Zaměřeno na slavíky

Je to spravedlivé, potřebné, tradiční. Čas bohatosti bude odcházet. Už nedělám po oblasti jiného, než jezdím k nám do parku. Tam je divadlo nejvlídnější. Hodně míst už tam znám, ale všechny? Kdepak!

Kvetou ocúny. Jen o této kytce by šlo psát hodně dlouho. Létají motýli. Tam to je už horší, docházejí jim síly. Kolem jestřábníků převažují bělásci. Na větvích ovocných stromů dozrává jen průvan. I to je ovšem pozoruhodné od samého začátku, kdy kauza vznikla. Jak jsme věřili – a nic. I odtud jsem si odnesl dost, spíše hodně. Já už teď nenosím málo, s léty se víc daří.

Petr na jihu chytil tmavého slavíka nedávno ještě. I o tom by šlo psát dost dlouho. Ano, nemělo by to výrazně překvapovat, přestože tah je prostě pryč. Znovu upozorňuji – jsme v přírodě. Když vidíte jejich zástihy letos na jihu Švédska – ano, pozdní ptáci samozřejmě taky mají křídla a svůj o něco roztřesenější itinerář.

Sešel jsem se s člověkem stejného jména i příjmení, co je členem našeho týmu v parku a mluvili jsme o povodních. V pokoře. Pak ale i o tom, že prvně splach z polí v parku chyběl, i když tam byla posečená kukuřice, vysetá řádky dolů. Vše chytla květnatá louka a postupně vysrkala. Učíme se na našem pokusném prostředí svižně. Hledíme k starým nakládáním s krajinou a uznale kýváme hlavou. A to není všechno. Možná mám před sebou droboučký veleobjev. Nejdou mi dole u potoka zarážet kotevní hřebíky do země, natož tyče. Mám takový pocit (mapy mi přikyvují), že tam může být prastará cesta pod drnem, dlážděná v kočičích hlavách, znáte je. A víte tedy i o tom, že když nebývala práce, obce posílaly lidi dláždit páteřní cesty, aby obruče kol nezapadaly a vozy z žebřin se nepřevracely. Chystám krumpáč a dobrou náladu. Bude to moci být hodně poučně-veselé. To by byl objev u nás! Já prostě ty pytle roků a let, co šly místy dřív a ty starší dávno, začínám tak nějak víc hlavou pobírat. A jak čtete, zajímá mne úplně všechno. Ostatně, mám po sezóně, můžu se flákat.

Sekal jsem rákosí u potoka, přicházel večer – prostřídali jsme se – já odcházel. Jdu podle tabulky a zahlédnu ohnivé světlo z trávníku. Otáčím krok a přelézám špagátek v kraji cesty. Tak přeci to vyšlo! Hvozdík kartouzek.

Na seznamu byl, ale mysleli jsme, že coby víceletá kytka vyjde až po zimě. To je hezké odměnění. Jako by nestačil keřík docela žlutého jetele, co vykvetl po první seči na jednom plácku, a který jsem nikdy neviděl, teď tu máme karafiát.

Už opravdu šla do háje tma, kalous přeletěl nedočkavě vzadu nad polem, když jsem zážitek dokumentoval. Má rád výslunné trávníky, tady v tom místě louky mu bude dobře. Samozřejmě, že jej z krajiny znám, ale tenhle je náš. Toho jsme zaplatili.

Prší, ale naše oblast obstojí bez úhony. Pod Jizerskými horami je stín a větší voda se neočekává. Za tu přiměřenou z parku děkujeme.

Je to v smutku, ale mám to rád. Proměny k chudšímu.

Sklízí se v sousedství kukuřice. Stranou lovci sledují, zda neobsahuje divočáky, jiní se svolali k vzdušnému dosycování. Normálně už tady tolik vlaštovek není, co vím, létaly tu dvě, ale polní technika v akci umí opeřence pozvat všelijaké.

Jsou to obrázky, kterých si musíme vážit opravdu dost. Nabízí pomíjivost. Akceschopnost i vitalitu. Odkrývají prastarý přírodní řád.

Tyto zákony jako jedny opravdu z mála fungují. Jejich dodržování je vyzkoušenou samozřejmostí. Nedodržuješ? Tu máš přes hubu! Fascinující.

