Čas brzdím, jak umím

Žádné komentáře u textu s názvem Čas brzdím, jak umím
Před nástupem kocoviny
Podnapilý jdu cestou přátelských očí, modravých po čekankách a vzadu za loukou v mateřštině končí se Šrámkova Sobotka. Nadýchal bych!
Co za kroky uslyšet v prachu, ptají se topoly už zase v strachu. Přesluhují a další léto se ohýbá v pase.
Kde brávník mladého máje, co z větví křičel, že vrací se rád, že vrací se zase!
Slavičí kopřivy řídnou. Vím to jen já. A vím, co se stane po hrstce večerů. Zbyde v nich stín. Pak konečně zrychlím své lajdácké kroky v překotném hledání toho, co bylo a z čeho se odkrájelo. Tak jako měsíc, co zjev svůj mění. Tolik mne děsíc. Bylo – a není!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *