Zaměřeno na slavíky

Dnes se vydám na odposlech hnízdišť kol města na Klenici, přesně v duchu plánu, že monitoring příletů zúžím na kotel domoviny. Vše jsem v mezičase promýšlel a změna přichází. Mám totiž už nasbíráno z ročních dostavení materiálu dost a sběr byl nesmírně časově náročný. Dovolit podobné si může opravdu ten, kdo má svou práci rád a nepotřebuje návraty s hrstí vykroužkovaných značek. Protože to při podobném ani nejde. Jedete, hledáte – odjíždíte. Cenný je zápis. Převážně jde o zástupy nul, pak ale první pozitivní má váhu. Byť je třeba na pár dalších dnů jediné. A kdo by chtěl mermomocí kroužkovat, i v tom případě by často na kleště nesáhl. Slavíci, hlavně ti zkušenější, se umí vracet. Hlavně tam tkví váha shledání, že prostě badatel vidí své favority. Ano – říká si. Jsou to oni, nemýlím se a mohu mazat otazník, připsat tichý vykřičník. Tichý proto, že v přírodě nic není kamenné. Jiný další nám úvahu může rozviklat. To zjištění je „pentlí“ k časovému výdaji vyšší čtyřicítky let. Slavičích jar.

Máme tu nové jaro. Syn již slavíka zapsal z Polabí, tam slyšeného. Náš park zatím čeká. Tedy čekal ještě včera. Dnes po noci se uvidí. Bude se oteplovat a tah pěvců dostane švih. Znovu krajinné vlaky popojedou, znovu z nich uslyšet zpěv.

Pozoroval jsem modráčky u nás. Trochu je tomu jinak. To oni ale umí, jsou jiní obecných slavíků. Ve vztahu k hnízdění zcela jistě. Úplně jiní a pěkně mne vypekli. Člověk aby chytal čerstvě kroužkované a drbal se v šedých kadeřích. Pak se mi přitom vybavily roky osmdesáté, kdy jsme byli čtvrtým hnízděním v republice. První Hamské trstie, druhé na jihu Čech, třetí Postřekov a čtvrtý Nový rybník u Kněžmostu. Před kolegou tam tehdy vylétla samička modráka s potravou v zobáku a pak už jsme jenom prokazovali. Co jsem ale od těch dob s nimi zažil, představy trhalo na cucky. Slatinní slavíci jsou i při nižší hmotnosti oproti „hnědým“ těžší, až těžcí. Na tom trvám. Přeci se s nimi ale budu muset pro identifikační návody vypořádat. Připraven sem s chutí, ale kolena jistý třes mají. Obzvláště po letošních zážitcích z „háje“, kde výsledkem je, že pár máme zase už jenom jeden.

Slavičí rok (ten český), má krátký krok! Jenomže – čeho je málo, je vzácné. Kdo z vás tedy mistry někde zaslechne, staňte v hrdosti.

Máte-li doma pod polštářem zbytný kapitál, kupte si někde na okolí pár drnů krajiny. Budete za ně platit, ale budou vaše. Ten pocit s rezervou přeskakuje laťku obecné spokojenosti. Až je budete mít, začněte tam chovat přírodu. Třeba teď. Teď v nejtmavším patře slavičích křoví pokuřuje doutnák. Co nevidět přeskočí a křápne to. Příletový rekord pro oblast nepadne letos, ale hned po mrazech mnohé začne.

Dnes jsme měli na potoce led. Při okrajích. Ale nezdá se, že by květy slivoní mirabelek zmrzly. Jedou tedy naplno. Modráčci se v parku drží, snad jsou usazeni. Jeden v slati, druhý na „Trňáku“. Ale nezpívají, je na ně kosa.

Seděl jsem v maringotce za oknem, vítr se ke stolu nedobyl. Dívám se na pole s terasou a pracuji s intuicí. Jak asi mohl být ten náš pravěk rozložitý? Reliéf se mi přes okno snaží napovídat, přeci jen mu úplně nerozumím, beru čepici a jdu mezi hroudy natěsno. Mám sice už vyhledáno, ale co kdyby se nějaký drobný půlkrok ještě zadařil? Pak se zastavuji a shýbám. Není ještě příliš opršeno po vláčení, ale šutr ve dlani se mi nezdá. Ne, určitě nejde o metabazit, pak tedy ne o nástroj. Už bych placku odhodil. Pak jsem si myslel, že může jít o keramiku, tak dílec házím do kapsy. Za chvilku jej lovím a chci přeci jen odhodit, působí totiž, jak střep střešní tašky z betonu. Opatrnost mi rve ruku do kapsy zpátky a nechce nález utratit. Jdu tedy k potoku, kde bude jasno. Struktura odkrývá pískovec, nějaký hodně tvrdý. My jej tady nikde samosebou zastoupený nemáme, a když placku otočím, mluvím nahlas jak nad raritním odchytem sítí. Našel jsem totiž poměrně velkou část brousku na všechny ty ohlazenosti. A je to logické. Výroba po takových volala. Letím v myšlenkách po lince času, brzdím v neolitu a vůbec si nemyslím, že v jeho nejmladším konci. Brní celé tělo v zvláštním pocitu. Ten člověk to tenkrát pustil z ruky, mezitím sice nějaký traktor placku rozmlátil, ale číst se z ní rozhodně dá. Byl jsem v dotknutí na řadě, po pěkných pár tisíciletích. Fotky ale začnu dávat, až přiletí od Afriky slavík.

