Tenkrát měl můj výzkum namále. Období krize a poučení z krizového vývoje. Vším tím jsem prošel. Dneska vím, že co budu živ, budu se slavíky.
Tenkrát se totiž objevili modráčci. Byla to senzace a mě to bavilo. Byli nádherní.
Začínalo to už v půlce března, a protože u nás hnízdili, člověk s tím vydržel do podzimu. Na slavíky do křoví mne to nelákalo, za roky 88 – 90 jsem okroužkoval jediného. A chtěl jsem toho nechat docela. Nikdo by se asi nedivil, mnoho specializací trvalo zhruba tři roky a šlo se jinam. Navíc nebyly kroužky, ve stanici mi řekli – ať stavím ten dům, jako že kroužky prostě nejsou (v tu dobu jsem opravdu budoval naše bydlení).
Pak začalo modráčků přibývat, lidi se jim začali věnovat a já pořád ještě přešlapoval na křižovatce. Byl to důležitý čas a z hlavy se mi kouřilo. Co dál?
Tenkrát mi lidi řekli, že ve Vlčím Poli zpívá na jaře slavík, v jednadevadesátém. Nikdy předtím jsem tam nechytal, protože jsem je tam nezjistil. Už ho slyším v krásném plotě z hloží a babyk, už tahám sklopku, a už ho mám! Okroužkoval jsem ho, prohlížel si ho, jeho velké oči a dlouhé pevné nohy, kroužky na provázku zastrčil do penálu a slavíka pustil. Hned se rozezpíval. Šlapal jsem k Dolnímu Bousovu na kole a přemýšlel.
Našel jsem si pak občas chvíli a za slavíky vyrazil. Nenachytal moc, ale zájem držel. A přišla zima. Opravoval jsem sklopky a najednou dostal takovou chuť pokračovat, v březnu jsem se už těšil jako dřív – a pak to přišlo. Ten rok byl plodný, nabral jsem nová vzdálená místa, chytání mi šlo a bavilo mě. Přišly první pořádné výsledky. Ve spolupráci s Veterinární fakultou v Brně byla slavíku obecnému připsána motolice, doložená mým výzkumem. Byl jsem oceněn.
Začal jsem na chytání pro kroužkování nahlížet jinak a výsledky očekávat. Začal jsem uplatňovat určitý systém. A pár roků před koncem století přišly objevy jedinečné, zejména ve vztahu ke křížení příbuzných slavíků.
A nové století? To už byla docela jiná dimenze! Hodně jsem nastudoval, získal zajímavé lidi kolem sebe, kteří mi připravili nové možnosti k rozvíjení. Je dobře, že jsem to stihnul tak nějak ještě dokud jsem fit.
Často se ohlížím, někdy s úsměvem, jindy ve vzteku – mohl jsem být chytřejším dřív. Jenže i ta doba trochu táhla k zemi.
Nyní se za modráčky do slatí většinou nedostanu, chodím v tom čase už kolem slavičích plácků, abych poznal, co se tam děje před příletem. Přistihl jsem se, že mne to zajímá stejně, jako když pak líčím.
Je spousta témat v té specializaci, které jsem ještě nezvládl, nemám odpovědi a musím je mít. Výzkum mne naučil přemýšlet, odvozovat, předpokládat a přežila i ta radost a nadšení.
Vím, že jsou v Česku experti, kteří se věnují své specializaci ještě o nějakou chvíli déle a výsledky mají skvělé, já jdu za nimi zvolna a cíle dojdu taky. U slavíků.