Nainstaloval jsem berličku pro dravce, aby lépe viděli do květin. Obsahují totiž díry hlodavců a první hned z večera budou sovy. Vím to, vídám je tu. Posed je z převislého modřínu ze zahrady, co už nenašel sílu růst. Odkornil jsem ho a osadil ocelovými bodci s objímkou. Zapíchl do země – a uvidíme.

Jakmile bude studijní území znovu rozšířeno k severu, přibude plocha pro nápady. Krajina se v místě pozvedá a je nadějí vystoupit alespoň v jednom segmentu z mrazové kotliny. Společník cituje dědečka: „Bývalo to naše nejlepší pole“. Bývalo.. Dnes je obnaženo hluboko do podloží na říční štěrky, „vyerodováno“. No, alespoň se tu dají sbírat drahokamy, říkám. A dají. My ale půjdeme přes ně dál, budeme sít i sázet. Budeme zbrzďovat, nechávat odpočívat. I bez této nejbližší budoucnosti ovšem park není jen křoví vedle křoví. Ostatně, to by tam nebyli ani ti slavíci! Tak to u nich nefunguje. Výuční list z té školy mohu předložit.

Konečně prší. Plní se potok a smývá stopy bekasin. Ohromné pukliny v luční zemi se zalévají měkkou vodou, podzim je začeše a bude provzdušněno. Přišlo to s věkem a přišlo to s prolnutím přírodních sil. O čem je řeč? Píšu o takové hlouposti, jako je radost z deště. A nedávno jsem se těšil ze slunce. Z prohřátých dechů proudícího vzduchu. Z vůní, dechy rozlévanými, jak by je vypravil pozorný hostitel.

Teď žiji z ptačího odlétání. Ještě vidíme vlaštovky, ale to je už pobytu odtikávající konečná. Kroužkovaní pěvci jsou kulatí tukem, tedy většina. To tenkrát z obrázků v slabikáři patrné nebylo, k tomu jsem došel cestou, kdy můžu kroužkovat. Snažím se poslední roky v přibližování k přírodě zabrat, přispíšit. Vím proč a baví mne to. Pořád se v této školičce je čemu učit, plátovat mezery. Třeba právě o podzimu, který obhlíží terén. Bude nádherný, to vím. Ve všem. Ve všem, co dá i vezme. Co k očím předloží. A ony si poradí, prosypou mne tím až dolů k šněrovadlům. Těšit se tedy rozhodně nepřestávám.

Sedmého ráno jsem stál u linie jako často. Hvězdy docela rychle mizely, jedna spadla a zajiskřila. Uprostřed sezóny bych byl už v jednom kole, tah po půli srpna je jiný. Pokud se slavík nechytí „z noci“, jdou k zdroji později. Pak jsem zaznamenal z leče podlet sítě (nastavil jsem linii dost vysoko kvůli lelkům). Netroufal jsem si tvrdit, že šlo o slavíka, i když to bylo kousek přede mnou. Teď jsem zalitoval, že příčná síť chybí, pták by skončil tam. Jestli šlo o slavíka, nejspíš se pokusí z vrbiny vrátit za „koncertem“. A myslím, že se tak stalo. Středovou kapsu trefil pták zcela předpisově, ani jsem nespěchal. Jen byl objekt malý na dálku. Až jsem se před vložením do vaku ujišťoval, že nemůže jít třeba o samičku rehka zahradního, což by se mohlo dít. Ale oko s bílým kroužkem podzimních ptáků mi dalo razítko. Už jsem hned věděl, že akce má výsledek a bude fajn. A byl jsem na něj samozřejmě zvědav.

(Vždycky to nevychází, ale..) Byl jsem napnutý, jak bude objekt vypadat během detailního posuzování pod hruškou a stav za pravdu mi dal. Takovýchto slavíků se chytne opravdu málo, s nejvyšší možnou pravděpodobností jde o samičku, ale tyto dojmy v zápise neuvádím. Je to spíš ke mně. Takové „užívání si“.

