Píšete občas ke slavíkům, jindy k opeřencům šířeji, někdy i mimo ptactvo. Vždycky jsem rád a je dobré znát, že „lidí pro přírodu“ je pořád dostatek.
Pojďme dnes, kdy ledy na hladinách už zase nejsou, řeky mají svobodný tah a potoky stojí podobně, podívat se za problémem, který sužuje rybaříky. Zde z korespondence..
Foto: St. Konopková
Jezdil jsem kolem Červenského rybníka, kde za mrazů bylo v ledovém záklopu uprostřed plochy zčeřené okno a kachny seděly při okraji. Přemýšlel jsem pak dál po cestě do parku, zda při potápění nemohou zbloudit a utopit se pro nemožnost nadechnutí. Ledňáčky problém stíhá a nejeden se lovem utopí. Navíc jde o tragédie, jež nejsou většinou poznat. Najednou v úseku obhájeného revíru rybařík chybí. A led zvolna roztává…
…………………………………………………………………………………………………
Už málem půl století jsem tady k vašim otázkám. Byly jich za ten čas stovky a nevzpomínám, že bychom odpověď nedohnali. S mnohými z vás jsem se i sešel, seznámil. Do některých míst za záhadou vyjel. Vzpomínáte? Vážím si lidí se vztahem ke krajině a neznám jich málo. Přečasto sobě jiní – a přeci jen společní! Tak, hezký den volna i klidu.
Ornitologie je mi výborným kamarádem a průvodcem. Nebyl bych v krajině ani poloviční, kdybych nevládl disciplínu nést. Už od dětství jsem koukal, kde co lítá, bohužel i trochu škodil. To ale odpracovávám. Ne, k žádné zpovědi nikam nechodím, ale sám za sebe vím, že mám co napravovat. A tak makám, dřu a pracuji pro opeřence, především pro slavíky. Uchvácen nadržováním si myslím, že oni mé tisíce časových jednotek potřebují nejvíc. I tento web platím pro ně. A jejich krajinu. -Jasně, škodolibý by namítl: „Ale taky pro sebe, nežvaň! A pro město, co se s tebou veze na tom nápadu“. Máme svobodu vyjadřování a střežme si ji. Pak tedy – ať každý soudy má své. Já jsem ale upřímně šťastný v tom, kde se nacházím. A protože máme to štěstí mít prostor pro krajinné nápady ve vlastnictví, mohu si dělat (málem) co chci. A vidět to v prostředí je, to bezesporu.
Ale přejděme k nadpisu a řeknu, co jsem tím myslel.
Koukáte na oblohu a máte jasno, že dnes to lítat bude opravdu živelně. A máte-li v ruksaku kleště na kroužkování, pak chcete i nějakou obroučku zatočit. No jo, ale ono se od rána příliš neděje, nějak jste vidění „promáchli“, a je to tak – dopít kafe a jít do kovárny roztočit kola další pětiletky. Aby železo měklo.
A jinak tomu není ani teď, kdy jedu do parku a – sakra! – ono tu toho moc není. Schválně vše pochůzkou prošlápnu od nejstaršího dílu po nový a uvidí se… No a výsledek vážně v zákrytu. Jenže…, stačí přijít k večeru poté, co zuby vycenil mráz a všude je života k nepobrání. Až jeden špitne – kde se to všechno nabralo?! A to je přesně jako s doplňováním organismů do našich nabídek. Sázíte kominíčky pro bájného motýla skoro nemodrého, a ono to potom zafunguje. Šlapete v blátě pro slavíka zmodralého, a ono se jednoho rána povede. Nosíte větve k pokládce mezi vyčuhující hlavičky kopřiv, vozíte listí ze zahrady jako podivín – rozprostíráte tam, kde místní spad je doposud plytký (kosové následně aktivitou napovídají, že cesta zdá se být správná), a ono se ve finále povede. Z červených větví svídy se ozývá zpěv a vy tušíte, že zítra tam bude znovu.
Prostě si myslím, že se člověku dosud tak nějak nepodařilo všechno z přírody vypráskat. Že ještě jsou kdesi rezervoáry, z nichž na „zavolání“ je šance objevit se. Vypsal jsem na hrstce případů, že to doposud v krajinách platí. Zázrak? Myslím, že ne. Jen ohromná vůle po přežití hromady organismů, které ne a ne účinkování vzdát.
Od nadpisu opět je téma (politickou hantýrkou) odkloněno, snad to nikomu vadit nebude. To by na stránku nejeden dávno nechodil.
V rachotu plechové rolety obchodník hákem zavírá krám. Tak nějak se dá vidět závěr sezóny kroužkování. Všechno má spočítáno, s prázdnou nevyšel.
