Pro konec roku se to hodí, vracet se k prožitému. A já se ohlížím rád.
Jak to tak bývá – hledal jsem v kabinetu cosi a našel něco úplně jiného. Tohle nebylo nikam směřováno, jen pár postřehů, pár vteřin od boleslavského viaduktu.
To místo bylo znovu provokativně obyčejné, jako před dvěma roky a třemi dny, kdy po stejně fádní předehře skákal u svodidel nejvzácnější slavík!
Poznamenal jsem si: Křoví mlčí, ale to mlčelo i tehdy!
Poznamenal jsem si ještě: Je 6.6.2011. Neděle s největším provozem na mostě, na „desítce“. Stehlíci, modré kosatce, hořké vůně a chvění osik. Lidé, stěhující se za zábavou. Poslední chabé písně slavíků. Už se jim nechce. Keřové růže kvetou letos úplně fialově. Český olivy právě dokvetly a „bonparově“ dovoněly. Jak to zas proletělo! Slavičí rok se potřetí láme! Kdo autem stoupá, netuší, jaký neviděl svět! Od marketu za mostem „perou“ grily; z parkoviště vedle tlampačem hledají uklízečku do oddělení, jehož kód mi urval náklaďák. Za všechno všem děkují a dál lehce hrajou.
Od jihu přichází bouře, od města bezdomovci. „Boleslav umí“! Auta od kruháku hučí, aby ujela aglomeraci. Myslím na Gellnera, taky odcházel. Vzduch před šlehnutím o něco víc dusí, mravenci se pachtí za profitem. – A zajíci? Jako přízraky, bez pohybu mizí pod stejný větve, odkud je uspíšené stmívání vylákalo. Mizím taky!
