Už za tmy balím věci do Slavičího háje pro odchyt. Je před dvaadvacátou, na ulici někdo ztratil ponožku. Kněžmost je z polovičky plný všemožných nádeníků, jsme paralelním srdcem Boleslavi a podle toho to tu vypadá. Už ale u rybníka Zlato se mezi topoly ukazuje okrouhlý měsíc, je teplo. Ta cesta mladou nocí je nádherná, asi ale poslední. Jestli se nic nechytí, končím.
Sítě v háji jsou nataženy, přehrávka má po dvou hodinách problém, naštěstí ticho nad travinami způsobilo vysmeknutí svorky ze zdroje. Alespoň jsem zažil ten příšerný pocit, kdy vystrčíte ucho z auta ke kontrole a kolem ticho. Vše ale už běží dál, do rána ovšem ani pírko. A ráno zrovna tak. Nakonec dvě pěnice černohlavé. Jak napsal přemýšlivý kolega Zdeněk, tah slavíků tmavých Čechami zřejmě ustal. Morava a Slovensko na tom ještě mohou být lépe. Tam se už ale nechystám, sezóna pokusem končí.
Jedna z místních cvrčilek přehoupla travou a zase zmizela v zlatavém moři. Nedobytně. Už jí to ale čeká taky, musí uletět.
Setkávám se po ránu s Pavlem, je skvělý. Přišel pro dubovou kůru, aby se o dokonalém úplňku v devět do ní – vylouhované ponořil. Věty o vesmíru v souvislosti se silou měsíce diskutované byly zajímavé. Je velmi moudrým.
Vezu od něj hrozny vína a okurky. V háji jsem mu za to ukázal motýlí vzácnost ve stavu housenky. Neskrýval nadšení pohledem do listí rakytníku. Štětconoš ořechový, už ho jdu ohlásit na jih.
Byl to báječný rok pětatřicáté sezony, však o něm brzy napíšu.
A ještě jednu věc: Kdo nenecháte kontakt ve zprávě autorovi, tomu nemůžu odepsat. Ale děkuji moc, člověk si říká, když čte statistiku, jestli to lidi baví, co jim to přináší. Pak přijdou podobné řádky, jako od pana Hajzmana.
Děkuju za to, čas od času je to dobré dovědět se.