Držte si palce, ať mráz pod nulu v začátku dne po půlnoci moc neleze. U nás totiž bývá dole o stupeň a půl ještě hůř. Tak, ať to bolí co nejmíň.

Slyšel můj syn při cestě Polabím. U Nosálova zpíval po ránu před vesnicí slavík.

Současné ochlazení promluví do ptačí migrace a zastaví ji. Uvidíme, co bude dál.

Klasika. V parku námraza, a bude hůř.

Monitoruji modráčky, jak to tedy vůbec vypadá. U nás je po půlhodině v síti samička, budu ji kroužkovat, je víceletá. Ale taková ta z katalogu, klasická. Nikterak „samčí“, jen drobně skvrněná na hrudi.

Ještě se přichytil strnad rákosní, v roce 23 byl označen jako mladý. I koňadra z páru má kroužek, ptáci se k hnízdění vrací, odměnou za podporování.

Pak se nestačím divit, na hranici parku proti proudu Trnického potoka v naší rákosině zpívá a poletuje modráček číslo dvě. Jak se chová přesně takhle, je už v páru. Nemám s sebou vhodnou přehrávku, chtěl jsem dnes nehrát. Dávám sklopky a jdu doufat do pracovního procesu. Úkolů je všude nad hlavu. Nezaviněně je ze mne i trochu sadař, kolegovi to zdraví už nedovoluje. Vysázel, rozběhl – tak mu říkám – choď se Pavle už jen radovat. Je to tvoje dílo. On je velmi skromný, ale vidím, že je rád.

První kontrola políčení – nic, druhá ukazuje „stan“, a doufám, že až sklopku obrátím dnem vzhůru, uvidím, co si přeji. Jeho, nebo ji. Nakonec je to on, dvouletý, zakládá hnízdění, a to je nadějné.

V tom místě modráčci nikdy nebyli, ale když jsem se zanořil do vrbiny v rákosí, pěkné to mají. Potok je od prasat rozrytý, ptačí nároky bahniskem splňuje, ještě jim trochu motykou vyjdu vstříc.

Tři dny jsou přilétlí pochopi, slyšet jsou jeřábi – a hlavně – čejky se v páru dál drží. Mohlo by to být na takovou opatrnější oslavu.

::: Nad tvářemi slatinných slavíků bychom mohli metat obdivem do večera. Každý je jiný. A jejich chytání pro výzkum, to jsou teprve jinakosti!

V hlíně leží přes sedm tisíc let od doby, co ji člověk odhodil. Orba ji zachytí a na povrchu – buď ukáže, nebo ne. A když se tak stane, nikdo to nevidí, protože netuší. Jenomže já v té krajině dávno už nečtu jen ptáky, intuice mne dovedla dál.

Věděl jsem, že k nálezu vrtané industrie z doby kamenné je potřeba pořídit další, bude-li to možné. Nový díl parku pro přírodu se vláčel pro setí a výsadbu a já se dívám do místa prvního nálezu tehdy.

Je tam na reliéfu místa vystouplá plošina, normálně by to člověk neřešil. Přihrabuji kraje u hranice a pak to přišlo! Sekerka jako z muzea. Drobná, ale počítá se.

Je hotovo. Víme, co máme. Dřív tady slavíci nebyli, děly se věci docela jiné. Štípal se pruhovaný rohovec, do vhodných vrtaly otvory, odpady z výroby se nijak neřešily. Našel jsem kolem surovinu, kterou otloukač – brusič nepoužil. Našel jsem rozbitou od pojízdných disků část sekerky jiné. Hned jak déšť povrch nablýská, vrátím se hledat s dětmi.

