Ne, nebudu vybírat z kamejí Fráni Šrámka, to si pro letní večery nachystejte sami. Uslyšet ho v lukách… Ne. Řekl jsem.
Splav Červenského rybníka je opravdu široký, čekající na přebytečnou vodu Klenice. A ona to umí, ale to si přečtete na jedné ze zastávek naučné stezky, jejíž představení veřejnosti se kvapem blíží.
Jakmile vystoupí z Plakánku, dovede řádit, nebo spíš – dovedla. Jednu z povodní pamatuji sám z klukovských let, myslím takovou tu pořádnou, ne zalité zahrádky. Nikdo by neuvěřil, podívá-li se do říčky teď začátkem června, jak těch pár kapek si hýčká a nechce je Jizeře dát. Slzy Plakánku a nejen odtud! Od samého pramene pod Nepřívěckou hůrou.
Teď k tomu splavu.
Dá se z něho vstoupit do vody, i když sem Klenice přivádí nečistoty. Ale nebojte se, nejsou to plastové lahve spíš listí, otrhané po cestě. Větévky odněkud, člověk neví odkud.
Vstupuji do hladiny a upamatovávám se na zapomenutá tempa. Voda ve vrchní vrstvě je opravdu ohřátá. Je to báječné, nemám rád přeplněná koupaliště s modravým dnem.
Na splav usedl konipas, není tu prvně, to je poznat. Mušky mají smůlu.
Hned pod splavem se ozývají oba podobní rákosníci z jednoho místa. Zpěvný i obecný. A taky slavík! Už mu to nejde jak v máji, už to dost odbývá. Zřejmě krmí, protože pro mne vybral jenom pár vět.
Je to prastará lokalita, tady jsem chytil prvního a okroužkoval kroužkem T 303 501. Kdybyste mne vzbudili o půlnoci, tak to ode mne uslyšíte, tak to bylo výrazné. Nikdo se mnou, v křoví jen sám, slavičí samička pod síťkou vyrobené sklopky, kleštičky nadržené, kroužků třicet na provázku uzavřených v prstýnek. Kdo si dnes vzpomene na ten styl kroužkování?!
Lehám si na chvilku na rozpálený beton přepadu, dívám se tím směrem k silnici a nechávám vzpomínky dýchat. Vím, kde bylo hnízdo tehdy, chytil jsem ji kousek od něho. I vrátila se za rok a to byl můj první kontrolní odchyt. Tady někde, tady to vzklíčilo. Za šípkem, který jako by pro tuhle chvilku rozprostřel květy. A to já si tam zajdu, protože vůně mne postrčí dál a o něco hloub! Ke vzpomínkám.
Na tom jezu jsem v létě sklopkou chytal pisíky. Musela se hodně zamaskovat, ale šlo to. To byli ptáci! Ostrých křídel, hebkých běháčků a pro každý kroužek typu „Z“. A pak, pak jednoho ohlásili, zdaleka. Ale to si taky přečtěte na tabuli, zase na jiné.
Slyším motýlí pláč, to padly louky v první seči. My ale strniště potřebujeme, abychom na jednu ze zastávek dojeli travou. Posečenou.
To už jsem od splavu zas někde jinde, daleko po hladině. Blíže přítokům.
Co tohle je za svět, rákosí s hladinou a odérem bahna. Nejkrásnější byla svítání u včas nachystané linie sítí. A pak to už šlo. Peří za peřím a kroužky ubývaly.
Nejvíc se mi prsty třásly, když jsem prvně kroužkoval sýkořici. To bylo překvapení! Staré atlasy druh ani neznaly. On byl s vousem, ona s holým břichem.
V roce 81 jsem tam našel v místě, kde nocovaly břehule dost mrtvých. A dvě s kroužky. První mé hlášení směrem na „stanici“. Nikdo dodnes neví, kolik se po zvládnuté cestě těch ptáků ráno neprobudí. Ze stvolu slítne do vody. Jak málo víme o těch lovcích létajícího hmyzu! Dodnes.
Tak jsem si zavzpomínala na své koupání v Ploučnici, taky u splavu. To bylo moje dětství, čistotu vody jsme neřešili, ale byla rozhodně byla čistší než dnes….
Jestli Vám blog dokázal zlehounka vložit onu desku na gramofon, je to radost, Kateřino.
[1]:Ploučnice je stále perfektně "koupatelná" a dostatečně čistá. Rochnila jsem se v ní v úterý u Brenského mlýna snad třičtvrtě hodiny. Fantastická tůň nad i pod protrženou starou hrází z pískovcových kamenů, takže to máte i s protiproudem a masážní vířivkou. 🙂 Doporučuji. Škoda, že sem nelze vložit video. Paní Kateřino, napište mailovou adresu a ráda Vám ho pošlu, i fotky. Zajeďte si tam, budete nadšená. 🙂