Psal jsem tu o tom, jak by bylo dobré mít hodně příznivců pro slavičí blog. A jak na to koukám podle obnoveného měření, je to milé.
V návaznosti na to nabízím dvě fotky z okna a představím nového návštěvníka mlýnské zahrady.
Je až neuvěřitelné, jak zvířata jdou do nám nepotřebných prostor.
Odvykli jsme, ale leden by měl mrazit. Letos se konečně pochlapil! Podívejte se na zimní momentku.
Sníh v opuštěné zahradě, to tu dlouho nebylo! Utichla, je to milé. Někomu to třeba přijde ponuré. K zimě ticho patří. Škoda ovšem, že peřina pomačká traviny a bude z nich placka. Čtyřnozí obyvatelé radost mít nebudou. A kdyby jen čtyřnozí.. Přibyl sem parádník! Nikdy jsem tu podobného neviděl, beru ho s radostí do stavu.
Špatně se mi z jídelny fotí, všichni obyvatelé aktivují navečer a foťák naříká. Je to spíš jen jako důkaz, jak se to dělá v birdwatchingu.
Odkud sem přišel, jak to, že přežil podzim?
Přijel kdysi majitel, dlouho tu nebyl a říká: „Pane Kverku, vy jste jediný, komu se to tady líbí, že jo?“ Asi četl zpravodajové texty. Aby se nelíbilo. Jasně, že líbí!
Víte, já v superútočnost plevelů příliš nevěřím. Potkávám je každou sezónu a mám ty kytičky rád. Zkusili jste někdy ochutnat mladou jarní kopřivu? Jen tak hned po nalezení? Tak to vyzkoušejte a vůbec, zkuste to dělat v přírodě, jak dělám já. Prostoupíte časem do zajímavých sfér. Zažijete propojení s geniem loci místa. Přistoupí. Neohlížejte se na to, jestli jsou lístky pod zátěží nějakého preparátu, víc toho do sebe napumpujete v regálech obchoďáku. Já tedy zelené spižírně věřím!
Líbí se mi na fotografii, jak sníh ukázal prastarou jabloň.
Louka se mění a to je divadlo nejen zajímavé, ale i důležité. Člověk má před očima stárnutí v přímém přenosu. Vítězství vitálních a prohru nepřipravených. Zaskočených. Příroda a její řád! Pro moje oči i rozum kniha knih.
Kdo by měl čas, protože srny už se po Silvestru vrátily (tedy bez jedné), mohl by se naučit jejich životní styl. Seděl by tady u nás u stolu a sledoval, jak v malém prostoru dokáží splynout (teď na sněhu malounko hůř). Kdy vycházejí, co upřednostňují. Jak jsou vychytralé.
Slyšel by ze střechy strakapouda. Ano, už bubnuje. A jak se ozve ten první projev zvířecího vzrušení, probouzí další! Vědí určitě do jednoho o zlatém terči, jak se vitálně nadzvedá. A že to „do hřiště zase už vhodí“. A pak to začne! Další vzrušující zákonitosti, listy knihy se míhají a čtenář zraky protírá. Málem byl nestačil a zastavit nejde. Bude po roce se zkušenostmi pohotovější? Přečte si o něco víc? Přečte.
Chtěl bych se krajinu naučit zpaměti. Co nejvíc míst vměstnat si pod vlasy a pochopit vše. V proměnách, do kterých krajinu tlačíme a čím dál víc. Pochopit v nesmrtelnosti.
Je dobře, že zima přišla.
Slunéčka asijská mnohotečná kvalí blíž radiátorům a snad také zažijeme po letech jarní tání. Řeky se umyjí od pasu nahoru, mokřady dožízní. To už ten strakapoud bude mít od toho hromosvodu hlavu omlácenou. Od tyče co vyměnil za suchou větev pradědů.
Slunce nad Hrádkem znatelně poskočí a žáby z úpatí namíří k močálům na trdliště. Posloužit odkazu.
