Po větrné smršti, která prošla kotlinou Dolnobousovska v skvělé kondici, navázal jsem nočním odchytem. Byl předposlední a v mlze. A přeci přišel výsledek, který váží opravdu hodně. Retrapem slavík, označený v červnu jako jedno ze čtyřech mláďat v regionu.
Co všechno to ukazuje, strkám na poslední chvíli do kabinetu.
Dalo se čekat, že ptáci zkusí kus cesty dát. Dali. Když se mlha ztratila, zavládlo pěkné pozdněprázdninové dopoledne. Celé půldne jsem likvidoval následky po katastrofě, kupříkladu u hrušní máme sklizeno definitivně. Být sadařem závislým na produkci, tak jdu živnost z fleku odhlásit.
Je to „pár“ dní, co se nad kotlinu Klenice vznesl první slavičí zpěv. Jako by to bylo včera. Pravda je ovšem velmi ostrá – nebylo, a všechno je pryč!
A teď bych to rád trochu přibrzdil.. Všechno pryč ještě není, zbývají tři noci a úplně se to neztratí nikdy. Co člověk prožije, má. Zas bylo několik nádherných překvapení a i ty skromnější – dobře, že byly. Doplňovaly časový výměr sezóny; přidaly pět stovek zblízka poznaných slavíků do mého účtu i nesly napětí. Dobře, že slavíci jsou. Co bych celý ten zmíněný čas dělal?! Zejména oni mne lákají do krajiny. Přelakovávají obyčejnost míst do nádherna, tuží vytrvalost nad vystavěnými úkoly. S lupou pradávných detektivů mne postrkují mezi keři a trpělivě učí předvídavosti. Té, co má základ v již naučeném, co vyjde – a občas obranou proti zpychnutí taky ne. V momentech, které volají po opravách a čekají, jak se oslovený zachová. Po cestě k poznání komplexnímu. Stanutí se znalcem tématu.
Škoda. Hodilo by se letošní pokus dojet bez komplikací a už je jedna za dveřmi. Noční a nadranní déšť. Nechtěl bych si nechat slavíky uletět. Ještě nějací půjdou. Když už si člověk vymyslí schéma a hodlá jej bez úprav dodržovat (kvůli souměřitelným podmínkám), zasáhne vyšší moc shora. Ne tedy, že by tamní kout vodu nepotřeboval, vyschlo vše co hladinu připomínalo, ale mohlo to počkat na podzimní čas ještě několik dní. To už by se svět nezbořil. Takhle zůstane čihadlo opuštěné.
Nedal jsem tady snad ještě nikdy poctivý report z odchytání. Můžu to napravit, ale zrovna dnes není pod hliníkem nic moc světoborného. Takže: 1 slavík tmavý; 1 pěnice vlašská; 1 strnad obecný; 1 cvrčilka zelená; 2 rákosníci proužkovaní; 7 rákosníků obecných; 1 rákosník zpěvný; 6 pěnic černohlavých; 1 ťuhýk obecný; 2 sýkory koňadry.
A teď nějaký komentář za tím: Do rákosí se maličko vrátil život, vidět je na počtech rákosníků, dlouho nebyli. U slavíků jsme opět za vlnou, dotahoval jeden tmavý. Modráci nejdou vůbec, diskuse s odborníkem po telefonu dojem potvrdila. Vůbec se neurodili. Chyběly pěnice slavíkové, ale na tom nelze pohledy stavět, ony zas budou. Pěnice černohlavá dominuje nočnímu pohybu, zaujme mizivá úroveň tuku. Asi už všechny počítají s Anglií. Ukázala se též jedna pěnice vlašská, což potěší vždy. Ťuhýci pobytem pomalu končí. A sýkory? Ty teprve budou. Toto jsou všechno místní rodáci z budek.
2. rýdovací pero levé strany ocasu dorůstá po defektu a opět dokazuje, kterak slavíci čelí predačnímu tlaku coby ptáci preferující pohyb v přízemí. Zde slavík tmavý – mladý jedinec. A když už komentuji – vidět je sestava letek vrcholu křídla učebnicová, ovšem nečastá 🙂
Mladá pěnice vlašská s defektní (nevyvinutou) horní čelistí zobáku. Nebude to mít v životě snadné.
Datum je vysoké. Návštěva dětí příměstského tábora zastihla kroužkování ťuhýka a těší znalosti některých. Třeba o napichování potravy na větve. Tábor se dvěma vedoucími do parku přichází už pravidelně.
