Zaměřeno na slavíky

Jak nabírám zkušenosti, je determinace snazší. A přeci někdy na slavíky nestačím a záhadu nikam neposunu.

Kostlivec ve skříni…

Prohlížím skupinku fotek tenkrát ze Staré Studénky každou chvíli a říkám si – ono to nakonec vyjde. Zatím ale, ať dělám co dělám, dvanáctiletý otazník nepřeohnu. Chyba není u mě, vznikla v čase okroužkování na jihu u Středozemního moře. Na severu Pádské nížiny neurčili věk odchyceného slavíka. A přitom možnost byla, jarní pták musel být k rozpoznání. Na dotaz o upřesnění nikdo nezareagoval.

Normálně bych stav napravil u nás, kde je slavík domovem, ale o pár dnů jsem měl smůlu. Pelichal, a měněné peří křídel bylo ve fázi, kdy velké krovky už nebyly. Nebyl rýdovák, z velkých letek zůstaly původní jen okrajové a z těch nic nejde. Škoda, stačilo přijít pod Babu o týden dřív. Ani znaky peřím se nezabývající nepřinesly úspěch. Budu to muset vzdát. Nemám v rukávu schovaného už nic.

Nejeden řekne: Taková hloupost! Založit do archívu a nechat už tak. Vždyť to je jeden z mála výsledků z jara z jižního návratu pro naši stanici. Kdepak! Pro oba slavičí druhy to je velepodstatné.

Zůstává výsledek tajemný. Kolik jiného ovšem na slavíky dál nevíme?! Do tuzemské databáze přibývá výsledků na přímém tahu. Ne, že bychom nestáli o data meziroční, ale dva body na cestě přímého postupu opatřené číslicemi konkrétních dnů, to je něco. Starají se o to zejména noční odchyty v létě. A hned mohu nabídnout další letitý oříšek. Odlétají obecní slavíci prvního roku života z oblasti Slovenska i hnízdišť moravsko-slezských daleko k západu, nebo uhnou pod Alpy na cestu Adriaticko-tuniskou? Kdy Saharu překonávají „na široko“. O těch z lokalit Čech je jasno.

Závěrem potřeba říct, že v novém století bodujeme. Nekroužkuje se málo a jen je potřeba vyčkat podpory štěstí. Slavíci se objevují v daleko větší míře na seznamech od Sofie po Madrid, což je skvělé.

Uskladnil jsem kontrolní odchyty ručně psané a sbírané od samého začátku. Nevyřadil už jediný, protože každý je něčím zajímavý. Byť byl pořízený třeba ještě ten den či v dni následujícím. Je to poctivý kapitál s nákladem tajemství. Skvěle se v takovém brouzdá. A je neuvěřitelné, že na nejeden moment si dokážu podněty vzpomenout a vybavit jej. To se hodí k posezónnímu času právě například v konci roku. Znovu přede mnou málem zpívají ptáci, větve jsou v lehounce narůžovělých poupatech, batoh na řídítkách setsakra těžký. To se ještě chytávalo sítěmi na dřevěné tyče, poutínané v nejbližším okolí. A „nehrálo“, nebylo čím, a nebylo co. Hlavně se o tom nevědělo. Sklopky bývaly bez ramínek, motyčka – co doplněk – se měla narodit až o roky později. A všeho bylo míň, i slavíků.

Jak roky šly a slévaly chůzi v desetiletí, usadil se dojem o slavících víceletých, že drží místa. Že jednou zvolené zejména mistři zpěváci neradi opouštějí. Že se tak děje ponejspíš jedině kvůli zániku dómu, kdy vážně už jiného nezbývá. No, ani tady poznatek neplatí. Dávno jsem „vyléčen“ z kategorizování, dávno mám jasno, že nejsem u výhně se skladem materiálu. Že tady vládne opravdu živá příroda. Proměnná. Bizarní. Nevyzpytatelná! Ve všem tom unikátní.