To vy, kteří již stoupáte po Maďarech, a co nevidět překročíte státní hranici, abyste i naše jaro prohlásili za platné – vy život můj držíte v lesku. Za každé chvíle, o každém pomyšlení. Hrabu se v bedýnce a vybírám nástrahu na kolíček pastičky, která mi mnohého z vás na chvilku vsadí do ruky, abych se dozvěděl z vašich chviliček o něco víc.

O příletové rekordy nejde. Letos měním scénář pro novou definitivu. Nebudu objíždět širokou oblast pro první zápis „někde“. Ta Kniha je dopsána. Teď už začnu hlídat přílety do našeho parku. Po loňském zážitku s letitým mistrem. Na oblast 220 čtverečných kilometrů dojde v průběhu zdejšího „slavičího roku“.

A tak odjíždím se tam podívat. Třeba už se pod roštím mihne. Nezazpívá, ale křoviny ještě jsou čiré, ještě bych ryšavost ptačího pohybu zahlédnul.

Bez přehánění. Ptačí jaro letí, a my jsme tu od toho, abychom žasli! Kapacitu snad každý z nás má.

Park i po dnešní noci udrží chystanou bílou slivoní, mráz život ještě žít ponechává. Toť výzva všech výzev (moderním jazykem vyloženo).

(Pověsím sem věty o tom, co nyní dělám. Kdy si mne našla ještě prazvláštní práce)

Kovárna odpočatá – až vyválená. Už to v ní moc často neznívá. Byli jsme nejprve v terénu podívat se, jak místa vypadají. A promyslet záměr. Byl jsem tam jedinkrát v životě, když vlasy ještě držely barvu. Nebýt průvodců ale, nenašel bych nic.

Překrásný smíšený les, kde prvně se začíná Polabí ztrácet do roklí. Cestu si ke Klenici mumlavě strouhá Kotelská strouha. To je ovšem skvost, ty její kotle. Stromy různých věků, různých habitů, různých pozimních odstínů. První pomník nahoře nad zatáčkou, druhý dole blíž městu. Poslouchám strašné příběhy konce války, les je zticha. První byl Rus, druhý místní. Opracované kameny stojí pod stromy tiše, všechno už řekly. Tam, kde slunce prolezlo k zemi, vzlétl řešetlákový žluťásek. Jsou tady nejmíň šedesát let, drží se místního jara zuby nehty. Když jedu domů po rozchodu, hlava zažité nepobírá. U jednoho smůla, u druhého přepálená odvaha. A krajina ty momenty pamatuje. Byli mladí. Takových pomníků po zemi je.

Myšlenka na lesní vrásčitý terén se mně drží i v kovárně. Křížky vedle jmen budou natlučené hřeby ze stejné mědi, pronýtované dubovou režnou plackou, aby je někdo neukradl. Každý z nich by se vešel do dlaně. Habrové sloupy mají neopracované suky po větvích, vyhnané před rokem z kůry. Drobná směrová šipka, vložená do bočního zádlabu stojny bude z nerezu, ale utažená do matu žárem. Ať ji vidí až ten, kdo se zastaví. Toto bývaly práce „železa s příběhem“. Až mi je líto pokročilého věku, kdy kladivo ruku už přemáhá. I teď ale na rozepsané myslím. Často mi práce lezla dřív málem až pod peřinu. Nechápu, jak někdo může kdekteré řemeslo flákat. Tomu nerozumím. Až bude po výročích, přivedu do serpentin sbor našich dětí. Jak bude klid a čas jít se sem postavit. Fotku teď ale nedám, nechce se mi. Nepíšu článek k obdivu, spíš zvláštní potřeba rozložit hromadu lesního smutku tak nějak do prostoru. Ani nevíme, jak dobře si ve čtvrtce nového století vespolek žijeme..

Předešlý modráček z našeho parku nesplnil očekávané. Tyto výsledky kroužkování patří do střední váhové kategorie. Na těžkou váhu, na takovou se obvykle dost dlouho čeká.

Datum okroužkování sledovaného modráčka je z léta, kdy už byl zcela jistě v pohybu. O jeho původu tedy nevíme nic. Schválně jsem prošel všechny mé výsledky kolem nich a přísně varují. Srpnoví mladí ptáci mohou být kolikrát už úplně jinde, než se narodili!

Opět to ale ukazuje, jak tento slavík „na výsledky je“. Převážně žije v rákosí, kam se také soustředí největší pozornost badatelů, lze jej i lákat. Klíčové je, že jich od konce století značně přibylo.