Ve vzduchu navečer bývají vidět nebezpeční netopýři rezaví, tady se naštěstí nechytají. Jinak sítě dovedou poničit. Zastoupí je sršni, díry prokoušou pořádné, než zase uletí. Chodí za noci na hrušeň do pokousaných větví olizovat kvasící mízu, bývají podnapilí a útočí zprudka na světlo čelovky.
Je časné ranní pološero, a přeci lovím ze sítě na jistotu. Adultní slavíci jsou prostě jiní.
Věděl jsem, že budou zastoupeni dva, a taky byli. Ani nebudu vypisovat, co vše mne k úsudku vede, jsou přítomny i pocity. Oni se totiž i docela jinak chovají. Nevím, jestli je to zkušeností, nebo přichází na scénu nějaká odevzdanost – jsou prostě jiní – a ku mne tím nápadní. A pak už dál při determinaci je všechno taky jiné. Co překvapí. Že se tu a tam nějaký nechá přilákat, to časté není.
V rákosí je šance na rákosníka stále „nějaká“, ale za odchyt vyjde tak jeden, dva. Vypadají jinak než před třemi týdny, jsou zavalití. Tah a příprava k němu je u pěvců opravdu košatá záležitost. A pohyb běží ještě u cvrčilek zelených, to potřeba zmínit. A rozbíhají se červenky. Ubylo pěnic slavíkových, absolutně vládnou černohlávci. Mladí.
Dnes snad ještě ne, ale samotný závěr akce bude ve vztahu k počasí asi složitý, škoda. Jako kdyby si prázdniny nemohly dovolit blažený závěr!
Černohlavé pěnice odlétají k zimovištím nyní zejména v podobě mladých ptáků. Slavičí háj je plný ovoce, a tak k nám míří. Jsou v krásném peří, hezky se určují. A dobře chytají, příliš totiž netaktizují, letí naplno a kapsu sítě prověsí snadno.
V květnaté louce stojí v plném vzrůstu nyní jen malý pruh kvůli motýlům i vysemenění rostlin, ale jak jsou za něj vděčni strnadi, radost pohledět. Jak umí vybírat na talíř, jak jsou v poklidu. Jsou mezi nimi i letošní mláďata, myslím, že díky zázemí je populace stálá. Kontrolní odchyty nějaké jsou, ptáci si ale dost dávají pozor, místo mají dokonale nastudované. Dalekohledem vidím kroužků o mnoho víc.
Poštolky vyvedly tři mladé a společně loví v loukách. O berličku se přetahovaly s kání, ta nakonec vzdala. Spíš jim šlo ale o zábavu.
A voda chybí dál. Některé praskliny jsou opravdu hluboké, je zvláštní jak se tady zem chová. V rýze bývalého potoka se znovu chytil mladý chřástal vodní, poznat šlo podle kroužku. Už se podobá dospělým, převlékl se.
Ještě jedna zajímavost je ku sdělení. Zajíců u nás teď je, že o ně člověk zakopává. Funguje to tak – když posečou louky kolem druhou žatvou a když se lány obilí promění v strniště, zbyde rákosina a travní porost parku. Kam jinam mohou jít ti, co přežili? Všechny tyto procesy krásně naše umělé prostředí ukazuje a předkládá ke komentáři. V podobných dějích hledejme odpovědi na úděsný úbytek druhové rozmanitosti od Á do Zet. Úplně nejtvrdším způsobem na stav doplatili motýli, a to fakt není žádná fáma. Účelovka, chcete-li. „Motýle“ prostě nikoho moc neberou.
Až se proberu a dohoním všechny resty, dal bych si celé znovu. Neznám nic obdivuhodnějšího, než je ptačí odlétání z krajin, kde se snažili rozmnožit. I když ještě úplný závěr není, už se mnoho nestane. Týden do začátku září bude spíš vzpomínkový. A čekání na nějakou náhodu. Bylo to zase tak strhující! Vzdělávací, napínavé, svižné.
Nabízejí se momenty, které ne úplně vždycky sedí s představou. To napovídá a varuje, že člověk všechno neviděl a promách´. Současně technika není všemohoucí, má limity. Na vše, co už je za zády, přistanou vzpomínky a čas. I občasné napomenutí, že něco šlo vymyslet líp. Ale – cíl je už vidět za hrstkou pražců, kde dehet dávno nepění žárem, kde spíše rosa povléká vůkol neživé. I dneska za rozbřesku…
Lámu si hlavu nad scénářem letního ptačího divadla. Přesahující noc zhruba do čtvrtky dopoledne, než ptáci někde zalezou a vyčkají slunce zapadání. Letošní zlom do poslední fáze rákosního pohybu byl neskutečně příkrý, a pokud se neobjeví pár dalších „vagónů“, byl ten vlak vážně zrychlený. Dívat se do prázdné ulice kapes nezčeřených, to je na prahu dne velmi nezvyklé. Co to muselo předevčírem být za povel, že poslechli všichni, kdo měl křídla celá? Kde jsou ty skupiny velkých rákosníků! Všichni – ti obecní, zpěvní i proužkovaní. Kde cvrčilky všech tří taxonů? Rákosní hřeben, táhnoucí se širokou nivou Klenice, marně kreslí ostříhanou kotlinou a nikoho nezajímá. Takto vypadá zamávání za tažnými ptáky. Za dveřmi se chystá po sítích tradiční „pozdní sběr“. Ono se něco ukáže. Rákosní strnadi, možná i modrák, úpolní vrabčáci, kosové, drozdi, červenky. To už ale potečou poslední vteřiny akce.
