Zaměřeno na slavíky

Protimluvem je nadpis jenom zdánlivým.

V archívu probíhá hledání = vzpomínání, třídění, zamýšlení se. A máme tu první vykopávku, nejspíš hned zlatou. Pracuji roky na finálním prohlášení, že měřit slavíky v prvním velkém peří (do první kompletní výměny více jak po roce), je marnost. Dobře, uberu z příkrého konstatování – je úsměvnou zábavou. Určovací klíče, i renomované knihy o pelichání, ta měření užívají a netuší labilitu hodnot. Nebudu tady poučovat, ani vylévat kalamář s letitým sběrem, dám jediný příklad. (A abych si neodradil čtenáře, které gramy, poměry, zúžení i milimetry nezajímají, odstíny rezavé nechávají v klidu, k nim téma odvyprávím).

Pionýrské chytání po nocích se toho léta blížilo konci. Od půlnoci do slavičího parku pod Rachvaly nakročil sedmadvacátý srpen roku šestnáct. Jablka ohýbají větve čisťounkých jabloní málem k zemi, je třináct minut po půl sedmé, letního času. Po – v prostředí vzácné návštěvě – cvrčilce říční…

… jdou konečně na řadu dva obecní slavíci. Oba mladí, každý je v stavbě křídla docela jiný. První dostává kroužek N. MUSEUM PRAHA N681754. Datum odchytu je vysoké, školník v budově za náměstím již patřičně ulítaný, slavíci z krajiny mizí. Odkud jsou tihle mladí ptáci? Logicky bych si myslel, že už průtažní. Je nádherné, nechat se výzkumem provokovat, napínat, zesměšňovat. Vědmy lžou a ani já neumím předvídat, co se dál stane. Tady se už mnoho ale nestalo, jen mladičký rákosník zpěvný seznam završil.

Slavík měl míry: 82/68/26 a půl.

A čas potom šel dál…

Sezóna následující byla vzdělávací v tématu už víc, rok osmnáct ukázal velkorysost až nečekanou. Téma jsem začínal chápat, sebevědomí rostlo. Referát na konferenci byl všeho korunou. Pak vzešla sezóna 2019, ve které se urodil nápad – projet široširou oblast od jara, a chytáním se pokusit najít nějakého z nočních tuláků, v prostoru případně usazených. Aby si nešlo myslet, že vše jsou ptáci jen průtažní. Ke kroužkování nových jsem musel doobjednat prstýnky, kontrolní odchyty přesáhly číslo třicet. A v nich se to stalo!

Bylo osmého máje a výjezd směřoval do krajiny Bakovska, k obci Horka, na kopec Horku. Nejezdil jsem tam léta, ale muž ze samoty pod kopcem se upamatoval a mohl jsem parkovat dole na trávníku. Křovinatý porost dávno přerostl a zdegradoval. Zato chudé trávníky, to byl panečku herbář! Jeden slavík nad zarostlou těžební jámou přeci jen byl, chytit ovšem moc nešel. Nakonec ale přeci, asi poznal, že do večera daleko, a že jsem vytrvalý. To bylo panečku setkání! Šlo o známého, z letního Slavičího háje, léta šestnáct!

Vědmy ani já, předvídat neumíme, ale setkat se známým jsme se měli. Proto mne mapa starých hnízdišť přivedla v sousedství dálnice na Horku. Jestli v tom zákoutí nesčetných letokruhů hnízdil nebo ne, nepoznal jsem, zpíval však báječně. To mi tenkrát u Bousova zapomněl ve spěchu nějak předvést.

Tak, a teď ještě míry: 85/70/26 a půl.

Nashledanou.