Chodil jsem do lesa s košíkem co sběrač hub. Jak mnozí jiní tady po okolí. Bylo to zábavné a především k nasycení. A taky předvídatelné, kdy aktér si jist mohl být, že – napršelo-li před týdnem či pár dnů navrch, a zakouřilo-li se poctivě z lesů, bude co sbírat. Vše ku spočítání a po jistotě. V ornitologii, poté příchozí do mých dveří, stejné neplatí. A už vůbec ne v té vyprofilované, slavičí. Když už se třeba ukazovalo, že poznatek překročil obrysy a míří k vybarvení, slavíci do toho „hodili vidle“.

Jak roky jdou a řadí se v nekrátký zástup, mám s jejich vidlemi přemnohé zkušenosti. Ústředním ze zmatků je právě chování slavíků víceletých. Pár měsíců nazpátek se objevilo hlášení zrovna jednoho takového. Sebral se od Mnichova Hradiště a vyrazil ku Praze. Pokud by se kdokoli chystal podotknout, že chování má příčinu v návštěvách pozorovatele, na tisíc procent tomu tak není a právě například tento mne zažil jediným setkáním za ptačí život. Prostě se zvířata chovají individuálně.

Mám podobných přesídlení letitých jedinců ve sběru dneska už dost. A třeba i řeším, který pták třeba i návratem uspěl, nezabloudil a prostě mu přišlo odcestovat. A nebo opravdu, zda vlivem okolností do místa vůbec snad nedorazil. Či možná okouzlilo jej na cestě bližší prostředí báječnější? Jsou věci, na které dosáhnout nepůjde ani kdyby badatel na zájmu nepolevil po zbytek života. Není však zmíněná skutečnost příjemnou pozvánkou k snažení dalšímu hned jak se nadzvednou kopřivy a zavoní duben?

Sedm dní zbývá. Pouhý jeden týden a vše se v přírodě otočí! Slunovrat je dílo k užasnutí.

Rád vždycky vyhlížím ten čas. Zimní svátek svátků. Není nic většího a nikdy nebylo. Tento, v pořadí druhý, přináší prostor k euforii, i když nástup proměny není z nejrychlejších. Ovšem: kdo si počká, ten se dočká!

V parku na Zahrádkách (východní předměstí Dolního Bousova) se drží už hezkých pár dnů jakési polojaro. Volání usazené dvojice jeřábů popelavých těsně za hranicí, pokřikování kvíčal a červenky. Dosazoval jsem černé bezy (bezinek není pro slavičí prostředí nikdy dost) a v momentě u mne byla červenka. Když ji člověk pozoruje jak součinuje s rolníkem (nyní v roli sadaře), napadlo mne, proč by takový modráček v laguně vedle nepřezimoval? Vždyť je to jen taková ublácená červenka. Dočkáme se, nevidím důvod proč ne. Sám asi vlastním nejpozdnější zástih u nás, je z listopadu.

Červenský rybník je plný ptactva hladinného. To často nebývá. Důvod je ten, že výlov proběhl „na otočku“ a zima následně nepřišla. Potrava + volná hladina. Ta ještě nedosahuje rákosin, proto v nich tolik ptactva nebude, ale skupiny morčáků a velkých racků, to je na vodě k nepřehlédnutí. A taky potápky. Jo jo. Jakmile se splní tyto veličiny, najednou hladina zafunguje. Jinak je přes léto vymetená.

Dívám se po slavičích místech okolo cesty k domovu. Všechna zatím jsou. To je vždy ohromně důležité, aby vydržela. Jsem tady na okraji rozšíření druhu a nemohu si dovolit výrazné kiksy. I když na bytí a nebytí zmíněných jsem jistě krátký. Dnes všechno někomu patří a majitelé mají právo být sví. Kopřivy a roští se zrovna každému líbit nemusí. Připomíná se mi tak, že vlastně každý rok se podobně bojím. Jaro pak předloží účet bolestí a ztrát. Přijdou, tak jako i život nejednu přináší. Mám všechna ta místa moc rád. Pro jejich šarm, že to k slavíkům umí. Pro příběhy, které mi roky poutavě vypráví. Pro cenné sběry poznatků, z krajiny zdejší vyždímané.

