Zítra ráno konečně zase vyrazím kroužkovat. Dořeším Bousov a zamířím k Boleslavi. Na periferii. Tato unikátní prostředí jsem objevil před dvanácti lety a nevím teď přesně, zda je někdo přede mnou pro slavíky zmapoval. V Česku určitě ne. Oblíbil jsem si je pro svoji jedinečnost, jsou totiž nebezpečná. Jestliže „doktor z Řežabince“ říkával, že každý ornitolog si nějakou tu mrtvolu během praxe najde (a někteří toho již dosáhli), já se dočkám nejspíše tady. Počítám s tím pokaždé. Ležení zlodějů s poházenými peněženkami, nástroje feťáků v místech, kam zahrabuji sklopky na slavíky. Už jsem si jednou takhle při setkání s ožralými zahraničními dělníky říkal, že to vzdám, ale pak jsem tam potkal houmlesáka, přebývajícího v oranžovém kempovém stanu a jeho příběh mne do míst zase rychle vrátil. Nebude to zase tak zlé.
Jsou to ohromná prostředí, pozval jsem tam novináře a nevěřili, jak je za svodidly mezi haluzemi od svištících automobilů klid. Kdybych se tam bál chodit, nechytil bych asi nikdy nejvzácnějšího slavíka výzkumu! Potíž tam je také v tom, že musím přecházet sjezdy i nájezdy na R10 a lidé z aut na mne civí s zjevným úžasem. To je trochu nepříjemné, ale když zmizím v exotických křovinách mezi zajíce a srny, žijící na pár metrech čtverečních, nadšení převáží. Kde jinde zažít slavíka zpívat z granátovníku, než v příběhu Slavík a růže a tady! Kde jinde spatřit slavíka, plíživě „profitujícího“ z tančící smrtky před svodidly?
Proč se nemohu zapojit do projektu RAS, sledujícího návratnost kroužkovanců do míst označení? Protože poctivě neschytávám všechny dospělce a půl stovky slavičích plácků prostě nestihnu odchyty zinventarizovat. Výzkum by nebyl objektivní, už teď tuším, kolik retrapů mne v místě během jediné možné návštěvy ošálí. Spokojím se často tím, že se chytí slavík jiný – nový, bez kroužku. Nedělám totiž v pravém slova smyslu přehledné schytávání přítomných slavíků, to prostě z časových důvodů nestihnu. Už jsem si říkal, že odejdu od chytání adultů na hnízdištích a uchopím téma z jiné strany, třeba přes kroužkování mláďat, nikdo se jim totiž v republice nevěnuje. Pak ale přišly opravdové objevy a já onen snazší záměr přesunul někam k seniorskému věku, až nenatáhnu sklopku.
Je také pravdou, že čím méně času na výzkum mám, tím více si ony výjezdy užívám. Už od chvíle, co vystoupím z auta. Už na parkovišti před obchoďákem, kde z tlampače nad hlavou hrají? Navíc jsem se naučil prodloužit si sezónu schopností hledat slavíky i po vyhnízdění, když utichnou a „propadnou se do země“.
O krásné práci. Před dvěma dny jsem z ČSO obdržel záznam slavičího zpěvu k určení. Bylo to nádherné, materiál byl jedinečný, kdy šlo o úryvek koncertu slavíka tmavého, pořízeného nedávno pozorovatelem. Tak na takového slavíka bych s chutí natáh´a vyrazil za ním kamkoliv! Dvě strofy tam obsahovaly i legrační pokus o úvodní „krešendo“ slavíka obecného, na které si však zpěvák dál už netroufl. Drozd a rákosník velký v napodobení už patřil opravdu slavíku tmavému. Co k tomu říct? Bylo by potřeba vzácného virtuose chytit, posoudit peří a s kolegy zanalyzovat testem.
Zajímavých slavíků se u nás, hlavně na jaře, opravdu pár zastaví a ornitologové – jak je slyšet – jim dokáží cestu na chviličku velmi šikovně zastoupit. Gratuluji.
