Modráčci jsou doma

Než začne slavičí sezóna, nutno otestovat novou hrací techniku. Předností bude dálkové ovládání, což úspěch na odchycení nejméně násobí.

Mířím do mokřadu u Nového rybníku, do území, které jsme tenkrát zachránili. Žije a to je to největší štěstí. Ještě žije. Pro bekasiny otavní, pro jeřáby popelavé, pro strnady rákosní a hlavně pro modráčky. Nejotužilejší a nejkrásnější slavíky, které naše země hostí.

Zastavuji na panelce, jdu kousek k posedu, aktivuji aparaturu „jen tak z ruky“ – zatím. Hned vypínám a budu poslouchat. Netrvalo to dlouho a umělá písnička má v rákosí pokračování. Text je trošku jiný, než předložený, ale kdo by po modráčkovi mohl chtít takový zázrak? Každý jeden z nich, jak si poskládá repertoár částečně i podle okolí včetně žab, liší se tím podobně, jako zbarvením.

Nemám za dobu chytání na fotkách jednoho stejně vybarveného. Je to i proto, že štít se v průběhu jara ještě proměňuje, mizí z něho krycí šedý přeliv, podobně to mají třeba pěnkavy. A pak se ten mokřadní slavík rozzáří!

O samičkách zbytečné diskutovat. Taky jsou každá jiná a míchá s tím ještě jejich věk.

V močálu jsou zpěváci nejmíň tři, což nikdy nebylo. A hned o kus dál, v srdci nejstarší slatě je další. Dva jsem chytil, do gumovek se mi nechtělo, musí to stačit, mám radost a odjíždím ke křovím, za slavíky rezavými.

Další a další zničené lokality. Myslím, že jsme na tom bezkonkurenčně nejhůř v celé republice. Jak je tohle vůbec možné a všichni včetně institucí jsou zticha.