Nejvyšší čas! Květen v odéru hlohů běží už zase vstříc svému zániku a mě třeba pokročit v hledání. Nejprve jsem jel před bouřkou rychle na slavíka, který nemá trvalou adresu; zpívá jednou tam a podruhé jinde. Už tím, že ještě zpívá, na sebe prozradil podstatné. Jde o neúspěšného hnízdiče, bude nejspíš dvouletý a těžko na něj někde v aleji natáhnout. Do místa předchozího výskytu se tito ptáci většinou nevrací. Bývají to hodně rychlá věšení sítě a často opravdu zbytečná. Pomůže občas, když nechám zdroj u sítě hrát a po cestě se vrátím za něho. Otočím-li jej, má tendenci se vrátit do původního místa. Když pak při návratu uslyší zpěv, zamíří tam. Nad vyprahlou kolejí teď skáče v kapse u zadní tyče a já jej lovím z pod linky a ověřuji si svoji předpověď. Těchto lichých ptáků v archivech mnoho nemám, přitom jde o velmi žádaný materiál. Kde v okolí asi bude pelichat? Ani o tom nic nevím.
Odjíždím poté k městskému stadionu, odkud mám z jara hlášený zpěv. Telefonuji pružně se zpravodajem, ale v popsaném místě slavík už není. Stává se to často. Z tribuny nad hřištěm zahulákal domácí příznivec svoji představu o místě výkopu po nakopnutí fotbalisty a za podpory souopilců rozpískali celou „svoji“ řadu. Kulisa fotbalového zápasu mi pod javorem u prozpěvující „empétrojky“ vrátila sebevědomí – inu, jsou na tom někteří hůř!
Bouřka mne stihla na cestě k Červenské kose, tam jsem vloni chytil spolu s hnízdícím párem hodně zajímavého slavíka v podmáčených vrbách! Po hranici krajů tady kličkuje cyklostezka, slušně dnes pulsující. Síť podélně s cestou pro ně byla záhadou. Hnízdění slavíků i tady běží naplno, reakce na zpěv je očekávaně nulová, ale všiml jsem si, jak slavík přeci jen velkým monitorovacím poloměrem si mne prohlédl. Po neúspěchu jsem odnesl síť za most a přeťal jí kanál. To bylo panečku rozhodnutí! Pod hlohem jsem ve sklopce našel první slavičí mámu se „skleněným“ bříškem a za půl hodinky v síti nad kanálem poskakovali rezaví slavíci dokonce tři! Tak to se nestává. Oni a ona = pěkný zátah na hnízdišti. Ona bez kroužku – tedy jiná než ta předchozí. Břicho též „skleněné“, ale tato dáma byla nejméně tříletá. Oba pánové taktéž a všichni bez kroužku. Znamená to tedy, že původní obyvatelé to už domů po letech nedokázali.
Nad výspu v rybníce směřovali špačci, večer si pospíšil. Byl jsem spokojen, oklepal parazity, rozhrnul světly opozdilý peloton v elasťácích a zamířil domů. Jistá žena ještě rychle s dostatečným předstihem uvázala vlčáka na řemen (bývám totiž oděn v zeleném), pozdravili jsme se a současně i rozloučili. Během momentu se mi však ještě podařilo vysvětlit, že slavík není skřivan (často se to plete) a odrazili jsme z mostku. Vezu šest slavíků domů do kartotéky a dvě slušně „přečtené“ lokality. Zbývá mi jich letos z padesáti už jen čtyřicetšest a začíná se mi potit čelo. Budu muset tedy více chytat během prázdnin v pelichaništích.
P.S.: Dám konečně také alespoň dvě – tři fotky a rád bych ještě poznamenal, že dnes jsem pojal téma výpravně, po vzoru kolegů. Mají stránky čtivé a rád na ně přicházím.
Tak tedy ty fotky: (nejdřív slavík – poflaka, po něm spokojeně „skleněná“ bříška slavičích samiček a nádherné květy hlohu. Slavičí hnízdění běží letos v klidu, deště se zatím nad krajem „krotí“ a i vloni musel být dobrý rok, je hodně dvouletých).