Nemám to tak, že bych za čerstva přičítal další číslo do součtu, hlava si nabírá téma docela jiné: Kde se vzal, a co udělá dál? Jasně, pozdě zdaleka na nic není. Takových ještě poletí a proletí! A ani si nepřeji, aby se někde „majznul“ o sklo a došlo hlášení z cest. A pokud už tu chybu udělá, ať to je jako kdysi před lety u jednoho jiného na pěší zóně města Villeneuve-sur-Lot ve Francii. Ať jej lidé ráno včas najdou, pomohou, a on cestuje dál.

Nevíme o jejich poutích kale nic. Příšernost té věty má ovšem jeden moment cenný – vážíme si následně každé drobnosti, každého zlomku naděje do skládačky. Alespoň já to tak mám.

Namažte těla krémem, léto zůstává!

Bylo šestého, je sedmého. A noci bez rosy neodchází. Na to se prostě nedalo dívat, to chtělo smazat nedávno klepnutou tečku a ještě vyrazit. Ostatně, i dříve jsem „namátkový“ odchyt dělával v pokročilém čase.

Nemám minut na rozdávání, v parku je večer brzy tma. Roznáším věci na pozice, tahám sítě. Příčnou oželím, raději podržím rákosí. Už je nataháno, rychle sesoukat na střed, blíží se netopýři. A že se tu za týden proměnilo mnohé, netopýrů opravdu dost i ve výšce.

Do mladého dne po půlnoci běží umělý zpěv. V kontrolách sítě prázdné, jen před rozedněním prolétá lelek, sedá na tyč profukované sítě a mizí. V rákosí se klid drží vysoko nad rozednění, ale v hlavní linii jediným ptákem chyceným je mladý slavík! U toho nakonec zůstalo, velké divy se již nedějí, ani nemohou. První dekáda září je pro slavíky konečná.

Nepřekvapilo mne, že slavík je velmi drobný a v kondici ošizený. Neměl lehké dětství mezi sourozenci, to je znát i v peří.

Jen co odletěl k motýlí louce do křovin – víme oba – bude potřeba zabrat. S tímhle to přes moře nepůjde.

Rákosí dalo tři spěchající rákosníky – obecného a dva proužkované. Kvartet rákosních strnadů a opozdilého ťuhýka. Všechno mladí ptáci. Pak už jsem na nic nečekal, slunce chystalo další z útoků na krajinu, balím a mizím. Teď už pozice opravdu neobnovím. Počet pokusů završen na šedesát, vše, jak má být.

Další český slavičí rok končí. Nebýval jsem v minulém století na konci prázdnin bohatý, jak bývám teď, neuměl jsem se zamýšlet. To přišlo až s časem. Jde o největší kapitál, který může amatérský badatel obhospodařovat. A je při tom fajn, že slavíci podnětů plodí dost. Každou z otázek si chráním, jak lovci mamutů oheň. Vím, že ji kdykoli mohu z té hubky rozfoukat a rozsvítit.

Čtyřicet dva sezón je pryč. Někomu z vás těch čtyřicet dva let ani není. Takových hodin pod větvemi, tolik momentů překvapení. A téma? Stále nepřečtené! Měl jsem letos před koncem odchytů v ruce slavíka a vážně jsem se „pral“ s věkem. Bez ostudy, jenom to ukazuje, jak nejednotný materiál před oči stavíme. Když jsem nad mladým slavíkem vyřkl verdikt a ukotvil na papíře, přišlo mi to celé k smíchu. Jaký jsem školitel, když ve vlastním baráku mám takový brajgl? Ale jedno vám řeknu: ornitologie je báječná věc! Jestli třeba někdo váháte, vezměte za kliku hned zítra. Ona už si vás odvede.

Jednou se budu ptát sám sebe způsobem, který přede mne stavěli novináři: Jak to, že člověka baví jediné téma tak dlouho? Pořád nevidět konec. Pořád je cítit ve vzduchu posun. I z místa, které je za dlouhý čas ušlapané, jak prostě nápady nešly. Pak někde nějaká drobnůstka z fotografie, letíte listovat po sešitech – a kola se znovu dávají do pohybu.

