! To byste upadli. Proč se tyto věci dějí, proč je to všechno tak kouzelné, proč mi ta ornitologie takto prostírá?
Jindy líčíte na skorce na řece Loučné, on vyskočí ze sítě málem v úsměvu, ale za chvíli je vše jinak! V ruce už zakoušíte tu jedinečnost setkání, jak jsem ji poznal kdysi na Zábrdce, když jsem skorce chytával. V ruce máte totiž co dělat, abyste silná křídla udrželi. Je zvyklý je používat k veslování v proudech a to se někde projevit musí. A vzpomínka je na světě! Ne, neznám krásnější záliby než je ornitologie. A u lidí kolem to vidím taky. Plavou vedle mne.
Včera večer jsem měl telefonát o tom, jak už znovu může svítit reflektor v horách jesenických, jak chytrá hlava na dálku rozhostilé tápání zastavila. Ne, nechlubil se, to nedělá, ale já jsem si v tom našel váhu ocenění. Mám rád lidi chytré, hlupáků jsem v místní politice zažil vydatně, takže mám na dlouho dost.
Slavičí rok začal přílety a ty se podařily.
Netušil jsem, že u slavíků tmavých to na hnízdištích může být jinak, to jsem zjistil záhy kolem jejich dvou polských řek. Užil jsem líčení všelijakého a všechna byla tak krásná! Rozkročen nad zemí s motyčkou a sklopkami v pytli. Roztrhaném, do kterého chytal kolega Zdeněk Jón modráčky před šílenými lety severně kousek odtud. A vak mi odkázal přítel, který už taky není. Plátno bylo s takovou dírou, že v Novém Bydžově jsem ztratil krabičku s červy a našel ji náhodou, když jsem ztrátu vůbec netušil. Kdyby se nestalo, chytat bych musel nejspíš na mirabelky. Vše dobře dopadlo a slavíků nakonec bylo!
Ošidil jsem místní krajinu, ale rozkrájet se nedovedu. I příští rok mne výprava za slavíkem tmavým přinutí švindlovat. Co naplat?
Teď třeba míjím v autě místo, kam jsem vůbec letos nedorazil a slavíci z něj jsou už zas pryč. Nenaříkám ale, spíš držím úsměv. Jak jsem na roztrhání, jak nikde nebylo špatně, jak se na mne budou zlobit u Jizery, když v pergole jsem ke kafi tentokrát neusedl. Mít času tak víc! Ale co bys chtěl, vždyť ho sem odkláníš spoustu. Odkláním a odklánět budu. Mohu a chci.
Den, který dorazil v dešti, být takovým nadále nedovedl. Už vyslabuje. A i kdyby ne, tolik ho třeba! Krajině, životu, planetě. Tak konve na chvíli pověste na hřebík, odkročte pod stříšku a dívejte se kolem po zahradě. Kolik je spěchání všelijakého! Kolik je vůní, když čas se nakloní! Kolik je před námi krásného i v nutném tom utichání!
Přivoňte si a naslouchejte.
A buďte blaženi..
