Pocta „horským“ slavíkům

Žádné komentáře u textu s názvem Pocta „horským“ slavíkům
Čtvrtý do kvarteta našich slavíků – modráček tundrový, to v česko-polských Krkonoších nemá právě jednoduché. Počasí je po celou dobu hnízdění nevyzpytatelné, od mocně mrazivého až po sálavě vysmažené. Bezvětří se ve chvilce může změnit ve vichr, rašeliniště může v mžiku přiklopit neprostupná mlha.
Jde o prostředí výjimečné a přes výše uvedené „problémy“ si jej lze docela snadno zamilovat.
Jsem přesvědčen, že stejně oblíbené jej mají i slavíci z hrbaté kosodřeviny. Zpívají, vyletují k nizoučké obloze a obloukem usedají na jiný vršek okrsku. Družky zatím kolem jezírek doplňují energii, ztracenou po cestě domů, po čase znovu naslouchají vysněným písním hor a kvapem chystají domácnost. Je nejvyšší čas! V párech pak prožijí krátké léto, v němž uvěří, že znovu oklamou hranostaje i stejně nebezpečné mokřadní hraboše, že v čase neopeřených mláďat si počasí přeci jen dá trochu říct, že zdárně vyvedou mladé a znovu se připraví k odletu do zimovišť. Ta se rozprostírají v obrovském prostoru, od jihu Asie po konec Evropy, kde přesně, ví jenom oni. A věří, že se vrátí! Vrací se totiž ještě víc než „ryšaví“ slavíci do boleslavských kopřiv!
Turisté, putující kolem Pančavy či o pěkný kus dál prameništěm Úpy, jen sotva tuší, že po cestě je dávno sledují pozorné oči slavíků, srdnatých obyvatel probublávajících mokřadů.  A je to škoda, protože cesta po hřebenech je pro tyto chodce, přes mnohou okolní nádheru, bez modráčků, jako Český ráj bez pískovce!
Nedokážu rozhodnout, zda mne tehdy více okouzlila hnízdiště Pančavy či nyní tenhle kout pod Sněžkou. Každý je jiný, skvostný konkrétní souhrou organismů, se slavíky, křivkami, horskými kosy, linduškami a vzácnostmi, na které mi v tuto chvíli už ani nestačí dech.
Je dobře, že jsou ještě místa s divokou přírodou – je dobře, že mohou patřit také modráčkům!   

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.