Stojí přede mnou v parku lidé a já jim vyprávím jak je zajímavé sledovat tah ptáků. Přes noc se stalo něco zvláštního. Polehlo rákosí pod tíhou vody, teplota vzduchu byla tři stupně, strašná mlha všude. A ráno ptáci nikde. Čekal jsem se sítí v proluce schválně vysoko k poledni a kdyby se nepřiplížil jeden jediný rákosník zpěvný asi v devět hodin, fakt tam nebylo nic. Vedle na čihadle taky tak. Dva zlákaní slavíci z noci a to bylo vše. Čekal jsem co se bude dít. Nepamatuji, že bych podobné zažil. Pak se museli ukázat místní, to je jasné. Bažantí omladina, úpolníci pod náspem hromadně chystali nějaký doběr, strakapoud volal odněkud z cesty, tři mladí ťuhýci začali lovit u dráhy. Vlaštovky od Zvolínku, kde nocují, zastavily nad parkem a našly v mladé termice hmyz. Hned byly u nich jiřičky. Ale to rákosí a vrbiny vedle byly prázdné dál.
Buď mám nějaký mentální výpadek, nebo se „rákosí“ muselo zvednout (asi v noci) a zmizet po cestě dál. Jinak to není možné. Včera rákosníci normálně byli a předtím samozřejmě ještě víc. Takhle fungují odlety? Třeba jo. Bojím se podívat do sešitu, opravdu tam jsou tři okroužkovaní ptáci. Ti jmenovaní. Jakoby na konci scházela nula. Musí to být něco na pomezí kolosálu a neskutečnosti, ten ptačí tah. Všichni zkoumáme hory a přelety sedly a v nížině se dějí takovéto podivnosti! Když nebudete chytat nataženou sítí a filtrovat třtinu, tohle se nedovíte. Co bude dneska? Vůbec nevím. Trvale vymeteno by být ale nemělo, protože z historie tady čtu o slavících tmavých. Loni, předloni – roky předtím, chytali se.
Úplně příjemně tam před ránem není. Kosa jak v Rusku. Vlhko, že sítě se musí oklepávat pořád dokola. Dokončit jízdu ale musím. Ještě osm dní..
Zanedlouho to začne. Bude se končit. Vždycky to mám tak, že si říkám – už aby to bylo! A současně s tím – ještě by se aspoň kus července hodil! Výsledkem je kompromis, který sbalí sítě tak nějak poslepu automaticky a nebude hledět vpravo ani vlevo. A začne bilancování.
Čísla jsou fajn a nejsou ani letos nijak špatná, ale lepší jsou zážitky a fotky. Zapomenout nesmím ani na přání, čeho bych se chtěl z proběhlého dočkat, kdyby to šlo. Obrovský je též náklad pracovních hodin, to už dnes spočítat lze poměrně věrně. Bez tak ohromné investice by to ale nešlo, to mi je jasné řadu let. V minulém století to běželo jinak, víc odpočinkově. Technické možnosti nového století dění roztočily do obrátek. Na začátku září toho má člověk plné zuby, stačí ale pár měsíců slavičí nepřítomnosti a už by to zas klidně šlo. – Jasně – to ale až zase v dubnu. Vidíte sami, že mne koníček dovede i mile pošetřit.
Mám tady po ruce z fotek jednu od posledně, je na ní tmavý slavík extrémně mramorovaný na spodních krovkách.
Neobjevil jsem to já, ale souhlasím s kolegy na severu, že právě u tohoto druhu je variabilita ve zbarvení značná. Což baví. Někdy se jim zase budeme věnovat víc, protože (u mne) platí dál, že tito slavíci v síti nebo v pastičce jsou velikým zážitkem. Trochu i tím, že jsou vzácní, ale takhle to vyslovit, bylo by málo. Senzační je to pokaždé.