Vidím prvního slavíka v pastičce pod síťkou z čeřínku. V oblouku zatáčky hned vedle splavu bousovského moře. O kus dál měla hnízdo s vajíčky. Špičkami kleští jsem z provázku „napíchl“ kroužek „Téčko“ a znovu jej zakroužil na nohu slavičí mámy. 303 751 bylo to číslo. A pak jsem přes zimu na událost myslel a věřil v zkontrolování, až se odněkud vrátí. A že tam v máji pak byla nazpátky, dneska vím, že se jim stává.

A vidíte, před pár dny přišlo hlášení na zpěváka „plus dva roky“ v čase kroužkování u nás u Kosmonos, který se rozhodl zabalit a přesídlit přes Dolní Chabry málem až do zoologické zahrady. „Olizuji“ očima každý den tři fotky z toho kroužkování, jestli jsem se ve věku nespletl. Jestli nemohl být mladší, což už by uvěřit bylo schůdnější. Opět jde o slavíka velmi složitého, ale starý přeci jen byl. Pět let od okroužkování kontrolou taková událost a pro mé zkušenosti veletoč.

Až přejede krajinou poslední vagón léta, až podzim slavičí hnízdiště vyskládá listím, až v zimě se v místech nedočkáme sněhu a nakročí znovu zbrklé jaro, až z listů kalendáře vykoukne z té vesny duben, vyrazím znovu do jejich rozezpívané narezlé školy. Po třiačtyřicáté, a rád.

Seču poslední dílek motýlí louky kosou a teprv se stmívá. Horko je jak na Helfštejně, když jsme tvořili s Tomem mezi výhněmi po obou stranách. V těch krátkých limitech ventilátory žhavily skoro v kuse. Tady za provázkem je podobně, jen bez limitu. Krahujec před chvílí ještě zkusil úpolníky, z jednoho je peří na cestě, ale tentokrát ostrouhal. A už je tu jiný lovec! Kosénkou jsem odkryl další čerstvé díry hlodavců a kalous je rád. A bude mu ještě líp, doma v zahradě uhynul převislý modřín, bude z něj pořádná opravdová berla sem do louky. Zítra ji nainstaluji.

Pak, když jedu domů, okolo Horního Bousova sovy už loví svižně. Je dál teplo a potřebují nabírat. Všude létají netopýři, začátek září blížící se podzim nepřipomíná. Ale ono se to zlomí, bývá to tak pokaždé.

Ohlížím se za odchyty a žasnu dokola. Jak to pěkně funguje. I teď by nejspíš nějaký slavík ještě nad parkem táhl, ale táhl jsem domů a dál nepřemýšlel. Je pro letošek opravdu dochytáno.

Komonice bílá. Metr vysoká kytka, co se nám na dvou místech v louce vynořila a nyní kvete. Já ale nechci, aby se zrovna tento prales u louky s krvavcem šířil. Bylinu podtínám a suším. A teď je pravá chvíle to říct. Kolem do dáli se line vůně vůní! K čemu všemu člověk v roli rolníka nepřijde.

Byl jsem se podívat v místě, kde jsem dřív vyplašil lelka. Jsou tam holá místa a silně prohřátá. Nedivím se, že mu to připomnělo borové paseky kdesi (nejspíš) daleko doma. Kde se narodil a se sourozencem krčil na zemi v hnízdě. Od nás má kroužek a už je určitě po cestě dál.

Vlaštovky podezřele tráví spoustu času u nás nad loukami. Nocují na Zvolínku a nikam daleko se od něj nevzdalují. Je to cítit loučením. Dobře to poznám. Nenaděláme nic. Jednoho rána od nocoviště zamíří pryč.

U potoční linie se ujaly všechny vrby, to je na oslavu. Jsou v břehu tři formy – převislá, košíkářská a nějaká načervenalá další. Krom té vlasaté budeme zbylé zastřihovat jako hlavaté. Znáte je z pohlednic s vodníkem. Ujaly se i vysazené štíhlé topoly vlašské. To jsou nádherné stromy, po hrušních s nejlepší figurou. Nedočkám se jejich dospělosti, ale vidět bych to chtěl. Pak teprv bude háj hájem.