Ano, je to tak. Přišla konečně doba, kdy tahové cesty ptactva z oblastí známých i neznámých, ztratily proud. Rozpustil se v cílových stanicích. Stejně i oba druhy hnědých slavíků, se kterými (zejména) se na zdejším blogu setkáváte, si nedávno převzala do péče zimoviště. Ptačí cesty neumlkly ovšem docela, nezapomínejme na ptáky kočovné (letos zřejmě po čase pozor na brkoslavy), ale to je jen takové ometání pavučin. Čas klidu je ovšem vzácný a netrvá dlouho. Až bychom se možná divili, jak brzy někteří vyráží nazpět. My jsme tu ale hlavně pro slavíky, řekněme si tedy, jak je to se zimováním u nich.

Až se jednou objeví naše výsledky z polských geolokátorů, odvodíme si zimoviště obecných slavíků zdejších. Nebude to složité, protože vzdálenost míst instalace batůžků je po poledníku zanedbatelná. Dělí nás sice hraniční hory, ale i ty jsou nejspíš nepodstatné. To se nakonec uvidí. Budeme u druhu dokonce znát, kdy se vydává nazpět (i to lze použít pro populace naše). Obecně se předpokládá, že únor by měli ještě přebývat v zimovištích. Návrat domů je mnohem rychlejší, než odlet za sluncem. Zejména ptáci zkušenější se umí opřít do křídel a nezmatkují. Nedávné studie pěvců podobných ukázaly mimo jiné na schopnost Saharu překonat na jeden zátah.  

Pro slavíka tmavého, který směřuje až na jih Afriky cestou k Nilu, je návrat o něco složitější. Studie problematiky ukazují i na velmi zajímavé chování při zpátečním tahu v oblasti Afrického rohu, kdy řada jedinců (s ohledem zřejmě na aktuální stav krajiny) volí cestu obloukem přes Arábii. Slavíka tmavého je ovšem u nás stále vzácností potkat v hnízdní době. Nemusí to v budoucnu být s onou „vzácností“ až tolik vážné, protože se s přibývajícími zkušenostmi ukazuje, že mnoho z nich podvádí a tuzemský pobyt zahalují šikovností. Nicméně pro záměr vybavit i tento druh přístroji bylo využito nejbližších tradičních hnízdišť v Polsku. Tam už odvodit nebude co, jednak druh (až na jedinou výjimku) v čistém páru hnízdící u nás nebyl prokázán, a také proto, že z hnízdišť táhnoucí uhýbá výrazně k východu.

A soukromou úvahu na závěr – oba zmínění slavíci vypadají, že příletový kalendář v případě oteplování měnit zatím nemíní.

Když už jsem se ocitl ve městě, zajedu na jednu z lokalit. Naladit se do krásy. Ani tam autem sjíždět nebudu, abych nic neponičil.

Jedno z nejokrajovějších hnízdišť regionu – ano, jsme na Mnichovohradišťsku, stranou Českého ráje. Počet párů zde kolísá od dvou do pěti, místo má zapsány dva rekordy v příletovém kalendáři. Dolce. Pokud bych snad nervy někdy vláčel za tělem, tady se mi do schránky bezpečně vrátí.

Jak vidno, i sem už ale v konci roku dolehlo petardování, takže zvířata z údolí zdrhla. Ani ptáků moc k vidění není, ale já jsem přišel spíš dočíst příběhy z léta.

Mám to podivnou zálibu. Řekněte, kdo by v tomhle co očekával. Jedno, zda v máji či únoru.

Mně ale hlava brzy jak v krasohledu seskupila obrázky v příběh a v klidu nechala snít. Vím dávno, že stačí stoupnout si do místa, rozprostřít srdce, a nechat vše tikat. Nepotřebuji ani přemýšlet, co se kde mihlo – a jak je to cenné. Potřebuji v té náladě jenom tak být. Ve chvilce si vás přitáhne blíž, cítíte léčivé dotýkání. Jak v nejdůvěryhodnější ordinaci.