Před pár dny zažil jsem věc, co bych chtěl vyvěsit v dnešním závěru. U přechodu okraje bousovského náměstí se postavila školačka, myslím první třídy. Druhé – víc ne. Spíš první. Taková ta s taškou na zádech, jak se dnes nosí. Přijížděl jsem pomalu pro práce na náměstí a pokynul, že může jít. Ona, než nakročila, normálně v očním kontaktu ke mně ukázala palec k obloze, jako že „super!“. Bylo to milé a působilo ohromně samostatně.

Tak pojďme pomalu odpočítávat…

Kroužkující opeřence každý, by chtěl nějaké to hlášení. Je totiž z jeho kleští, jeho zážitek. Vědecky správné je brát v potaz všechny výsledky získané značením ptáků, ale přeci jen – domácí agenda je srdci bližší.

Bylo to tak vždycky s kroužkováním. Na schůzích minulého století se čekalo na výčet nejzajímavějších, a pak ještě déle na kartu hlášení, jež chodily poštou. Nebyly to špatné časy, ale počítač přinesl pružnost. Máme se dobře. Jakmile se okolo našich čísel štěstí ochomýtne, můžeme zvědavost pustit proběhnout. Vytučnil jsem základ slova, abychom měli jasno.

Dnes už klubový časopis přináší na podzim souhrn výsledků zúčastněných kroužkovatelů. Moc pěkné čtení, které rozhodně nestačí pročíst jednou. Mně se hodí příchod periodika před koncem roku, mám po sezóně a je to takové občerstvení. Nejprve směřuji k mně blízkým, až pak prohlížím ostatní druhy. Prospívá velmi i komentovanost vloženého. Jde o největší kapitál té které stanice, kam spolupracovníci směřují osobní štěstí.

Vzpomínám na první kartu, která mi tenkrát přišla, byly tedy dvě a dokonce z časů, kdy jsem ještě kleště do ruky nebral. Vnořen do mohutné spleti rákosin „bousovského moře“ jsem se zajímal, jak to vlastně mají s nocováním vlaštovkovití po návratu. Nemoh´jsem nevidět totiž skupiny zvečera zapadající do třtiny západního pobřeží. V broďácích skoro po vršek smáčených jsem citlivě rozhrnoval okolo poledne rákosní propletence, všímal si trusu po stéblech a dle jeho mocnosti preference míst, až jsem uviděl peří. Hnědé, břehulí. A vedle v oku hladinném další, a o kus dál – ksakru – další! Pět jsem jich nalezl po smrti a dvě měly kroužky „našeho“ muzea. Uhynuly nejspíše vysílením. To bylo postrčení k složení zkoušky, panečku! Mohl jsem k ní už příští jaro (2 roky se členstvím v ČSOS čekalo). Začínal jsem tušit, k čemu kroužkování ke všemu je. Jak lze vlézt opeřencům nablízko do života. Když karty přišly napsané na stroji, lítal jsem očima po každé hromadu dní. Zatímco břehule jsem zastrčil venku pod trávu, karty mi zůstaly před očima. Šlo tenkrát opravdu o něco neskutečného. Věděl jsem, že zkoušku udělám, i kdybych měl dorazit do Prahy k opravení. Znal jsem v tu dobu totiž už čerstvě slavíky. Tam měl být vrchol mého usilování. Byl, a zůstává.

Až skončí pátek, přijde sobota s nedělí. Budou krátké, ale budou stát za to. Buďte zdrávi a přivstaňte k nim.

Musel jsem se sebrat a odjet do háje, do místa, kde prostup dělí rákosinu. Jde o místo hned vedle modráččí louky, v níž to už přes měsíc báječně čvachtá a voda se udrží do půlky dubna. Protože hřálo sluníčko a bylo nad deset, přinesl jsem si křeslo a vzpomínkou zastavil čas. Kdy? Chviličku po ránu dvaadvacátého července roku dvacet čtyři. Chtěl jsem podle zápisníku navodit situaci okroužkování jednoho modráčka a přihodit hrstičku okolností.