Já myslím, že to máme! A protože v tom směru působí nejeden kroužkovatel, výsledek se občas zadaří. Jako před pár dny. Brdy a nedaleký Kytín. A kolega Martin Strnad, který v jediném slavíku akce zjistil posléze okroužkovance ze Slavičího háje, z času potulky. Náhoda při těchto pohlednicích z cest hraje hodně významnou roli, ale život i vše kolem s takovou počítá. Tedy i výzkum. Jaké to musí být, když jediný úspěch při nočním líčení má na levé noze takový trumf?
Foto z místa kontrolního odchytu: Martin Strnad
Výsledek po šesti dnech. Málem stovka kilometrů přímkou, v praxi tedy o mnoho víc. Základní směr ale ptáci udržet dovedou, i když kličkují. Proto i čas naskakuje a počítejme také s pauzami. U prvocestovatelů zejména. Narazí-li na vydatný potravní zdroj či bariéru z počasí, zatáhnou to. Zrají bezinky a kde tahle kytka je významněji, tam to žije! Pak je za determinace člověk fialový, jako by převrhl kalamář. Není to úplně přesné, ale už to nechám, inkoust byl spíše modrý.
Dávám slavíka s nejdelším náměrem rýdovacích per, co jsem kdy zaznamenal.
Z napsaného je jasné, že člověk jede chytat novou noc a dobře ví, že nedávní i dávnější jsou už v tahu. Kde? Ku Gibraltaru. Aby mne čtenář nerozporoval pro kategorizaci – samozřejmě že slavíci umí přeletět i větší vodu, ale rádi se přidrží pobřeží, pokud zásadněji odklonem neprovokuje.
Mezi telefony jsme se shodli, že modráčků se chytá méně. Tam rok asi úplně příznivý nebyl. Dnes jsem jednoho z kapsy vylovil. Jsou také slavíci a proto se chytají po noci zčerstva. V pološeru. A opět se chytil jeden z bramborníčků, už je budu mít v hliníku – ty zdejší – skoro všechny. Než odcestují.
Lehly louky kolem a vše se tradičně tlačí k nám. My trváme! Malý poloviční zajíc přiběhl rákosní stružkou. Kdybych byl liškou, už by nebyl. Takhle mne spíše pobavil. A je cítit podzim, opravdu. Nejen proto, že zmodraly a zesládly švestky. Dva roky nebyly a teď to dorovnaly. Větve kvílí, jak do nich po dešti foukne, praskají. Pracuji na částečný úvazek jako sadař, tak tohle všechno vím. Pracuji též jako rolník, takže mám zprávy, že by zem potřebovala vodu jak sůl. Na drobný úvazek sloužím co vodohospodář na kanále i u jezírka, tedy vím, že tam jsou nářky podobné. Ještě mám profesí víc, všechny pod hlavičkou Práce v přírodě. Nejde to nazvat jinak než splněný sen.
Čím víc toho zájemce přečte, čím víc času investuje do objektu zájmu – tím víc shledává nedostatků v dříve řečeném. Jejich vypisování ze všech i uznávaných děl určitě nepatří na internet, jednu drobnost pověsit mohu.
Pro slavíka tmavého se uvádí II. letka primární řady jako druhá nejdelší v křídle a vykazuje z toho v projekci táhlá dlouhá řada. Mírně převažující většina z prohlíženého materiálu v detailu vypadá takto:
I zde tedy vyřčené padá do hlubin. Nezchudli jsme ovšem zákrokem, v křídle funguje moment důležitější k rozlišení. Občas je bez větší váhy i zmiňován, pakliže se vyztuží, platí. Pozor ovšem na jedince hybridní.
Tady je park, když vstává.
A tady jeho letní poklady.
Stavěl jsem v své hlavě nejvýše modrou zbarvení hořců, to je tedy něco. Teď ale začínám brzdit a rád bych upřednostnil temně modravou na lících těchto kamejí. Ony ji ale drží pod pokličkou a my záblesk vidíme až v čase vzletu.
Opravdu. Co píší fotografové je pravda. Jsem do přírody od dětství vybaven ohromnou trpělivostí a i tady jsem víc než hodinu s modráskem pobýval, jestli se přeci nesplete. Byl svůj. I tak ale člověk okouká mnoho momentů ze života hmyzu.
Síť v rákosí by mohla i po dnešku vybírat náhradní volno. Tlak na ní veliký není. Ono to ale přijde, ještě určitě. Stačí zalistovat staršími zápisníky z míst. Zase ale táhnou poctiví dálkaři. Je to v hmotnosti znát. Naši také nabírají, ale na ptáky rozletěné shora nemají.