Kdybych měl říct, čím byla sezóna zajímavá, vydrželi bychom s tím do Silvestra. Hned jsem tím tedy vyzradil důvod, který člověka v konání drží. Naplňující, prospěšné, uklidňující – a snad i návodné, o to se pilně snažím.
Jedním z moc pěkných momentů, stočíme-li pozornost na rýžovnici kontrolních sběrů, jsou setkání se slavíky, prve okroužkovanými v hnízdech či ve věku raného mládí, kdy příslušnost k místu je stále zcela jasná. Tato setkání mají až dojemný rozměr, kdy zjišťujete, že aktér si vede na výbornou. Na jeho rozběhu drží svůj podíl rodiče, volba pro hnízdo, jejich opatrnost a samo sebou i štěstí. To všechno proběhlo a teď máte před sebou borce, který už za moment bude pokračovat. Jen co mu vezmete míry a pogratulujete.
Pověřovatel vždycky dbal na přednostní značení mláďat. A je to pochopitelné. O takovém jedinci víme přeci jen víc. Dokonce i věk mu lze spočítat poměrně dopodrobna. Věrnost či nevěrnost místu narození v čase postupném, i to je velice cenný doběr. Kroužek je prostě nachystán investici do jeho pořízení vrátit. A řeknu vám – někdy je to síla!
Za letních odchytů o prázdninách v noci si pokaždé říkám, které že z mláďat se podaří načapat tady na potulce. Jak roky jdou, snad se i míhají, nebyl jediný prázdný. Ten den žádnou ze sezón dodneška nevynechal. I proto, aby člověk mohl užasnout. Když ví, kolik obtíží provází právě hnízdiče „přízemní“. I proto se slavíci z hnízda rozbíhají ještě nevzletní. Na dvanáctém, třináctém dnu padají z domu. Zhyne-li některý, jiný se pokusí přežít. A nebývá vyhráno ani pak, když křídla už k bezpečí tělo mohou odletem popostrčit. Kolik jen potkávám slavíků s probraným peřím. Kdy vytrhnout ze spárů se šťastlivci podařilo. Životní zkušenost, která se pamatuje a ve výsledku velice hodí.
Blog bude přinášet rekapitulace a vybrané zážitky tak, jak se od konce etapy očekává. Měla by běžet v slavnostním. Vždyť jde o zálibu. Mělo-li by tomu být jinak, proč takovou provozovat a živit?
Dám zprávy z parku i se vnoříme do tajemna kontrolních odchytů. Protože ovšem zlatinky na rýžovnici nepředstavují jen „nahrabání si“ vědomostí z retrapů, řeč bude také o kroužkování. Co vzpomínkově výraznějšího ke kleštím přišlo.
To už dnes neplatí. K bádání mladých jedinců u slavíků už je materiálu dostatek. Zařídily to noční odchyty.
Dávné evidence okroužkovaných slavíků představují zejména adulty, prostě se „chodilo na slavíky“. Z Prahy spíše jezdilo, jak se dočteme ze vzpomínek M. Nevrlého. A kroužkování většinou končilo momentem, kdy slavíci na hnízdištích zmlkli. Dnes je to jinak. Někdy působím tak, že bychom mohli být přeci jen dál, ale málo jsme zas tak neušli. Stačí rozlistovat knížku třeba od pana Jirsíka a přes všechnu vloženou poutavost – jsme jistě dál. To by ale mohli zde doplnit hledači další, kde třeba dnes jsou vlaštovky? Nemyslím opravdu jenom překopání psaného o přezimování v bahnech rybníků. Geolokátory to třeba vidí jinak. Znáte senzaci, jak od jihu vlasti vlaštovky odletí k východu a přiletí ze západu? S přenocováním na „sloních“ travách po Africe?
Prvních šatů slavičích mám posouzeno opravdu dost. Některé fotky jsou horší, ale zápisky dopovídají zbytek. Je fajn zaobírat se obrazem značně okoukaného rámu. Občas jej ze skoby sundat a přesvědčit se, zda není nějaká tajnost ještě vyčuhující zpod lepenky. A smát se nad flekem stěny, jak že tam malebnost visí už dlouho! I se dál těšit. Že až zima odejde, až místa procitnou, že ještě nového možnost je trošičku najít. A i kdyby už tolik „nepřisypalo“, kolem je příroda v upřímném souladu s očekávaným. Krajina rozkročená natolik, aby ji zvědavost v náporu neporazila.
