Zaměřeno na slavíky

Ještě to zima není. Ještě se podzim drží v krajině, i když je kolem bílo. Některé větve mají pár lístků, kopřivy těla vztyčená. V tom patře pak střízlíci i červenky s nimi. Nahoře hýlové a dál už jen mráz. Nebude trvat dlouho – pro každé místo individuálně – než zima přitlačí na pilu a přisype sníh. Vše pod ním slehne i mnohé rákosí. Krajina bude nižší, přimáčknutá.

Šel jsem do parku jako každý správný hospodář podívat se, kolik stop ve sněhu zvířata zanechala po zásypné noci. To bývá skutečnosti vždycky opravdu nejblíž. – A zanechala. Především zajíci, což nepřekvapí. Máme jich, že by se mohl ze záhrobí probudit Interlov a pochytat nějaké do Francie. Za devizy. Na údajné doplnění tamních populací. Pak máme zvířata vyšší na kopytech. Těch naštěstí míň a spíš jsou v pohybu. Jiné stopy obtiskla lasice, bažantích – těch je hodně, a pak už jen pěvci všemožní. Chodbičky hlodavců v poprašku načechrané, čitelné údery od sov a poštolek do kdekteré z nápadných drah. Jen lišku jsem nikde nevyčetl. Že by se odstěhovala? Nebo to všechno prospala. I nutrie asi spíš rozprostřela břicho na spižírně a do noci nešla.

Je jistě správně, že zima životy přiškrtila. Tak to dřív bývalo na každém centimetru v krajině dětství. Mělo by tak být. Ono však současné nevydrží, a my to víme. Červenky znovu přežijí rozhodnutí neletět dál a obživu získat tady. A pak se vrátí odkud přiletěly. Ledňáčci přežijí v dosahu peřejí, tak silný mráz na Klenici zatím nepřišel. A já už od jara vím, kde hnízdí. Od parku to máme nedaleko, a dokonce k místu dohlédnu.

Děti jsou rády. Zima a Vánoce! A budou i prázdniny, to je jasné. My jsme čas od času mívali „uhelné“. A elektrická síť měla „výseče“. A taky byl v televizi jen jeden program. Odpoledne až do večera. A všude mrzlo až praštělo. Jizera vytuhla a ledňáčci s ní. To už nebývá.

Chýlí se ke konci listopad, brzy bude po něm. Přijde čas všemožných uzávěrek, součtů a hodnocení. Nad tím svým sčítáním říkám: „Bylo to zase moc hezké a za všechno dík.“

Nové slavičí lokality? Cesta od nás přes východní hranici po hřbetech pražců nabídla v slunečném přespoledni pozoruhodná místa. Jakési „Dílničky zázraků“.

Ona totiž okolní krajina je nemile přehledná, široká, prázdná. Pole, louky – obojí v nedobrém nadrozměru. Pole mají nulu, louky v plné sezóně jakž takž nějaký život uhostí. A tak jsem se vydal prvně v životě po kolejích do města pod Humprechtem. Jako vandrák od dveří zavřené putyky. Už kdysi jsem plánoval prověrku místa, kde železnice podlézá frekventovanou silnici k Jičínu, tam by ještě snad poslední slavíci mohli hnízdit. Pak už jen dolík u koupaliště (kde bývají ovšem jen občas) a dál už jen šutry, šutry – a pro změnu znovu šutry Českého ráje. A k nim pár borovic a nějaký ten penzion. Slavík žádný až do Polska.

Z dráhy jsem uviděl v širopruhu rumiště obrázek z minulého století. Nechala ho tu náhoda. Sedm úžasných koroptví. Překlopil jsem oči do okulárů a nechtěl jít dál. To už se nevidí. Třeba jednou, jestli přežijí zimu, objeví naši motýlí louku a už zůstanou. Není to od nás daleko.

Pak vidím cestu, která tady v okolí stejně jako ostatní – tedy tradičně – nikam nevede. Má sice přejezd přes koleje, ale toť vše. Strojvůdce ovšem na každém musí houknout, komické. Tahle cesta od samoty je ale nádherná a je mi jasné, že slavíci tady bývají. Je tu pro ně úplně vše. A ten potok!? Nebudu dělat překvapeného, znám jeho jméno z mapy. A taky z červenské kosy, kde po levém břehu zaúsťuje do rybníka. Ale tedy ten most, to je něco! Kamenný, v kondici, skvostný. Tyhle výrobky ještě neznaly „kurvítka“.

