Podívejte se na obrázek spolu se mnou a staňte se na chvíli nad slavíky badatelem.
Teď, 11. července jsem ho chytil u Dolních Stakor v jeho letitém domově.
Už zas mění peří před dalekou cestou. Mám důkazy, že vyhnízdili, chytil jsem jim potomka.
Nedávno ještě zpíval, pak hlídal bezpečí na zemi sedící družky na snůšce, pak krmili mladé a teď aby se už zas pomalu chystal pryč. Slavičí rok trvá pro nás čtyři měsíce, často to zmiňuji. Víc ani ránu!
Slavík pelichá letky a v ocase mu chybí prostřední pera. I ten postupně obnoví.
To tmavé peří, to nové, to bude mít na sobě, až se na jaře vrátí. Kdyby mi tak vypovědělo o těch zbylých měsících pár podrobností, to bych byl rád.
Moc chytit nešel, ale nakonec se štěstím se povedlo. Pak ale už byl solidní a v klidu se nechal nafotit i s křídly. To jsem ocenil.
Už nabírají na váze, aby – až to přijde, mohli vyrazit. Je to neskutečné, tolik energie spotřebuje intenzivní růst peří a ještě při tom stačí tuk ukládat. A ta proměna je taky jedinečná. Zjara pod hvězdami prozpěvuje štíhlý, upravený a dlouhoocasý elegán, teď vypadají všichni jak bramborový knedlík.
Je skvělé zaobírat se jejich životem. U slavíků jde totiž o neskutečné téma!
Krásný slavíček, díky i za badatelské povídání..
Díky za návštěvy, ať se vám daří nejen v tomto čase.