Někdy je náhoda docela potvora, neuměl jsem mokřadního slavíka určit do pohlaví. Byl ještě velice mlád. Teď přišel v hlášení okontrolovaný v moři. Středozemním, z ostrova Korsika. Byl tam na konci října tohoto roku chycen v rezervaci a určen za samičku. I bych si to snad myslel podle naměření. Jen jsem nenašel odvahu. Dnes si to můžu k odchytu doplnit, kolega na jihu viděl už víc. Modrák tam nejspíše zazimuje.

Seděl jsem v rákosí, co dávno šustí, ale je krásné, od sněhu zatím nepolámané. Výše tří metrů, s pěkným přechodem do louky. Vím, jak se v té ulici modráčci chytávají. Většinou v prodlevě od rozbřesku, ne jako slavíci praví, rezaví. Z nich první pohnou se už s blednutím šera.

Seděl jsem a přemýšlel, kde mohla letos hnízdit. U nás to nebylo stoprocentně. Modráčci zrovna nadvztahem k rodišti neoplývají, jde spíše o náhody. Stačí zabořit hlavu do hlášení, která tu mám. A stejně je to poznání vzrušující! Tenkrát ten mladičký slavík nikam nepospíchal. Vrcholné léto se teprve stavělo na nohy, on měl šat kropenatý, k přepelichání. Až teprve potom se vydal na cestu na jih a my nyní víme, že úspěšně. A že poté zvládl i cestu zpáteční – kam, to už je nepodstatné. Pak letěl znovu – a šup – pěkně znovu do sítě! Francouzské.

Hnízdiště máme připraveno, až jaro se zeptá. A ono přijde, vždyť za týden a něco, už noc začne znovu ztrácet. Díval jsem se dnes na slunce, jak zapadá po úsměvně krátké štaci. Ani ke kostelu „to nedalo“. Spadlo za obzor kousek od radnice. Vyčerpané, malátné. Kolikrát jsem to už takhle pozoroval. Vždycky to dopadlo dobře, sílu pro nás brzy zase nabralo.

Než vyložím důvod nadpisu, musím upřednostnit obrázek z dnešního půldne. Třináct nad nulou, koniklec kvete před druhou ohořelou vánoční svíčkou stupňovitého svícnu, do jezírka z osluněného břehu skočila žába, když jsem šel okolo pro dřevo k zatopení.

Zde část výjevu…

Kdybych šel k oslavě, můžu kytku nastřádat živou po zahradě. To jsou mi tedy prosince! Když jsem ještě vlastnil tmavé vlasy, skákali jsme s aktovkou na zádech do závějí!

Milenec opuštěných míst…

V přerostlých zahradách, v předměstích lidských sídel, kolem mimoúrovňových křížení silnic, v křovinatých okrajích nížinných lesů – spíš lesíků, a také v doprovodných porostech hladin řek i rybníků. Okolo fabrik i skládek všeho možného, v klidných zákoutích parků. Tam všude, a ještě i jinde, bychom v podmínkách otevřené krajiny mohli počítat se slavíkem obecným, vyšším virtuosů.

Ohromných hodin jsem v prostředích odstál, vím, jaká jsou. Jak mohou zvláštní být po vůni zejména zjara, když se „do toho opřou“ fialky. A dál – jak žijí v nezájmu nás, lidí století jednadvacet. Ultraprazvláštní svět, v který mne pozvali, naučili mít rád i rozumět mu. Je to něco docela jiného než líčit kol krmítek na sýkory a vědět, že z každého druhého balkónu odbíhá pohled nájemníků.

Bývám tam sám, a dokonce i za stavů, kdy už jsou slavíci pryč. Přicházím přesně proto, abych dokázal o prostředích kreslit. Vybarvovat je do posledního tónu, zachytit v té nejskrytější náladě. Prolévat hlavu podivnou odlehlostí, těšit se, že přijde zas máj. Že květy zabouří, vůně zhoustnou přicházejícím večerem, že… ..a pak to začne! Místo přechází v gloriolu – stav chvílí nejvyšší. Je někde na větvi nahrbený a tucet per rezavých tíživě prověšených. Krk zpředu vypouklý od tónů vysoké náročnosti. Některých. Jiných zas v poklidu pouštěných ku obloze, napjatě vyčkávající. Ví, že to přijde. Že noci krom hvězd jsou mihotavé i křídly. Nápadnic.