Tak takovou slavičí lokalitu zatím nemám a jestli je tu v máji potvrdím, už neodejdu. Schválně to na jaře připomeňte. Co k tomu dál psát.. Prastaré hrušně, pod nimi ojíněné hrušky (protože tyhle stromy ještě zaplodit umí), a rozhodované kvíčaly. Letitá smrčiska u stavení, velebné ticho prokřehlé krajiny. Pás šeříků, pámelník, děravá těla letitých jabloní ohromných žlutých jablek. Ne, sem já musím až pokvetou!

Dráha je rovná snad dva kilometry, jako by podle ní před sto lety snad natáhli provázek. Od Bousova se nese polední zvon. Jdu dál. Dvakrát po mrtvé srně od vlaku napočítám, dva hýly na lebedě, pařezy telegrafních sloupů, co pamatuji z okénka parního vlaku. Jak se oba dráty „houpaly“ od rychlosti. A z každého třetího notoval luční strnad.

A už jsem pod Křižovatkou smrti. Ano, tak se jí tady říká. Jenže netočím volant, šlapu pražce docela z jiné strany. A pak vidím souběžnou cestu – nádhernou, taky jasně slavičí. Však jsem to tipoval prve už z auta. Tak ta bude na SV lokalitou poslední. Bezejmenný potok hned vedle. Co myslíte, vede ta cesta někam?

To bude ovšemže podobný ráj. Nebo už vidím nadbarevně, jistý si nejsem. Možná tím mrazem. Ale ne, však se podívejte. Mochyně. Tu už na jedné lokalitě kdesi daleko u Bakova mám. Tak si ten obrázek připomeňme. Židovská třešeň jako ze zahrádky!

Otáčím. Od města k městu. 2x tři a půl kilometru na kost zmrzlých kolejnic. Ale už aspoň vím, co je za Slavičím hájem nahoru k horám. Že – taky hezky.

Pohodu a klid k večerním kamnům každého z vás.

Musí být jasné, že jde o ptačího mistra nikoli o anketu v televizi. Tam naopak se vše úrovní propadá kamsi hluboko pod podlahu.

V kroužkovatelské komunitě se podařilo vybudit zájem o tento objekt přinejmenším uvedenými návody k nachytání v klubovém časopise. A čísla vše potvrzují. A bude ještě zářněji. Začnou se objevovat výsledky a letitá tajemství budou se chvět.

Píšu o tom nyní proto, že jsem přehrabal v kabinetu kroužkovací zprávy z minulosti i dění nedávného, a „odpich“ je jasný. Až přijde cestou ke vrátkům další číslo časopisu, bude tam k tématu od vedení stanice pochvalně napsáno to samé, co roky poslední. Kroužkovat slavíky se už prostě daří. Bez zelených krabiček by ovšem úsilí bylo marginální. To ví každý, kdo umělé noty vzal někdy do ruky. Ano, to je klíč průlomu a buďme za něj rádi. Všelékem není, objekty nejsou úplně hloupé, ale „věci“ to vážně dovede.

Po světě metoda frčí a nejedna reportáž na ní stojí. I ono používání je ovšem uměním a rozdíly v uchopení mohou být značné. Když jsem objevil využívání nezpívaných textů k monitoringu kdysi, byl to znovu jenom pionýrský čas. Kde dnes technika je, k čemu že všemu napomohla!? Jde určitě o nejvyšší kartu vějíře nakládání. Však dosti nesnadnou. I to ukázala cesta od objevení. Nebýt ovšem jí, jen sotva bych vlastnil stovky fází rozpelichaných křídel tajemných pěvců na fotkách (publikováno).

Máme již (docela nově) pár cenných hlášení od obou hnědých slavíků Česka. Neříkají ještě úplně vše, ale napovídají hlasitě. A nutno dodat, že pár objasnění brzy dopoví. I když k poznatkům dávným budou některé spíše revoluční, ale tak si obor stojí třeba právě i zmíněným používáním krabiček.

Kdo žijeme výzkumy, všechno to nádherné dění nabíráme sobě po kýblech. Nuž tedy: „Krajino, dále všem nalévej!“

(Ještě dám obrázek, aby blog nebyl černobílý, třeba tento..)