Až opadá listí, čihadlo poprvé projde zástřihem. Keře nesmí být vyšší sítí, to nedopustím. Viděl jsem ve vrbách slavíky, když den se chystal a do větví u lajny šlo už uvidět. Takové vzpomínky nikdy nevyhasnou. Pak se temný objekt odrazí a v kapse už je z něj hotový slavík. Nevidím do peří pro šero kolem, ale poznám je od sebe po hlase. A taky po hmatu, slavíci tmaví jsou kulatější, protože v tom čase už putují odněkud někam. Jen škoda, že poloha v Čechách je na ně chudá. Kdybych se narodil na moravsko-slovenském pomezí, se současným fortelem by vše bylo jinak. Ale nestěžuji si. Kdybych se usídlil v Aši, byl bych s tím v pořádné kaši.

Nastal čas napsat pár vět o letošní odchytové jízdě v našem parku. I tak ovšem nepůjde o přesný výčet použitých kroužků, není to důležité. Dle mého převažují čtenáři-nekroužkovatelé. Dalším dílem skupinka ornitologů a pak všelijací příznivci z nahodilých i organizovaných setkání, které stránka upoutala. Kdo se nenašel v kolonce, vytvořte si vlastní, já to z grafu nepoznám.

Jde sice o snahu „mít co porovnávat“, ale metody nejsou meziročně zcela v zákrytu. I letos drobné vychýlení v samotném začátku akce. Byl předsunut do poslední dekády června z výzkumných důvodů, na základě jistého podezření – a vyplatilo se vrchovatě.

Pak už se ale fungovalo předpisově a máme jedinou noc, kdy akce spadla kvůli počasí. Obraz je tedy více než uspokojivý. Chytá se s podporou druhového zpěvu, spouštěného hned do mladého dne po půlnoci. Navazují kontroly a poslední v čase kuropění již přechází v hlídkování u hlavní linie s dalekohledem a kuželovitým zdrhovacím slavičím vakem na krku. Končí se dvě, tři hodiny po rozednění, kdy jsou sítě definitivně staženy.

Slavíků obecných bylo bez několika čtyři sta, tmavých bez jednoho čtyřicet, modráčků asi deset, hodně obecných ťuhýků, několik pěnic vlašských, dost krutihlavů, mnoho proužkovaných rákosníků, asi třicet cvrčilek zelených a v jednotkách k nim dvou zbývajících druhů. Hodně velkých rákosníků, dost zpěvných, jeden bramborníček hnědý a obvyklí ptáci zbývající, jako pěnice, strnadi i rákosníci zbylí. Z větších tahounů byli kroužkováni tradičně pasivně nachytaní chřástalové vodní, jeden kropenatý a jeden polní. Korunu všemu nasadil poslední svítání lelek lesní. Kosové, drozdi – to je jasné. Zelené žluny, strakapoudi. Tradičně i ten malý.

Přestože případné výsledky ze slavičích cest dál od místa okroužkování přicházejí později, máme už opsán francouzský kroužek z akce (vše na blogu předešle). Z pohybů mladých ptáků máme spojnici s bodem Soběslavice-Padařovice v Libereckém kraji a s odchytovým místem na rybníku Zrcadlo na Jičínsku. Mohlo by se zdát, že štěstí letos odpočívá v případě těchto cenných pohybů, ještě něco se ale může objevit. Majitelé koček zpravidla déle váhají. Po Česku, v zahraničí ne.

Přibylo skvostných zážitků. Viděl jsem pěvce nad ránem nad čihadlem, viděl jsem tmavého slavíka sestoupat přímo do sítě přede mnou. Naučil jsem se rozpoznat u ptáků chování tahové i předtahové. V srpnu se dovedou a snaží vrátit po vypuštění přesně do místa přerušení letu. To zkraje nedělají, nepotřebují. Fungují za noci jako kompjůtry.

Tahal jsem ze sítí ušaté netopýry i ty drobné vodní. Vyplétal velké lišaje, po ránu vážky. Chmýří pcháčů, aby nestříbřilo po kapsách. Oklepával rosu, kdybych ji sbíral, budu bez žízně. Poznával jsem místo, odkud už jinam na velké odchyty nepojedu. Chci o něm vědět vše, půjde-li to. Vím, že to pro mne schovává, až si pořádně řeknu. A já to udělám!