Sojky přisázely doubků. Kdybych tu na konci května pohledal hnízda slavíků, to listí v nich najdu. Mám duby rád. A nejsem sám, jak vypsáno v příběhu slavičí knížky. Teď se zde odpočívá, zima konečně nakukuje. Ještě aspoň chvíli zůstat, ještě třeba donabít se. Tolik posilvestří jsem už v krajině podobně prožil a moc dobře vím, že zbylý čas zdrhne neskutečně a první zlatí strnádci se do toho u cesty zas po svém opřou. Senzační, že tu spolu ještě můžeme být. A pak už se bude počítat! Duben při Nedbalce si požitkářsky ustele, povýšené slunce v roklině potancuje, kolem jív propukne svatboví – a babočky, ty budou mít hlavy už zase k zešílení! Kdo z vás to umí, jde tenhle elán přečerpávat. Napustit se jím od šněrovadel, po anténku rádiovky!

Slavíci, děkuji vám, že jste mne naučili zastavovat. Když tuším za zády krajiny zavolání. A tenhle remízek po cestě domů, ten máte nachystán z časů, kdy jsem to tady mohl ovlivňovat. Už vám chvátá naproti. Co říkáte. Letos?

Mám rád ve výzkumu překvapení, i když – zůstaňte klidní, slavík není dnešní. Překvapením je to, že se na blogu zatřpytí na poslední chvíli ještě pár vět. Do nového roku totiž ještě pořádně daleko, čtyři hodiny.

Nápad, vydat se na poledne do míst posledního úspěšného odchytu z léta a poděkovat tam za přízeň, doplnili jsme kratičkým zahledáním. A ono to vyšlo. Jen kousek, kde jsem pod doubkem přespával, než slavíky vábnička stáhne z kilometru ve směru k hvězdám, to písklo. K čerstvému hledači prvně a mně pro radost. Není to dokonalé? Jako by Štěstěna v tom místě pořád zůstávala.

Děkuji, milá krajino, za všechny tvoje kousky! Nenudím se v tvé společnosti a přišel bych zas. Pokud dovolíš.

Stříbrný čas všem!

Místo tečky: Ještě mne napadá, jak by se k mému kroužkování kreativní Rudolf II. stavěl.

Zdravím vás všechny.

Téma letošního přání se nabídlo samo. Bousovský betlém byl hotov, než ovšem dílo odešlo k majiteli, stál jsem nad ním dlouho, opravdu dlouho. Zvláštní pocity. Po stovky hodin kotvíte vteřinu za vteřinou zhmotňujících se nápadů, atmosféra houstne. Jsem věřícím nevěřícím, s chrámem docela jinde, a přeci mne práce na biblickém výjevu těší. A tahle z figurek mne přesvědčila ve chvilce, že může docela nejlíp „tichounce křičet“. Na vás – i na mne. Na ten chrám můj.

Ať cesty k vám, i ty od vás, jsou plny světla! A víte, co? Jak tady na to tak koukám, myslím si, že je to docela všechno.

Buďte spokojeni, půjde-li to.

Pavel Kverek, moderátor slavičí stránky.

Než se objeví poslední vstup – přání směrem k vám, pověsím hrstku zveřejnitelných vět k sobě.

V roce dvou dvacítek si přeji – krom obvyklých příznivostí, abych mohl na internetu číst tak moudré věty, jako v blozích Radkina Honzáka (poslední stojí zato zejména). Aby bylo víc webů k přírodě, které žijí (čtu je moc rád). Aby mi zahrada nabídla i dobu bronzovou, jak tady posledně zaznělo.

Aby krajina v okolí měla štěstí na lepší rozhodování (viz třeba vykácené staleté lípy u nádraží bez jediného mrknutí oka, s mrtvolným „tichem po pěšině“). Aby přežil mokřad mezi Brodkem a Novým a byl stále čipernější (kdysi jsme mu k přežití pomohli, jinak by už nebyl). Aby v Slavičím háji slavíků ještě přibylo (snad již brzy začnou fungovat výsadby v sadě). Aby se i třetí naučná a zážitková stezka v kraji vyvedla k spokojenosti lidí (bude na podzim). Aby se do zájmové oblasti vrátilo co nejvíc slavíků s kroužky (bývá jich ještě víc, jen zbylé neumím pochytat). Aby se nám vrátili čápi. Aby se už nestalo, že Klenice v létě bude nadobro bez vody (vyhynuli i rybí veteráni, což je šílené). Aby mne nohy ještě dlouho nebolely (bez nich by nebylo u mne ničeho). Aby slavičí blog měl pořád své čtenáře (nejlépe, aby se vraceli). Aby se lidé z náměstí mohli zas v klidu scházet po místech svých a arogantní hloupost (známá nedávno z komunismu), aby znovu v měření prohrála. Abychom planetě naslouchali víc (každý podle možností). Aby mne držela chuť sedat si k této klávesnici.

