Protimluvem je nadpis jenom zdánlivým.
V archívu probíhá hledání = vzpomínání, třídění, zamýšlení se. A máme tu první vykopávku, nejspíš hned zlatou. Pracuji roky na finálním prohlášení, že měřit slavíky v prvním velkém peří (do první kompletní výměny více jak po roce), je marnost. Dobře, uberu z příkrého konstatování – je úsměvnou zábavou. Určovací klíče, i renomované knihy o pelichání, ta měření užívají a netuší labilitu hodnot. Nebudu tady poučovat, ani vylévat kalamář s letitým sběrem, dám jediný příklad. (A abych si neodradil čtenáře, které gramy, poměry, zúžení i milimetry nezajímají, odstíny rezavé nechávají v klidu, k nim téma odvyprávím).
Pionýrské chytání po nocích se toho léta blížilo konci. Od půlnoci do slavičího parku pod Rachvaly nakročil sedmadvacátý srpen roku šestnáct. Jablka ohýbají větve čisťounkých jabloní málem k zemi, je třináct minut po půl sedmé, letního času. Po – v prostředí vzácné návštěvě – cvrčilce říční…
… jdou konečně na řadu dva obecní slavíci. Oba mladí, každý je v stavbě křídla docela jiný. První dostává kroužek N. MUSEUM PRAHA N681754. Datum odchytu je vysoké, školník v budově za náměstím již patřičně ulítaný, slavíci z krajiny mizí. Odkud jsou tihle mladí ptáci? Logicky bych si myslel, že už průtažní. Je nádherné, nechat se výzkumem provokovat, napínat, zesměšňovat. Vědmy lžou a ani já neumím předvídat, co se dál stane. Tady se už mnoho ale nestalo, jen mladičký rákosník zpěvný seznam završil.
Slavík měl míry: 82/68/26 a půl.
A čas potom šel dál…
Sezóna následující byla vzdělávací v tématu už víc, rok osmnáct ukázal velkorysost až nečekanou. Téma jsem začínal chápat, sebevědomí rostlo. Referát na konferenci byl všeho korunou. Pak vzešla sezóna 2019, ve které se urodil nápad – projet široširou oblast od jara, a chytáním se pokusit najít nějakého z nočních tuláků, v prostoru případně usazených. Aby si nešlo myslet, že vše jsou ptáci jen průtažní. Ke kroužkování nových jsem musel doobjednat prstýnky, kontrolní odchyty přesáhly číslo třicet. A v nich se to stalo!
Bylo osmého máje a výjezd směřoval do krajiny Bakovska, k obci Horka, na kopec Horku. Nejezdil jsem tam léta, ale muž ze samoty pod kopcem se upamatoval a mohl jsem parkovat dole na trávníku. Křovinatý porost dávno přerostl a zdegradoval. Zato chudé trávníky, to byl panečku herbář! Jeden slavík nad zarostlou těžební jámou přeci jen byl, chytit ovšem moc nešel. Nakonec ale přeci, asi poznal, že do večera daleko, a že jsem vytrvalý. To bylo panečku setkání! Šlo o známého, z letního Slavičího háje, léta šestnáct!
Vědmy ani já, předvídat neumíme, ale setkat se známým jsme se měli. Proto mne mapa starých hnízdišť přivedla v sousedství dálnice na Horku. Jestli v tom zákoutí nesčetných letokruhů hnízdil nebo ne, nepoznal jsem, zpíval však báječně. To mi tenkrát u Bousova zapomněl ve spěchu nějak předvést.
Tak, a teď ještě míry: 85/70/26 a půl.
Nashledanou.
