Dlouho jsem nepsal. Je to tím, že role komunálního politika mě pěkně provětrala. Chtěl jsem ale stihnout ještě listopad tady na blogu a napsat pár vět.
Jezdím kolem řady slavičích hnízdišť – a už to pozoruji několik let – ty cesty jsou velmi příjemné. Vidím z auta jednotlivé keře, kde pelichal ten či onen slavík, místa po hnízdech, opadané křoviny, jimiž rodiče vyvedli z lokality mladé. Vidím skládky, kterými jsem klopýtal obcházeje jednotlivé plácky se sklopkami – říká se tomu „duch místa“. Vnímám jej výrazně. A to je ta radost, návraty stejnou cestou do stejných míst. Stárneme, ale tak nějak společně. Vzrušující je načítat místa nová, mnoho jich nepřibývá, ale přeci jen. Třeba kolem podniků.
Těším se na jaro, ale přistihl jsem se, že mne láká i ten předzimní čas. Je odpočinkový, nemusím zahrabávat sklopky, nemusím sahat pro kroužky, nejsem neklidný. Mám ta místa mnohde nafocena, hlavně výjimečné znaky lokalit, protože každá je něčím nápadná. Tady jsou záhony mochyně – židovské třešně, dá se samozřejmě i ochutnat.
Jinde kvetou drobné zdivočelé narcisy, jinde rudé tulipány a kytky, které ani neumím určit. Vše je přivlečeno. A to už vůbec nemluvím o protierozních výsadbách, to je přímo botanická zahrada!
Je ještě pár původních luhů nebo trní, ale většinou už jde o pěkný mix všeho možného. Jednou jsem se na periferii města málem otrávil, myslel jsem, že jde o přezrálé višně a měl jsem problém. Hlava mi mohla uletět. Droga odezněla po hodince, byl jsem jak po flámu. Seděl jsem pod viaduktem jako bezdomovec.
Každé místo je jiné, v každém účinkoval jiný slavík, některá jsem navštívil z vzácnými lidmi, někde přišly skvělé výsledky. Mám tu krajinu, naroubovanou lidskou lhostejností, přeci jen rád, vždyť za Bousovem na jedné takové rozkvétá a voní opravdová růže galská! Na jiné jsem ještě před pár lety uviděl zmiji. Kolik jich bývávalo za mých mladých let!
Fakt, že hnízdiště po létě osiří, je přínosem. Učím se hledat krásu právě v tom čase největší obyčejnosti a když to dokážu, jsem na konci snažení. Dál nelze dojít. To jsem si přál, už tomu rozumím. A když se pak slunce začne vracet, bývám pozornějším. Zázraků den za dnem přibývá. A přijde čas, kdy mne zahltí docela, už nedovedu úžasy sčítat, jen se mi třepe srdce a po cestě mluvím nahlas. Nalézám děje, které bych před rokem vidět nedokázal, kopíruji do hlavy další obrazy, nohy těžknou nákladem poznání.
Slavíci se jednoho z dubnů vrátili, zpívají, už zase hnízdí, někteří začínají pelichat, slunce neskutečně pálí a první z nich dnes v noci už zmizeli. Zavírám penál s kroužky, sedám k archívu a pouštím ten film odznovu. Není to nádherné? Tak na to už dneska odpověď znám!
Děkuji všem, kdož sem přicházíte, ikdyž je stránka občas zaprášená. A hlavně pro Vás chystám silvestovské ohlížení. Vypíšu kupu zážitků uvedených předponou „nej…“
A mám znovu za úkol vychystat i stránku VČP ČSO v čase končícího roku „11“; tak tam pak taky nakoukněte.
Co nejklidněji postupující čas adventní vinšuji z Kněžmostu.