Ještě malá změna. Upustíme již od tématu odborného a necháme blog dojít v jiném. Zbylé stihneme v roce 20. Slavíci mají stránku pro ten čas zamluvenu, a snad přiletí.

Pokračovat ve čtení „Jdeme do finále…“

Pokud jste poslali žaludek do polepšovny a poletujete internetem v touze najít co nejvíc řádků z české přírody – vítejte na slavičích stránkách! Podobně vítejte i vy, blogu znalí.

Krajina za okny žije nácvikem předjaří, sníh jsme tu ještě neviděli, usedám a zamyslím se, proč ještě o slavíky dál stojím. Dobře, mohl bych nechat dojít rok dvacet, to by tam skočilo čtyřicet slavičích jar, s kleštěmi pak o dvě míň. Už bych jim nezaplatil na další rok blog, věci bych rozdal a skočil do bačkor. Ale nehrozí to. Proč jsem byl v hledání nad tématem tak pomalý, když jiní – vesměs profesionální – upalují? Představí a svážou výsledky, skočí na kolej sousední, s umem nemenším. Nesoustředím se tolik, tím to je! Pozornost mi kradou hroty šípků v trní, odkud jde zpěv. A ťuhýkova spižírna po nich rozvěšená. Vůně hlíny, co zvedá se od jarní motyčky a odletuje stlát si do fialek. Ve starém století jsem byl hlavně chytač a těšilo mne, jak seznam těžkne. O gramy hliníku, rozdané křídlům. To už po půlce devadesátek ustoupilo, aby nové století bylo jiné. Měl bych tedy kvůli větší výtěžnosti počítat „chytání“ až od roku jedna? Nikoli. Před koncem století se totiž začínaly dít věci! Byla to moje práce – představit pro Česko hybridního slavíka. Učit se přitom skoro z ničeho. Topit se v chybách a doufat v šance další. Když se už povedlo malíčkem zachytit lano od Štěstěny, která se po letech za břichapopadání konečně slitovala. Hybridní slavík se do lesíčku u Kolomut vrátil! Znovu udělat brajgl, terorizovat usazence místní. Bylo to tenkrát neskutečné. A holka, co utekla z baráku a pod malým stanem tam „kempovala“ – kolik té může dnes být? Měla strach, že ji prozradím, v polích, kam cesta nevede. Nepřečte si to tady třeba teď o svátcích? A slavičí šance šly potom další. Už jsem věděl, na co se koukat, abych ty vzácné bastardy poznal. Začali pro mne být tolik jiní – a přeci by je druhý neurčil. Ano, říká se tomu zkušenost. A čas běžel dál. Už nešlo tak o zachytání, ale o výzkum. Hlava se učila pracovat se signály, především v peří. Sháněl jsem v cizině, co kdo o tom ví. To ohromné téma se najednou týkalo i českého Polabí! A byl to „držák“ do budoucna. O tom se sice v mé hlavě nemluvilo, ale mělo být tak. Štěstěna si mne oblíbila a přizvala profesní zodpovědnost. Aby z toho prý nebylo jen takové „plácání“.

Bude rok dvacet. Připouštím – ještě jsem od té doby několik signálů pochopil jinak, špatně, a teprve po čase dementoval. Ale nikdo mne na skřipec nenapíná a jen málokdo by chybu našel. Odhalení každé z nich mne ale tak postrčilo nečekaně dál, momenty byly až opojné. Byl jsem hrdý k těm nálezům, s kapsami těžšími o klíče k pochopení. Dnes mám konečně jasněji – co dělat, a jak k tomu přijít. Jenom bych znovu do míst, kde ztišený bývám k uslyšení, poprosil o štěstí.

