Je sobota 30. srpna a několik hodin zhruba uprostřed dne nemá v oblasti pršet. Jedu na Studénku, tam už pár let sezónu zakončuji. Je mi tam v těch kopcích dobře.
Silnice na svahu zas o kus popojela, zajímavé. Už se na ní vytvořil takový malý skok. Severovýchodní panoramata – ta jsou dál na místě; slavík se neozval ani jeden.
Už stojí dvě sítě, už roznáším sklopky. Ráno jsem prošvih´, je totiž docela pozdě.
Přijít tak na to, jak to tu funguje (když teď mám zkušenosti z hor), jestli je nějaký ranní rozlet ptáků, které ten „magnet“ na cestě od hor nad ránem přitáh´, anebo jestli tu pobudou na svačinu. Bezinek dost, i když po vršcích už uschlé. Vybrat se ale dá. To vědí. Podívejte se, jak mám barevné prsty od pěnic.
Chytají se pěnice černohlavé s převahou samců, všechny letošní až na tu prvou (pelichala zbylé LL), za chvilku je jich na seznamu dvacet, jednadvacátá má kroužek. Je to pták označený jako nesamostatné mládě u Dolních Stakor 25. července. Je tedy zřejmé, že ptáci i v šatě mladých, se mohou potulovat.
Zvážil jsem ho a vyfotil končící pelichání hlavy. Ukazuje se význam Studénky nejen pro mladé slavíky. Takhle ten černohlávek vypadal.
Pak kus od sítí zahořelo rezavé peří a zmizelo v kvasu mirabelek. Tak sem se nadech´. Kdyby to byl slavík, chytil by se, už jsem na něj políčil. Spíš to ale vypadalo na rehka, v tuhle dobu po Studénce někteří táhnou.
Byl to rehek zahradní, takhle vypadal.
Během pobytu na zdejších terasách jsem vzpomínal na odchyt v sedle na Moravě.
Jednu chvíli v noci – po půlnoci, jsem tam ze sítě vymotal mladou pěnici vlašskou a do dalšího pytlíku uložil starého tundrového modráčka. Za chvíli se chytil jiný samec poddruhu středoevropského, taky starší, oba přepelichaní do tmavého kabátu. Nádherní! A pro mne tak potřebná „vysoká škola poznávání“. Už dokážu podle nočního stylu letu odhadnout slavíky, zvláště, může-li je člověk porovnávat s lejsky, červenkami, rákosníky a pěnicemi. Letí jinak.
Tady velké dovzdělávání nečekám, hodně ptáků už je pryč. Slavík tmavý tu taky není, ale chytil se tu kdysi takový.
Na křižovatce klíčí nějaký „týmbilding“. Vedoucí je podsaditý, dnes namísto v saku v elastickém oděvu ostrých barev, vedle kolega v modrém, též na drahém kole a přijíždí třetí. Vedoucí komusi přísně telefonuje a hlásí: „Kolegu kvalitáře tady máme už taky…! „, jestli to hlásil potom i německy, nevím, už jsem byl pryč. „Kudla! Eště že tohle nemusím! Na kolo bych si u nich asi vydělal brzo, ale už bych to asi neušlapal, co pak? Někde zametat dílnu za trest. A taky nevím, jestli bych uvez´tolik reklam na triku“.
Dívám se o kus dál. Kolik je hodin? Už mělo podle předpovědi nejmíň hodinu pršet. Usmál jsem se nad verdiktem z internetu a vlez´do keřů kontrolou. Nad Babou v ten moment ale pořádně křáplo a tak jsem svižně začal balit. Vůbec jsem ten mrak za babiznou neviděl, chtěla mne pošťouchnout na rozloučenou. Měl jsem to se vším tak akorát! Já vím, že se za mnou ke Kněžmostu požitkářsky šklebila. Jinak s ní ale vycházím, je plná nádherných kytek, co jinde už nejsou a když uzrajou třešně v terasách pod ní, lítaj´na ně z lesa strakapoudi prostřední. A taky pod ní byl i letos ten vzácný slavík s kroužkem od jihu, co se vrátil opakovaně. Doufám, že je už někde na cestě a že mu křídla víří. Když se podíváte na ty cesty bílých čápů z Makova, ze záchranné stanice, jak letí s vysílači. Já vím, že je to nesouměřitelné, ale už jsou na cestě jenom dva. Vstupují stranou moře pomalu do Afriky. Doufám, že si nenamlátí v deltě, pobřeží je plné chytačů.
Všichni ptáci to mají těžké. Proto je obdivuju.
…
Poslední odchyt skončil, až zase za rok. Slavíci nejsou.
Platí, co jsem za roky potvrdil, na konci prázdnin – je všude prázdno.
Slavičí rok odletěl, doufám, že ve zdraví dožiji třiatřicáté sezóny. Budu si to od teďka přát.