Mám slavíky rád. Rád proto, že mne naučili milovat obyčejnou krajinu. Všechny ty „hampejzy“, které jsem tady před pár momenty balil do souvětí. Jsou obyčejní jak ony. A přeci zvláštní!

Píšete občas ke slavíkům, jindy k opeřencům šířeji, někdy i mimo ptactvo. Vždycky jsem rád a je dobré znát, že „lidí pro přírodu“ je pořád dostatek.

Pojďme dnes, kdy ledy na hladinách už zase nejsou, řeky mají svobodný tah a potoky stojí podobně, podívat se za problémem, který sužuje rybaříky. Zde z korespondence..

Foto: St. Konopková

Jezdil jsem kolem Červenského rybníka, kde za mrazů bylo v ledovém záklopu uprostřed plochy zčeřené okno a kachny seděly při okraji. Přemýšlel jsem pak dál po cestě do parku, zda při potápění nemohou zbloudit a utopit se pro nemožnost nadechnutí. Ledňáčky problém stíhá a nejeden se lovem utopí. Navíc jde o tragédie, jež nejsou většinou poznat. Najednou v úseku obhájeného revíru rybařík chybí. A led zvolna roztává…

…………………………………………………………………………………………………

Už málem půl století jsem tady k vašim otázkám. Byly jich za ten čas stovky a nevzpomínám, že bychom odpověď nedohnali. S mnohými z vás jsem se i sešel, seznámil. Do některých míst za záhadou vyjel. Vzpomínáte? Vážím si lidí se vztahem ke krajině a neznám jich málo. Přečasto sobě jiní – a přeci jen společní! Tak, hezký den volna i klidu.

Ornitologie je mi výborným kamarádem a průvodcem. Nebyl bych v krajině ani poloviční, kdybych nevládl disciplínu nést. Už od dětství jsem koukal, kde co lítá, bohužel i trochu škodil. To ale odpracovávám. Ne, k žádné zpovědi nikam nechodím, ale sám za sebe vím, že mám co napravovat. A tak makám, dřu a pracuji pro opeřence, především pro slavíky. Uchvácen nadržováním si myslím, že oni mé tisíce časových jednotek potřebují nejvíc. I tento web platím pro ně. A jejich krajinu. -Jasně, škodolibý by namítl: „Ale taky pro sebe, nežvaň! A pro město, co se s tebou veze na tom nápadu“. Máme svobodu vyjadřování a střežme si ji. Pak tedy – ať každý soudy má své. Já jsem ale upřímně šťastný v tom, kde se nacházím. A protože máme to štěstí mít prostor pro krajinné nápady ve vlastnictví, mohu si dělat (málem) co chci. A vidět to v prostředí je, to bezesporu.

Ale přejděme k nadpisu a řeknu, co jsem tím myslel.

Koukáte na oblohu a máte jasno, že dnes to lítat bude opravdu živelně. A máte-li v ruksaku kleště na kroužkování, pak chcete i nějakou obroučku zatočit. No jo, ale ono se od rána příliš neděje, nějak jste vidění „promáchli“, a je to tak – dopít kafe a jít do kovárny roztočit kola další pětiletky. Aby železo měklo.

A jinak tomu není ani teď, kdy jedu do parku a – sakra! – ono tu toho moc není. Schválně vše pochůzkou prošlápnu od nejstaršího dílu po nový a uvidí se… No a výsledek vážně v zákrytu. Jenže…, stačí přijít k večeru poté, co zuby vycenil mráz a všude je života k nepobrání. Až jeden špitne – kde se to všechno nabralo?! A to je přesně jako s doplňováním organismů do našich nabídek. Sázíte kominíčky pro bájného motýla skoro nemodrého, a ono to potom zafunguje. Šlapete v blátě pro slavíka zmodralého, a ono se jednoho rána povede. Nosíte větve k pokládce mezi vyčuhující hlavičky kopřiv, vozíte listí ze zahrady jako podivín – rozprostíráte tam, kde místní spad je doposud plytký (kosové následně aktivitou napovídají, že cesta zdá se být správná), a ono se ve finále povede. Z červených větví svídy se ozývá zpěv a vy tušíte, že zítra tam bude znovu.