Jde o nějaký dobrý retrap z letošního parku, už ale nevím který.

Na výstavách i besedách jsem slavičí krajinu ukazoval jarní, má to logiku. Ptačí koncerty, čas lásek a souznění, fontány vůní konečně pulsující krajiny. Ta místa ovšem mají svůj půvab i tehdy, kdy slavíci doma nejsou.

Člověk neuhne nátlaku oboru, který si vybral a provozuje. Dívám se po pláccích pokaždé, kdy kolem projíždím. Někdy v obavě, převážně ale při radosti. Prostředí vysílá k očím příběhy, a to je přemilá věc. Já ta zákoutí sleduji desítky let. Vlastně po většinu života, Hned poté, co jsem nabídnutou příležitost pochopil.

Ke komu či k čemu se vlastně místa předvádějí? Pro radost navýšenou si myslím, že ku mne. Proč bych si z daného neodkrojil? On tam však defiluje život, což je tak nějak vše. I já mám jeden podobný, takže tam patřím.

Tady je pohlednice ze včerejška z jedné z lokalit. Dozrály trnky a to je barvička barev! Foťák se s tím ani tak nepopasuje, člověk musí stát v místě. A nebo je to zase těmi příběhy, co z pod větví vykukují. Co už i tady jich bylo! Do večera bych vypisoval.

Přestože toto místo neznám v plném časovém výměru, sem chodím za slavíkem pouhých třicet sedm let. Vidíte, a ono v obměnách statečně drží. Toto jsou mi přátelé z největších.

Vidíte. To jsem chtěl napsat o tajemném cyklovači slavičího pelichání. Tak snad někdy jindy.

To místo dostalo přednost pro tuto událost. Zastavit na znamení jsem prostě musel.

Tak to se smrtí je. Přijde, ale štěstí ji může odsouvat o nějakou chvíli na později. Přesně tak to mívá motýlí louka na severovýchodní hranici Slavičího háje.

Jezdil jsem za ní každý den. A vždycky našel statečné květiny, nejeden lístek zelený, pár hmyzích opožděnců. To už neplatí, i když oteplování klimatu dopřálo dost hodin a dní k prodloužení bytí pod sluncem.

Šedivý ťuhýk už zase sedí na posedu, dvaatřicet jeřábů prolétá nad parkem od Bezdězu. Jsou vysoko a jsou v emocích. Někde to ukončili a se zámrazem zvedli křídla k přesunu. Mluví na sebe, aby i mladí rozuměli. Dívám se po nich s hráběmi v ruce a chvíle má rozměr. Jako z obrázků knížek, co tenkrát stávaly vzácné.

Jak jsem zapnul žací růžici, už se do rohu řítí opeřenec. Až někde od cesty. Červenka. Tolik hmyzu, který se na chvíli ukázal bez přístřeší, to si na cestě k jihu nemůže nechat ujít. Jako roj luňáků za oráčem.

Mokřina bude zas pěkná. Nechávám ostrůvky nárůstu trčet, v úloze kadeřníka si počínám promyšleně. Modráček vítá – a to vím odedávna – když je tu a tam prostup, cestička. Byly i případy hnízdění v kupách – tak je tu mají! Stranou, aby nepřekážely. Ještě místem cestují bekasiny. Umí nespěchat. Proč taky? Aby jim na jihu popřeráželi křídla? Kroužky to občas řekly.

Liška přepadla nutrii a zvítězila. Jeden, málo žádoucí, s druhým. Ale je to jako kdybych vyháněl straky. Ksakru, je to tu pro všechny, ať se porovnají. A já můžu civět. Učit se poznávat i s vyšším věkem. Lomit rukama nad vším, co jsem doteďka nevěděl. A jak to, že to tak mohlo existovat. Dávat si napříště v důrazu pozor na vyučování dámy Krajiny. Přírody v ní. Života. – Ale i neživota. Tím jsem dnes začínal a taky skončím.

..A nebo ještě jinak, ať nejdeme v smutku za půlku týdne: My ty životy ještě máme. Pořád to v podžebří bije. A bude – musí bý(í)t. Vždyť se i pro nás rozednilo. No a ta louka? Vstane, jakmile to trochu jen půjde. Až kalendář dootáčíme ku předjaří. A přivítání toho budu účasten ve svátečním.

Věřím.