Tak, hezkou neděli, a ona zas přijde další. Uvažte, po novosti už pěkných let máme i sobotu pro všechny volné kroky. Vždycky tak nebývalo, dobře to vím.
Jak poznat mladého slavíka od staršího může být někdy docela problém. Že se v tématu chybuje, dokázala třeba i neshoda nedávno tady uvedená. Ano, slavíci tmaví to mohou mít ještě obtížnější, ale i ti obecní někdy potrápí.
Věnoval jsem problematice mnoho let a poslední roky sebrané ověřoval. I poslední z nálezů, přidaný teprve nedávno, se dokonce ukazuje sahajícím přes všechny. A dokonce i na jaře, což je důležité.
Jenomže – je tolik témat sousedních, která k cílové pásce dotažena nejsou. O práci tedy strach mít nemusím. Dál je potřeba líčit, dál nutno prohlížet. Zejména v čase retrapů, které slibují příliv.
Otázku stáří chytaných slavíků bylo možno dokončit zásluhou letních akcí pod hvězdami. Dokázaly nabízet slavíky jednoleté jako na běžícím páse. Adulty pak možno studovat při jiných příležitostech. Výhodou letních investic je skutečnost, že chytač dosahuje též slavíků tmavých, přespolních. Materiálu vyšší ryzosti. Vlastní zkušenosti s druhem, z velké části pořizované v zahraničí, totiž jednoleté jedince nemohly nabídnout. Jarní ptáky už ano, ale to je na cestě k výsledku sotva tak zavázaná bota. Letní bousovské noci příležitost dokážou předložit jinak! Hned jak se prázdniny překlopí do míň veselé půlky a noci stanou provokující, ranní hlas od sítě může být docela jiný, s přízvukem. Průtah tím právě začal.
První roky to bývalo těžké, vyhlížel jsem zpětné hlášení a ono nikde. Pak si člověk zvykne jako na chromou nohu. Prostě se s tím naučí žít. Když jsem chtěl zažít chuť dálek na papíře, šel jsem chytat do lomu břehule, nebo na rybník moudivláčky. To bylo po jistotě. Ještě by šli připsat strnadi rákosní a taky čížek. Okolo slavíků trčelo ticho.
Deset let pryč, odešla roků dvacka. A i ten třicátý prošel v poklidu, člověk už si na zaprášenou šanci ani nevzpomenul. Kdo by s takovou specializací nepraštil!? Zpětných návratů jsem měl popsané stohy, těšily, ale furt jsem si připadal chudý. I třináctý rok nového století se podobal prošlým. Skoro až do odletu. To jsem studoval pelichání. Tak mě to bavilo s čerstvě objevenou metodou, že jsem bral oblast opravdu zeširoka. Každé křoví, každou zavážku. Léto škvařilo a z míst už mě nenapadalo žádné. A přeci jsem vyrazil do kopců Staré Studénky – tam, kam jsem normálně nezacházel. Ještě alespoň jednu, dvě fotky komicky nelétavého slavíka. Než zmuchlám účet za létem.
Vidím to jako dneska. Není úplně hodně okamžiků, které by se do hlavy zasekly a zůstaly tak. Voněla mateřídouška po stráních, co měly pásy křovin, kde nešla poklidit tráva. Koženáče na jabloních ohýbaly větve, vlastně všude v těch zápojích žily na penzi staré odrůdy. Pásy husté jak obočí od Brežněva, sklopka se pod trní zaváděla těžce. Ale líčil jsem, protože přišla odezva. Pak tam slavík byl – a byl v hliníku! Měl jsem ho za přesídlence odkudkoli, to se stávalo. Kroužek měl i naprosto totožnou velikost jako ty moje z penálu. Jenomže písmena byla úplně jiná a já toho odpoledne přepisoval dějiny. A pro italskou centrálu do dneska je jediným v databázi.
Chtělo to určitě kroužkovat víc, to platí u zpětných hlášení všeobecně. A nebo být zadobře s Náhodou. Ta všechno s úšklebkem předebíhá. Mě asi neznala, a tak bylo potřeba kroužkovat víc. Kde ale slavíky brát? Vyjel jsem dokonce později podél dálnice ku městu Praze. Zabrzdil o předměstí a pár kroužků tehdy kleštěmi prošlo. Nikdy jsem o žádného z těch dálných slavíků nezavadil. A nikdo je odnikud ani nenahlásil. Ozvala se ale znuděná Náhoda, že už se na mne fakt nedá koukat. Ne, že by hlášení zařídila, ale přivedla ku dveřím nočního kroužkování. Dál, že prý ale už opravdu sám.
