Vyrazil jsem chytat a do poslední chvíle nevěděl, kam jedu.
Jak jsem projížděl Mnichovohradišťskem a vždycky nad nápadem zastavit mávnul rukou, skončil jsem za Veselou u hřbitova.
Ten hájek byl pořád prázdný, bylo jasné, že se staří už nevrátí a kdoví, jestli místo někdo obsadí.
Obsadili, i když chytat nešli, ale něco se tam událo.
Zatím se podívejte, jak vypadá mladá červenka a porovnejte s mladým slavíkem.
Mláďata jsou skvrněná, rozdílů ale najdete dost.
Ještě toho slavíka radši jednou, zezadu.
…
Výsledků, které jsou pořád vzácné. Mnoho jich není.
Hrajete u cesty, ptáci vám nepřiletí. Lidé, stěhující se k Jizeře se dotazují (znají mne jako dlouholetého dopisovatele zpravodaje), kolik jsem jich už chytil. Trapně se vymlouvám.
Trpělivost mi došla asi po hodině, vytáhnu sklopky. Už teď je ale jasné, že mláďata tu nejsou, chytil bych je brzy.
Líčím vzadu v ostružiní a slavíky slyším oba. Je to jasné, jsem svědkem zajímavé situace, kdy ptáci ještě krmí nejspíš v hnízdě. Opozdili se z nějakého důvodu.
Sklopkařit umím za ty roky a věřím si.
Dávám tři do malého prostoru, kdo by se ostružiním prodíral! Ruce mám zničené od drobných jehel, ale v první kontrole ho vidím. Sameček s přerušeným pelicháním a kroužkem. No!?
Na to, že je v šatě dvouletých – bude to dobré. Půjde o mládě z loňska. Beru ho a fotím proti parádičce, která jim vykvetla při okraji z nějaké skládky, u auta měřím (nikdo na smůlu nejede) a pouštím do háje. (Doma zjišťuji, že je jinochem v místě narozeným. Tak to je vzácné a radostné zároveň, zastoupil otce, který někde zahynul).
Varování utichlo docela, jdu na kontrolu zbylých pastiček a kdybych neměl tak bodlinaté, mnul bych si ruce. Už tam poskakuje. Ona. A nepelichá! Jasně, pro práci s hnízděním pokyn k výměně peří dosud nepřišel. Skvělé!
Je taky dvouletá, mladý pár tedy háječek nakonec hostí.
Balím věci a mizím, mám hotovo.
Další lokalita je od jara opravdu prázdná, zajímavé.
Tak ještě u koupaliště, taky tu zjara nic nebylo.
Lidé bruslí po dráze nedaleko, jiní sedí před chatkami na slunci, zaklopeni brýlemi, sotva jsem zahrál a takový zpěv!
A hned ode mne, od pletiva. Vypnul jsem, jak nejrychleji uměl, natáhl kus dál síť a byla marná. Chytal se vítr, co s obilí odbíhal na mez se uklidňovat.
Proč jsem to tahal, když skřek mi měl napovědět, co v podobné situaci udělat. Tak jsem to zase sbalil, vzal jedinou sklopku, prohlédl místo odezvy, zapojil zkušenosti, při líčení se smál slavičí odvaze a po dvou minutách si pro něho šel. Byl takový, jak jsem ho čekal. Nelétavý.
Člověk odjíždí domů a je se sebou spokojený. Začínám slavíkům ještě víc rozumět.