Mladí modráčci, chytaní u nás v parku v létě, také přinesli několik výsledků. U juvenilů v temném šatě lze s určitou opatrností hádat rodiště někde na okolí. Jakmile ovšem přepeří, kilometry jen kmitají. Vše ještě promíchá skutečnost, kdy řada párů zahnízdí v sezóně podruhé, a pak tedy i v létě můžeme kroužkovat kropenatá mláďata se sotva dorostlými velkými pery. Nezapomínat třeba též na hnízdění náhradní, i u modráčků totiž predace vybírá daň. Pokud ovšem pár přežije, hnízdění často zkusí zachránit pokračováním.

Zítra, na svátek ptactva, rozkvetou slivoně – mirabelky. Vše nachystáno.

Kam se prý hrabou vzpomínky spatřené. Vůně, ty je vyvolávají daleko víc. A já mám tu švestkovou navázanou k vyhlížení slavíků. Těch pravých, rezavých. Vždycky, jakmile rozkvete první větévka někde při zemi, abych na ni dostal nádechem, už v tom lítám. Ta vůně patří k hořkým, ale je to tedy třída!

V Holandsku podle Romana M., který sleduje zahraniční ornitologický internet pečlivě, zapsali v rekordu slavičí zpěv. Slyšel jsem jej, je to on. My ale pojďme do parku u Klenice za včerejším výskytem modráčka. Říct si, jak dotčené dopadlo.

Po rozednění byl v prostředí klid. Vložil jsem „tichou“ síť, a než bys řekl „pěkně prosím“, byl tam. Zprava, od upraveného potoka. A pak člověk kouká, jak se někdy u sítí koukává. Není to starý známý (už asi nepřiletí), je to mladý modráček, někde okroužkovaný po Česku v minulém roce. „Poslal jsem ho“, uvidíme. Ukazuje to mnoho nádherných věcí, my uchopíme jednu z nich.

Není slavík jako slavík, máme u nás tři druhy a modráček ve dvou zdejších poddruzích je jiný výrazně i v chování. Mláďata jen málokdy zahnízdí kolem rodného bláta, jsou „dálkovější“. To bude i tento mladý muzikant, i když místo okroužkování může být na Žabakoru, Zrcadle, Žehuňském rybníku – a co já vím? I v Týneckých močálech, odkud by to nebylo poprvé. Ještě doplním rybník Novozámecký a Bohdanečský – a schválně, jestli to někde dopadne. Od nás „z léta“ není.

Co mají naši slavíci společného, ani jeden vnitrodruhově si není podobný docela. Modráčci v tom jsou dál ještě vítězové na celé čáře. Všichni jsou ovšem nádherní, i všechny jsou krásné, abych to vyvážil, krásné jsou i naprosto všechny okolnosti jejich schytávání.

Vyfotil jsem jej, hlavně tedy pro vás, protože fotek mám jinak opravdu dost. Tak, tady sedí..

…..

Usadil se opravdu pár čejek chocholatých, držím jim palce. A také chřástal vodní se v laguně zdržuje nyní pár dnů. Zastavují se bekasiny poměrně početně, uvažuji, že bych v jednom podvečeru vytáhl snad podruhé v historii americké sítě na bahňáky a osvěžil si určování jiného peří. Jak někde psali, tah běží a je docela pěkný. Promasírujte krční svalstvo a běžte po něm koukat. Bývá to dobrodružné.

… 5. srpna v Bakově u Jizery byl kroužkovanec loni chycen. Vyřízeno.

V parku opravuji kancelář (loni střecha protékala) a přemýšlím, co pro modráčky ještě udělat. Vždyť bychom je tu potřebovali udržet za každou cenu. Včera jsem další kus potoka otevřel z polehlého rákosí, stružka zaproudila a nadechla se světla. No a světe div se, najednou slyším zpěv! V povětří, jen tak cvičně. Zahodil jsem klempířské nůžky a letěl se zavěsit na zábradlí u jezírka. Jenomže on mě viděl a bylo po zpěvu. To přeci vůbec nevadí – sálá ze mne štěstí. Ovšem, kdo to je? Letitý zpěvák od loňska by tedy nabral zpoždění jako hrom. Vždyť pozítří končí březen.

Na síť to není kvůli povětří, v nárazech sem vbíhá od dráhy silné, ani žádnou v autě nemám. Roznáším pastičky do kvarteta, jestli je nový, budou stačit. Jako kdybych ani nesklopkařil, do setmění nic. Nezajímají ho zcela jednoznačně, na dohled byl několikrát. Vůbec jsem nehrál, to nechci podseknout. Jestli ráno nezafičí, přes můstek mu jednu natáhnu, pokud ho ovšem noc nesebere. Pak si ale říkám, to by sám od sebe nezpíval. A když jsem viděl, jak v novém potoku přeletuje, je to překrásné!

Je vysoké datum, doufám, že je náš.