Utekla čtvrtá desítka let, a je to dost dávno. Jdou roky další, ale mě už to netrápí. Jsou se mnou čísla a kolem se „ometá“ i stará Známá. Zrovna včera se přihlásila, jestli bych stál o to rozzářit. Ani nečekala, co řeknu..
To u nás ve Slavičím háji zažije jen sotva aneb Pozdrav od Biskajského zálivu.
Je sedmadvacátého července po příhodné noci a na okraji nevelkého města se probouzí ráno. A slavíci „jdou“. Od kleští k pravítku, pak na šupléru – a zvážit. Další některý z okolních dokončí ukládání rodiště do ptačí paměti pod osobním číslem. Zatím kostrbatým, neohlazeným. To až čas a kilometry cest sejmou vrypům výrazný dotek severské raznice. A ty kilometry zanedlouho po okroužkování přišly „na pořad dne“. Spíše noci. A úplně přesně – nocí.
Slavík ovšem na svém prvním odletu udělal něco, co se spíš neděje, letěl o mnoho příkřeji směrem západním. Neuhnul dávno jako jeho druhové, aby se „zatočil“ okolo hor a slétl k úžině. Letěl nad mapou dál a Pyreneje obletí po západním okraji. Kdybychom kreslili přímku za křídly, na tisícím třístém sedmnáctém kilometru jej zlákala krajina k další z přestávek. Nu, a tam se ptáci kroužkují, jako dnes mnohde Evropou. Tu francouzskou nevyjímaje. Přesně to je na události skvělé, přesně toho nám třeba. Proto nabádám českou komunitu alespoň k letnímu chytání o nějaké té noci. Slavíky nakonec „rozmluvíme“.
Pták byl zachycen jedenáctého srpna po ránu. Zrovna dnes jsem se kochal videi z francouzských zachytání, je jich na síti poměrně dost. Netuše, co za chvíli přijde. Říkám tu často, že cenné výsledky jsou všechny, když už se kroužek může jakkoli připomenout. Neznamená, že nevím-li k výsledku bližšího sám, že jiný z kolegů třeba po letech případem nezacloumá. Každý dotek je cenný. No, ale přeci jen – jsou tady možnosti, kdy hlášení zavoní dálkou. A jde-li o zprávu o přežití, volá to nejmíň po malé oslavičce. Jen ten, kdo životy pěvců sleduje, fandí jim a třeba pomáhá, ví za takové konstelace, jak chutná radost. Ten slavík s velikou pravděpodobností cestuje dál!
Čekala jej korekce, nový nápřah podél pobřeží a cesta k Gibraltaru. Anebo to doslova takhle není, ale co na tom? Máme snad možností ku výběru!? U tématu zdejšího ani tak ne.
Přiřazuji kartu k ostatním a musím konstatovat: Pro letošek mám „naplněno!“: Les Sables-d´Olonne – kamínek slavičí mapy, který jsem neznal.
Nemám z toho dne fotku, ale dvě rána zpět to v parku vypadalo jako na horách.
Ještě to zima není. Ještě se podzim drží v krajině, i když je kolem bílo. Některé větve mají pár lístků, kopřivy těla vztyčená. V tom patře pak střízlíci i červenky s nimi. Nahoře hýlové a dál už jen mráz. Nebude trvat dlouho – pro každé místo individuálně – než zima přitlačí na pilu a přisype sníh. Vše pod ním slehne i mnohé rákosí. Krajina bude nižší, přimáčknutá.
Šel jsem do parku jako každý správný hospodář podívat se, kolik stop ve sněhu zvířata zanechala po zásypné noci. To bývá skutečnosti vždycky opravdu nejblíž. – A zanechala. Především zajíci, což nepřekvapí. Máme jich, že by se mohl ze záhrobí probudit Interlov a pochytat nějaké do Francie. Za devizy. Na údajné doplnění tamních populací. Pak máme zvířata vyšší na kopytech. Těch naštěstí míň a spíš jsou v pohybu. Jiné stopy obtiskla lasice, bažantích – těch je hodně, a pak už jen pěvci všemožní. Chodbičky hlodavců v poprašku načechrané, čitelné údery od sov a poštolek do kdekteré z nápadných drah. Jen lišku jsem nikde nevyčetl. Že by se odstěhovala? Nebo to všechno prospala. I nutrie asi spíš rozprostřela břicho na spižírně a do noci nešla.
Je jistě správně, že zima životy přiškrtila. Tak to dřív bývalo na každém centimetru v krajině dětství. Mělo by tak být. Ono však současné nevydrží, a my to víme. Červenky znovu přežijí rozhodnutí neletět dál a obživu získat tady. A pak se vrátí odkud přiletěly. Ledňáčci přežijí v dosahu peřejí, tak silný mráz na Klenici zatím nepřišel. A já už od jara vím, kde hnízdí. Od parku to máme nedaleko, a dokonce k místu dohlédnu.