Jako po drátku běžela práce v přespoledním čase za koordinace města. Stromy a keře už jsou na pozicích. Pro lidi i park se jedná o důležitou věc. Vydělají všichni. Společenstvo keřů obsahuje i bez černý, což je velmi potřeba. Na zadní terase budou růst.

Nebudu lhát, to předpověď mě navedla… Když lidé odjeli a zavíral jsem dveře stanice, přede mnou na polední straně se z notně promáchaných mraků prodralo nevysoké slunce. Ohromná podpora pro znavený hřbet finalisty. Stál jsem na schůdkách jako pěvci, když vzhlíží ke končení dnů v režii jejich disku. A bylo mi úkazu třeba. Za všechno úsilí, dřinu příprav. Toto jsou ovšem kroky, které se počítají.

V komunitě sázejících byl za rýčem účasten i pan starosta města na Klenici. Subjektu, který je myšlence nakloněn. Jsem spokojen, že rozhodnutí založit park jsem v nejdůležitějším momentě z Kněžmostu přesunul do Dolního Bousova, kde jsem podporu tušil. Přání starých manželů jsem tak naplnil od jejich vsi o pár kilometrů stranou. I tam je ovšem jejich velkorysost na každém kroku s námi.

Máme po půlce listopadu, což pro slavíka obecného je doba, kdy z pásu Sahelu postoupí o něco níž, do místa zimování. Pro slavíka tmavého to znamená podobné, ještě etapu a jsou v cíli.

My do těchto destinací nevidíme, ale něco už se přeci jen ví. Vždyť naše ornitologie brzy oslaví stovku! Ohromný zástup kolegyň a kolegů, kteří se v zážehu vydali po cestě přírodo-poznávání, aby každý došel při ukládání poznatků někam. Cesty mnohých už skončily, ale ta moje ještě blaženě může pokračovat. A tak odhazuji jednu prošlapanou podrážku za druhou, sádlem změkčuji otlaky v patách a místo tužky k zapisování proháním v hlavě závity.

Vážení čtenáři, je to nádherná cesta!

Některé věty a obraty najdete tady dvakrát, i víckrát. Takové přeskakujte, člověk časem vše neudrží. A nebo se na ně zaměřte, možná šlo o vložený důraz. Možná se slova chtěla v prostoru spíše připomenout.

………………………………………………………………………………………..

Zítra se sází stromoví nad Slavičím hájem po staré cestě ke Zvolínku. Počasí úplně nevydrželo, ale úkol je potřeba splnit. Chodil jsem květnatou loukou v pozdně předzimním čase a hledal statečnost. Květy mnohde ještě jsou, i když opylovači chybí. Neriskují. Moc rád se dívám po těchto obrázcích, líp se mi při tom žije. Zastavuji a někdy i promlouvám, protože výzva mne nutí. Nemůžu nalezené ponechat bez podpory.

A přeci se podnebí otepluje! Martin žádného koně neosedlal, sníh se k nám teprve chystá. Ovšem, jen ukázat se a zastudit. Aby děti zažily nebývalé. Když jsem za dětství chodil bousovskou kotlinou, bývaly zimy docela jiné. Chodím tam dnes a dobře si uvědomuji změnu, která dorazila.

Jak dlouho potrvá, neví naprosto nikdo. Ale je tu, a i opeřenstvo tím žije. Musí tak žít.

Pojďte dál.

Vysečení centra laguny pro modráčka. Východní hnízdiště.

Sousední kanál s přepadem a ptačími kameny.

Vysečení centra západní laguny. Hnízdiště II. páru modráčka.

Pohled napříč mokřadem směrem ke květnaté louce (v dáli za rákosím).

Přirozeným zápojem vznikají místy velmi stinná prostředí.

Pohled napříč parkem směrem k obchvatné cestě.

Průhledné koruny stromů odhalují ptačí budky.

Jestli něco v těchto dnech zaujme kolemjdoucího, jsou to migrující červenky. Stačí nastartovat motorovou kosu a společnost jedné či více je zaručena.

Jestli něco dalšího mělo by zaujmout pozorného, pak tím je enormní úroveň povrchové vody. Je takřka všude a přesně tak prostředí léta už znám. Laguny vydrží s hladinami nejméně do příletů mokřadních modrých slavíků. Oni jsou radostí, s kterou jsem vůbec nepočítal. Událost velepěkná, jež po správci žádá upravit hnízdiště k nejvyšší atraktivitě. Vyhovím rád.