Máte podobná místa? Líčíte také na štěstí? Přeji vám ze slavičí stránky oboje. A vypadat můžete pak podobně.

Začneme u slavíka obecného – hned nahoře, u grafu pelichání. Pro červen tam záznam není ani u mladých ani u dospělých, my si jej doplníme klidně už od půlky měsíce. Pelichání jsem se věnoval víc jak deset let a zmíněný poznatek je důležitý pro mnohé další.

Do odstavce Podklady doplníme k pelichání mladých poznatek (platí též u modráčků) – loketní krovky může mladý pták za určitých okolností vyměnit v celé křídelní řadě! Jsou to velmi důležité věci a důkazy pro tvrzení mám. Pak tedy neplatí v odstavci Opeření tohoročních ptáků údaj, že „všichni ptáci mají rozhraní pelichání“. U adultů neplatí (v Podkladech), že je úplné pelichání ukončeno do začátku tahu, poznatky zejména z nočních odchytů jasně říkají, že to tak nemusí být a není. V odstavci Opeření adultů je sice stále možno v knize napsat, že jsou velké krovky beze skvrn, ale veliký pozor na jejich zbarvení! V tmavém šatu za odletu mají mnohá pera výrazné a barevně odlišné krajové obloukovité lemy, které se skvrnkám podobají. U kolonky Určování na jaře je třeba dodat k větě: „Na jaře je opeření často dosud podivuhodně málo opotřebené a jsou ještě dobře patrné světlé špičky nepřepelichaných VK u loňských ptáků“, že platí pouze její první část. Kdo sleduje křídla juvenilů po vyhnízdění, ví, že právě skvrnění ve špičkách je značně proměnlivé a k naší pozdější smůle znak vyslabuje směrem ke středu křídla. Zatímco tedy krovky za půlkou řady blíž tělu mají skvrnění většinou ucházející, směrem ke středu křídla (a to jsou bohužel ty, které zůstanou zachovány do jara a dál) je často téměř neznatelné. Dále pak, kdo nezná práci se „strukturou praporu“ prvního peří, tento „znak“ mu na jaře nepomůže! Pro rozlišení věku jsou úkazy ovšem ještě jiné, zazněly v podzimním referátu, a přinese je jarní časopis Kroužkovatel.

V odstavci Určování pohlaví je v klíči napsáno: „Podle opeření není možné“. To se opisuje už od dob Jirsíka, podařilo se postoupit dál. Když vás budu chtít do jednoho poštvat proti sobě, napíšu, že nejspolehlivěji na podzimním tahu se pohlaví odliší podle chování (u sítě) kolem přehrávky. To je ovšem nepublikovatelné, samce lze většinou spolehlivě vyčlenit podle délky rýdováku, křídla i šířky praporů RP. Jen málo je samic, které onu praxi mohou svým vzhledem pokazit.

Pro slavíka tmavého (na předchozí stránce) platí připomínky stejné. Pneumatizace lebky, kterou lze na pozdním odletu (konec srpna) ještě použít, je komplikována častou „šupinatostí“ kůže, pod kterou není osifikace vidět.  

Vážení návštěvníci.

Podíváme se ještě, krom textu avizovaného dříve, na zhodnocení další známé knihy, plné určovací ornitologie. Přemýšlel jsem dost, zdá mám v přechozím hodnocení slavičích řádků „v Svenssonovi“ ještě uvádět opravy jiné, ale protože i druhou v knihovně většinou máte, je toho třeba. Kdy jinde – a kde? Měl bych rozdávat zkušenosti z vyprofilovaného ornitologického zaměření a troufat si i na podobná esa. Oprav pro slavíky najdeme znovu dost. Tak přijďte.

A kdyby vás napadla knížka další, pustíme se i do ní. U slavíků se totiž chybuje snad úplně všude.