Prostě si myslím, že se člověku dosud tak nějak nepodařilo všechno z přírody vypráskat. Že ještě jsou kdesi rezervoáry, z nichž na „zavolání“ je šance objevit se. Vypsal jsem na hrstce případů, že to doposud v krajinách platí. Zázrak? Myslím, že ne. Jen ohromná vůle po přežití hromady organismů, které ne a ne účinkování vzdát.

Od nadpisu opět je téma (politickou hantýrkou) odkloněno, snad to nikomu vadit nebude. To by na stránku nejeden dávno nechodil.

Pak tedy: Hezké chvíle s očima pro krajinu.

V rachotu plechové rolety obchodník hákem zavírá krám. Tak nějak se dá vidět závěr sezóny kroužkování. Všechno má spočítáno, s prázdnou nevyšel.

Kdybych měl říct, čím byla sezóna zajímavá, vydrželi bychom s tím do Silvestra. Hned jsem tím tedy vyzradil důvod, který člověka v konání drží. Naplňující, prospěšné, uklidňující – a snad i návodné, o to se pilně snažím.

Jedním z moc pěkných momentů, stočíme-li pozornost na rýžovnici kontrolních sběrů, jsou setkání se slavíky, prve okroužkovanými v hnízdech či ve věku raného mládí, kdy příslušnost k místu je stále zcela jasná. Tato setkání mají až dojemný rozměr, kdy zjišťujete, že aktér si vede na výbornou. Na jeho rozběhu drží svůj podíl rodiče, volba pro hnízdo, jejich opatrnost a samo sebou i štěstí. To všechno proběhlo a teď máte před sebou borce, který už za moment bude pokračovat. Jen co mu vezmete míry a pogratulujete.

Pověřovatel vždycky dbal na přednostní značení mláďat. A je to pochopitelné. O takovém jedinci víme přeci jen víc. Dokonce i věk mu lze spočítat poměrně dopodrobna. Věrnost či nevěrnost místu narození v čase postupném, i to je velice cenný doběr. Kroužek je prostě nachystán investici do jeho pořízení vrátit. A řeknu vám – někdy je to síla!

Za letních odchytů o prázdninách v noci si pokaždé říkám, které že z mláďat se podaří načapat tady na potulce. Jak roky jdou, snad se i míhají, nebyl jediný prázdný. Ten den žádnou ze sezón dodneška nevynechal. I proto, aby člověk mohl užasnout. Když ví, kolik obtíží provází právě hnízdiče „přízemní“. I proto se slavíci z hnízda rozbíhají ještě nevzletní. Na dvanáctém, třináctém dnu padají z domu. Zhyne-li některý, jiný se pokusí přežít. A nebývá vyhráno ani pak, když křídla už k bezpečí tělo mohou odletem popostrčit. Kolik jen potkávám slavíků s probraným peřím. Kdy vytrhnout ze spárů se šťastlivci podařilo. Životní zkušenost, která se pamatuje a ve výsledku velice hodí.

Blog bude přinášet rekapitulace a vybrané zážitky tak, jak se od konce etapy očekává. Měla by běžet v slavnostním. Vždyť jde o zálibu. Mělo-li by tomu být jinak, proč takovou provozovat a živit?

Dám zprávy z parku i se vnoříme do tajemna kontrolních odchytů. Protože ovšem zlatinky na rýžovnici nepředstavují jen „nahrabání si“ vědomostí z retrapů, řeč bude také o kroužkování. Co vzpomínkově výraznějšího ke kleštím přišlo.

Tak tedy hned zítra..