Kdo by chtěl vědět, jak dlouho může trvat usadit slavíky „na zelené louce“, mám to vyzkoušeno. Dvanáct let. Kdy v roce třináctém je výsledek a v prostředí se hnízdí.

Musí se ale úspěchu vyjít naproti jako v životě mnohdy, možná pokaždé. Každý rok vozí se listí v množství značném, pohazují větve do podrostu, jeho proluk. Sesazují kopřivy (jsou nejlepší). Člověk pozoruje jak prostředí mění vizáž, víc a víc blíží se slavičím rájům. Ty mne učit znát nikdo nemusí, prožil jsem v nich tisíce hodin. Dnes možná natolik deformován, že i hnízdo bych za mistrovu milou dokázal dostavět nejspíš.

Bylo jaro roku 2025 a v parku už se zpívalo z tradičních míst. Přes celou kotlinu jsem v jednom odpoledni uslyšel pár strof z místa, kde dosud bývalo ticho. Přes modráččí bažinu, kde bývala lavička. Pak ale bylo ticho a nechal jsem zjištění být. Až po pár dalších dnech při upřesňování obsazených okrsků se za tmy ozval plný zpěv i z místa zmíněného. Vše na mne působilo, jako by slavík už partnerku měl. Stoupl jsem si na druhý den po ránu do cestičky co vede středem porostů a vplížil se k červeným větvím svídy. Ten keř od vysazení letí málem jak drak a udusil pod sebou krom hlíny úplně všechno. – A tam, tam jsem byl svědkem partnerského doprovázení. Pod záklopem větví, v poctivém slavičím pološeru. Pak jsem se už jenom těšil, jak prvně připíšu pozici do mapy osídlení.

Dávno jsou slavíci pryč. Místo je průhledné, chybí listí. A stejně hrabanka láká k prohledání. Kosy, drozdy, červenky i bažantí pospolitost. Byl to rozumný krok.

Listí je i letos v opadu fůra. Jenom ho v zahradě pohrabat a napytlovat. Přepravit do parku, přidávat v ploše – a zase přidávat. Na zmar ani řapík, vždyť listo-pad je k tomu předurčený.

Zdravím vás všechny. Přátele – i ty, kteří mi neprovedou nic dobrého.

Připravil jsem si téma o poznatku nejvyšší důležitosti: Učme se u slavíků správně stanovit věk!

Nebezpečí spočívá spíš jednosměrně, kdy přehlédneme znaky mládí a ptáka přiřadíme k starším. Opačně spíše ne. Jedná se o kritickou chybu v tomto prostoru, případné hlášení „nemá nohy a jednu ruku“.

V čase kroužkování máme jedinečnou příležitost být přesní. Pozdější fotky a vzpomínky už jsou jen jakousi „makovinou k dětem“. Proto se nenechte rušit během odchytu, sám jsem uvykl být s kleštěmi sólo.

Kdo občas slavíky kroužkoval, zažil nad materiálem nejedno rozčarování. Jinak vypadá objekt na slunci, jinak ve stínu, jinak se jeví při vyfocení bleskem. Jinak se tváří před Afrikou, jinak po návratu z ní. Znaky a odstíny habitu u hnědých slavíků jsou velice zrádné.

Co vše znamená „věkový přehmat“ nebudu dlouze vypisovat, výše zvýrazněné ovšem nechť je pro nás zákonem. A to byl nakonec i důvod, proč jsem změnil své rozhodnutí a vyzval pověřovatele v Praze, aby švédskou centrálu oslovil zpětně s připomínkou. Následně zaslali kroužkovateli klíčové fotografie ze Slavičího háje a on pochybení uznal. Až tady v tom okamžiku jsem mohl říct, že za pětačtyřicet let jde u mne o jeden z nejsilnějších momentů a Kroužkovací stanice, společně se mnou, udržela kredit.

(Abych se vešel s příspěvkem a obnovenou diskusí do 20 minut před večeří, zopakuji už jenom – právě zejména slavíci tmaví jsou za určitých okolností obtížně identifikovatelní ve vztahu k věku. Kdo říká, že je to brnkačka, mnoho s nimi nezažil.

Tak, klidnou neděli, i bezpečný návrat domů.