Zítřejší noc věnuji poslednímu pokusu o odchyt táhnoucích slavíků. Tečku udělám v Slavičím háji.
Bude to zajímavý čas. Do hlavy pozvu během vyčkávání vzpomínky na letošek, na jubilejní ročník pětatřicet. I ty poslední z cesty na Litomyšlsko hlavně za slavíkem tmavým, který však do sítí nepřiletěl.
Prohrávat se člověk naučí, nebýt posmutnělý, když něco nevyjde.
V místech kolem Velkého Košíře, jednoho z nejstarších rybníků, se chytalo hezky. A nejen to. Taky obdivovalo, protože vidět orlovce jak loví, toť zážitek opravdu nevšední! Vidět (a slyšet) hejno úpolníků, vyletujících do pole z dokonalého úkrytu v křoví, to je zážitek podobně hezký. Strávit noc vedle rybníku od jara polovypuštěného, kam se slétají za setmění všemožní bahňáci, to jsou chvíle náramné. A ráno to pokračuje.
A přitom čekáte s nataženou sítí na místě, které se vám za dne líbilo, a žijete sen, že slavíka přehrávkou zastavíte. Ráno nakukujete do sítí s nachytanými ptáky, však slavík tam není. Ti, kteří líčí a vyčkávají, sní své sny jednou naplněné a jindy zas ne, ti vědí, jaké to je.
Datum je vysoké a šance na slavíka už nízká. Zjištěné nuly jsou ale důležité málem jak zapsaný úspěch. Prostě konec se dostavit musí ať se nám to líbí, nebo ne.
Na výjezdu se šlo zabavit chytáním denním v křoví i nad vodou. Vzpomínkově, jak bývalo dřív.
Vyplétat peří nádherně žluté konipasí, modravé ledňáčků i v barvě břidlice na těle skorce. Pěnic tří druhů, kropenatých drozdů i křídla sýkorek. Zvláště pak červenek a nocí táhnoucích lejsků černohlavých.
Ano, setkávání s ptactvem na konci léta je zábavné a vládnoucí překvapením.
I bez zapsaného slavíka lze užít takového výjezdu. A úkoly, které se k akci vztahovaly, zůstanou pro chvíle v roce osmnáct.
