Slíbil jsem po nedávné korespondenci s jedním návštěvníkem blogu, relaxujícím v jistém mlýně a tam setkávajícím se s divokou přírodou, že vylovím v konci roku nějaký příběh, jako poděkování jemu – a vám mnoha, kteří jste si stránku „přidali“.
No, od mlýna bych měl vzpomínky hned tři; že bych je sem narovnal všechny? Proč ne. Ať je z toho znát, že si nevymýšlím.
Slavík od padající i šumící vody
Je to už pěkných pár roků. Jaro tehdy dosedlo na Klenici, jako roj bělásků. Všude bylo bílo z květů. Karáskův mlýn hučel, jak nemohl betonovou trubkou nasčítanou vodu pobrat. Přehrál jsem umělý slavičí zpěv z přehrávače a myslel si na slavíka, který, kdyby se vrátil – měl by pěkných pár křížků! Už to nedokázal, nic se neozvalo. Zastavil jsem se tam o týden později a odezvy se dočkal. To ale byla bída! Slavík zpívat neuměl, strofy byly „rozlámané“ a zmatené. Když vletěl do sítě, bylo vše jasné. Až v druhé vlně příletu obsadil uprázdněný kout mladý slavík a zkoušel prvně štěstí. Nic v místě nesehnal, později zmizel. A dalšího jara přesídlil k širokému splavu Červenského rybníku. Tam je úspěšný dodnes, kdy bych si už o něm sotva dovolil říci, že je šumařem. Však se tam, za docela jiného šumění vody, potkáváme řadu let (je to ten rozcuchaný, na obrázku, někde tady na blogu, co se o jeho návrat už docela bojím).
Jak sem vostal koukat!
Kněžmostský mlýn je dávno po smrti. Voda k němu prosakuje už jen z drenáže, byl by tam příhodný slavičí prales, nebýt usazených ovcí. Zahnízdili tedy tehdy v posledním roce kněžmostského pobytu slavíci za cestou, v kyselé olšině. Až jsem se tomu divil. Museli být v kraji cesty, protože ke Kněžmostce se už všude jen houpe černočerná zem. Na pralesovitých kořenech olší kvetly orchideje – bradáčkové vejčití a slavíci tehdy vyhnízdili. Samička sem přesídlila z Dolního Bousova, o němž byla řeč před chvílí. Pocházela ale z jiného konce Červenského rybníku. Ovce poté prolítaly snad všechno a to byl konec. Nevěřil jsem, že by tohle pár nalákalo i pro příští jaro.
Chytal jsem o dva měsíce později v pískovně u Bakova nad Jizerou, je to úžasný prales všeho možného a slavíci tam rádi a v klidu pelichají před cestou do Afriky. Mívají dost už kroužky, populace je výzkumem sledována (prokroužkována). Jedno číslo série u chyceného slavíka se mi ale nějak nezdálo a doma jsem nevěřil očím. Odletěl tam pelichat zpěvák od mlýna! Jak malé je k setkávání naše statečné Mladoboleslavsko! U mlýna už opravdu nikdy nebyli a ani v pískovně jsem jej už nikdy nepotkal. Třeba si ale našel někde mlýn či pískovnu jinou, kdo ví.
Setkání, z nichž občas mrazí
Nad Solečkem stojí rovněž mlýn, také se tam ale dávno nemele. Bylo pár let, kdy tam slavíci scházeli, ale ten poslední mistr, ten si tedy věří! Co mi na něj visí v hlavě – je třeba to, jak jednoho jara přišla strašná jinovatka, ale on už tam byl. Skákal v jíní a nějak mu to příliš nevadilo. Však to jindy v Africe prohřeje! Má to u mlýna krásné, aby si tohle nezamiloval!
Cestička je sevřená prutníkem slivoní, které, když zavoní, odjezd vždycky odkládám! Nejde to, mám pro tu chvíli slabost. Je to zvláštní vůně – pro někoho třeba nic moc, někteří ji třeba ani neznáte, ale pro mě, já bych – kdyby ta roští nerozkvetla – dneska už se asi rozbrečel! Teď ten hnědavý mistr! Jak on si přifrčí do hromady proschlých větví u mých nohou, jak je zvědavý, jak mu ten kroužek na nožce rok od roku tmavne po afrických pobytech! Myslím, že mne vždycky pozná. Já jeho už podle toho, odkud se k přehrávce údolím přibližuje; je stále svůj. Divím se, že na něj nestačí místní kocouři. No a z čeho mne zamrazilo? Vloni to „ještě dal“, chyt´ jsem jej sítí a nestačil při měření a odstraňování klíšťat k vyšetření na boreliózu koukat. Nohu měl po zlomení srostlou a zhojenou pod mírným úhlem! Kdepak k tomu za ten rok přišel? Kdyby to tak člověk tušil. To by se to tady do klávesnice bušilo jinak! Byl ale v pohodě, hladil jsem ho na temeni hlavy, přijde mi, že jim to nevadí. Koukali jsme na sebe a byl jsem z toho docela dojat. Jaká to musí být síla, co je hrne domů přes písek i vodu, přes kopce, sem, ke mlejnu! A my jim ten domov kolikrát, jako ty největší kreténi, zdevastujeme.
Říkám lidem na besedách: o ptačí hnízda se začínám bát tehdy, vím-li, kde jsou. A bojím se docela často.
(Ještě brzy vyberu z archivu pár fotek, abyste měli důvod se na slavičí stránku vrátit. Máme už PFku, pověsím ji potom taky. Hezký večer).
