Ikdyž ne tak úplně. Měl jsem domluveno pracovní setkání na Červenohorském sedle v Jeseníku. Potřeboval jsem tam proto, abych očíhl situaci ohledně možného průtahu slavíků tímto územím. Ne, že by v místě ornitologové slavíky nechytili, já mám však v hlavě léta myšlenku, pokusit se zachytit „svícením a hraním“ čas přelomu prázdnin, kdy slavíci obecní musí být ve vzduchu nejpočetněji. A podle slov organizátorů by taková příležitost mohla vzniknout.
Termínem návštěvy byl víkend (7.-9.10.) a jak se blížil, sledoval jsem jejich web, abych byl v obraze, jak to přes kopce lítá. Podle zpráv z poslední noci – nelítalo, ale já jel především za setkáním s lidmi, ptáci jsou u mě v těchto případech mírně podřazeni. Přesto jsem počítal, bude-li to nutné, u sítí asistovat, anebo z okna jen tak koukat do noci třeba na proměny počasí. Kde to v Polabí člověk zažije!
Horské noční i denní odchyty mám absolvovány z Rýchor i sedla Tvarožníku, vím co může přijít, vím ale také, co přichází častěji. Posedávání a spíše než vybírání ze sítí, košaté diskuse. S odborníky jde ale i tak o chvíle obohacující. A takoví lidé se v horském sedle sešli. Protože „slavičí blog“ psal v poslední době hlavně pro odbornou veřejnost, nyní dám téma pro všechny. Pojďte se tam se mnou tedy vrátit, pojďme se do míst, kudy koncem léta a na podzim proletí i proskáčí karavany ptáků – tisíce nadržených párů křídel i nohou, mířících do zimovišť.
Podobně jak tomu bylo v Krkonoších i do Jeseníků vstupují na podzim opeřenci z hnízdišť v obrovském rozptylu od západu po východ. Kdyby tak člověk věděl, kde třeba červenky kolem cvrlikající, jsou vlastně doma. Kde v dubnu zpívají, kde krmí mladé, která že místa – když už musí – opouštějí. A chytači některé odpovědi už znají.
Je vzrušující stát v jednom z několika význačných bodů ptačích map a vidět, jak se ptáci chovají, jak je vše spontánní a z podkopců vyhecované.
(konec I. části)
