Slavíci mne naučili obdivovat prostředí, které lidé bez povšimnutí míjí.
To je – zdá se – ústřední moment mojí závislosti. Existuje na síti řada velmi pěkných ornitologických stránek, krásně je na nich vidět, kde lze i v tuto dobu potkat ptactvo. Křoví tam ale pro mne nemají. A není to biotop bez života!
Mám tam navíc poukrývané vzpomínky s malými velkými nadějemi. Vím totiž dobře, že když kout nezhyne něčí blbostí, budu kolem půlky dubna, až se tam zvláštně znovu zapotí zem, netrpělivě prohlížet poválené kmeny pod příkrovem nadržených větví a čekat, mihne-li se kdesi narezlý ptačí stín. To je totiž prostředí, které slavík k životu potřebuje. A já tam i teď v zimě vážně žiji nadějí, objevuji rozpadávající se hnízda a učím se tu hlubokou rokli vnímat zrakem slavičích samiček. To je ona „vysoká škola“ specializace! Přiblížení se objektu, jak to ostatní nesvedou, nemohou či o to vůbec nestojí. A souhlasím, jde s tím samozřejmě i jistá deformace. Vždyť úkazy komentuji polohlasem, až přijde květen, zřejmě i nahlas. Na druhou stranu, právě tyto momenty jsou tím, co dodává klid a pohodu do zbývajícího konání během roku. A tak to jsou pro mne vlastně takové přelaskavé lázně. Proto jsem schopen i teď zastavit autem, zajít do těch míst a splynout s náladou. Najednou vidím, kolik jsem toho včera ještě netušil. Jakéže další sdělení tam obrazy příchozím odhalují! Jak kout stárne, (pro slavíky) zraje; jak se životy střídají. Zákon o přežití tam najednou zřím v plné parádě!
Řád nesmlouvavý, plný taktiky i naděje. A k tomu slovu jsem se chtěl dnes dopracovat. Hodí se nám pro odkrývající se nový horizont. Držme si ji každý, jak nejlépe dovedem!
No a já odcházím chystat silvestrovský příspěvek na web VCP CSO. Nápad jsem zachytil…