Děti jsou rády. Zima a Vánoce! A budou i prázdniny, to je jasné. My jsme čas od času mívali „uhelné“. A elektrická síť měla „výseče“. A taky byl v televizi jen jeden program. Odpoledne až do večera. A všude mrzlo až praštělo. Jizera vytuhla a ledňáčci s ní. To už nebývá.
Chýlí se ke konci listopad, brzy bude po něm. Přijde čas všemožných uzávěrek, součtů a hodnocení. Nad tím svým sčítáním říkám: „Bylo to zase moc hezké a za všechno dík.“
Nové slavičí lokality? Cesta od nás přes východní hranici po hřbetech pražců nabídla v slunečném přespoledni pozoruhodná místa. Jakési „Dílničky zázraků“.
Ona totiž okolní krajina je nemile přehledná, široká, prázdná. Pole, louky – obojí v nedobrém nadrozměru. Pole mají nulu, louky v plné sezóně jakž takž nějaký život uhostí. A tak jsem se vydal prvně v životě po kolejích do města pod Humprechtem. Jako vandrák od dveří zavřené putyky. Už kdysi jsem plánoval prověrku místa, kde železnice podlézá frekventovanou silnici k Jičínu, tam by ještě snad poslední slavíci mohli hnízdit. Pak už jen dolík u koupaliště (kde bývají ovšem jen občas) a dál už jen šutry, šutry – a pro změnu znovu šutry Českého ráje. A k nim pár borovic a nějaký ten penzion. Slavík žádný až do Polska.
Z dráhy jsem uviděl v širopruhu rumiště obrázek z minulého století. Nechala ho tu náhoda. Sedm úžasných koroptví. Překlopil jsem oči do okulárů a nechtěl jít dál. To už se nevidí. Třeba jednou, jestli přežijí zimu, objeví naši motýlí louku a už zůstanou. Není to od nás daleko.
Pak vidím cestu, která tady v okolí stejně jako ostatní – tedy tradičně – nikam nevede. Má sice přejezd přes koleje, ale toť vše. Strojvůdce ovšem na každém musí houknout, komické. Tahle cesta od samoty je ale nádherná a je mi jasné, že slavíci tady bývají. Je tu pro ně úplně vše. A ten potok!? Nebudu dělat překvapeného, znám jeho jméno z mapy. A taky z červenské kosy, kde po levém břehu zaúsťuje do rybníka. Ale tedy ten most, to je něco! Kamenný, v kondici, skvostný. Tyhle výrobky ještě neznaly „kurvítka“.
Tak takovou slavičí lokalitu zatím nemám a jestli je tu v máji potvrdím, už neodejdu. Schválně to na jaře připomeňte. Co k tomu dál psát.. Prastaré hrušně, pod nimi ojíněné hrušky (protože tyhle stromy ještě zaplodit umí), a rozhodované kvíčaly. Letitá smrčiska u stavení, velebné ticho prokřehlé krajiny. Pás šeříků, pámelník, děravá těla letitých jabloní ohromných žlutých jablek. Ne, sem já musím až pokvetou!
Dráha je rovná snad dva kilometry, jako by podle ní před sto lety snad natáhli provázek. Od Bousova se nese polední zvon. Jdu dál. Dvakrát po mrtvé srně od vlaku napočítám, dva hýly na lebedě, pařezy telegrafních sloupů, co pamatuji z okénka parního vlaku. Jak se oba dráty „houpaly“ od rychlosti. A z každého třetího notoval luční strnad.
A už jsem pod Křižovatkou smrti. Ano, tak se jí tady říká. Jenže netočím volant, šlapu pražce docela z jiné strany. A pak vidím souběžnou cestu – nádhernou, taky jasně slavičí. Však jsem to tipoval prve už z auta. Tak ta bude na SV lokalitou poslední. Bezejmenný potok hned vedle. Co myslíte, vede ta cesta někam?
To bude ovšemže podobný ráj. Nebo už vidím nadbarevně, jistý si nejsem. Možná tím mrazem. Ale ne, však se podívejte. Mochyně. Tu už na jedné lokalitě kdesi daleko u Bakova mám. Tak si ten obrázek připomeňme. Židovská třešeň jako ze zahrádky!
Otáčím. Od města k městu. 2x tři a půl kilometru na kost zmrzlých kolejnic. Ale už aspoň vím, co je za Slavičím hájem nahoru k horám. Že – taky hezky.
