Rubrika: Články

Nemějte obav vy ostatní, napíšu vstup tak, aby bavil i vás.

Napadla mne dnes věta nesmírně pravdivá.

Impulzem byl totální neúspěch, kdy jsem si připadal v křoví jak uličník.

Víte, co je bezkonkurenčně nejdražší na specializaci? Náčiní? Pohonné hmoty do auta? Vůbec ne. Nejdražší jsou kontrolní odchyty. Vím to v podstatě už dávno, ale dnes jsem měl tak nějak mysl bystřejší a tak jsem to zformuloval. Polovička těchto zpětných odchytů je pořízena nákladem množství hodin, nervování, lámání si hlavy – chcete-li hledání taktiky. Pokusů, omylů, nechání se převézt objektem zájmu. Jako dneska..

V 16 hodin poté, co jsem zapsal nulu na Budách na dvou lokalitách, brzdím u Stržáku. Ozval se. Vymýšlel jsem všechno možné, do večera se zdálo, že je času dost, nebylo. Zřejmě se ještě dokázal vrátit slavík, který tedy už nějaký ten křížek opravdu má a chycen byl pro kontroly úplně do všeho. A tak jsem si dnes ověřoval, jak krutě to platí.

Úplně si mne vychutnal. Člověku to připomíná, že musí s neúspěchem počítat a kdo se prohrávání nenaučil, nebude ho to bavit.

Ještě jsem zkusil novou věc – hrát tiše u sklopky, ale jen si mne z vrbiny prohlížel.

Rezignovaně jsem k němu poslal pár vět, ale vůbec ne peprných, obdivných. A nezlobím se, že se nechce dát. Nejdůležitější je, že se vrátil. Tak ho zapisuji a přijdu jindy.

Testuji novou sklopku, jak už tady někde je napsáno a už jsem se radoval. Sklapla a „poskakovala“.

Jdu pro foťák do auta, musím ji odklopit a podívat se přes dno a – ouha! Naletěl jsem. Tak to je jejich nevýhoda.

Ale chytají dobře.

A jak tak chodím tím místem skládkování, najednou pozdrav přemilý.

Tady je ten statečný hrdina, uvržený z komfortu zahrádky v divočinu.

Ale svědčí mu a já za ten záblesk v slavičím keři pěkně děkuji.

A tady je pohled na místo z hráze Stržáku v měkčím večerním světle.

Myslel jsem na starého pana profesora, básníka. Chvíle u Stržáku, tak se to jmenuje. Je to dlouho, co tu seděl s tužkou, ale tu chvíli najít dovedu. Nejsme nepodobní.

Pár slov pro ostatní..

Jedu prvně zavábit na slavíky.

Vidím v dálce močály a vím od víkendu, že jsou plny pokladů, to je panečku pocit! Má to smysl.

A v čapím hnízdě o kus dál už sedí ona. Hnízdí se.

Sedřené slunce klopýtá k Bezdězu a v ohromné výšce k němu veslují ptáci. Čejky! Vracejí se někam, kam nedohlédnu, vrací se domů. Čas k rozjímání..

Krajinu jsem dostal ke zpívání, odřenou ale mojí. Tak zpívám a zpívám, dokud v ní nezakopnu.

První po větvích zelenání a bor u Žabokliku za oknem, jaká jen nádhera! Slívy už po noci vydechnou a já se neovládnu. Sasanek v příkopě jak kdyby se pod lesem zapomněl sníh! Vím o té překráse po přírodě.

Zastavuji v Husí Lhotě a moc času věru nemám. Je tady, nebo ne?

To místo už jeden rekord drží.

Jen jsem o přehrávač ovadil, už jsem ho v produkci škrtil. Je tady! Samozřejmě. A ten zpěv znám, chybí mu tlukot. Tak jestli je to on co myslím, bude to doma na oslavu. Jen ho však chytit.

K síti přišel pěšky mazaně a spíš se jen podívat jestli mám z loňska spraveny díry. Nechytil se, ale dal mi tím čas nalíčit v trní sklopečky. Až se vrátí, naděje zavlaje.

Je ticho. Přehrávač zlobí, odmlčuje se, vstupuje soumrak a začal v lese.

Ale první ze sklopek má domeček a v ní rezavé záblesky! Srdce mi tančí jako už tolikrát při těch prvních a jdu vybírat.

Že jsem si to myslel! V křoví si tykáme, známe se dlouho. Je mu osm let! Jak je to možné, že tohle dovede? A tuku má pod kůží, že by mohl letět klidně zas nazpátek. Tak komfortní musela být cesta starého zkušeného slavíka od Husí Lhoty. Podle chování tu zcela jistě byl už včera a asi i dřív..

Nic nenadělám, času málo, nemám možnost chodit častěji. A i tohle je výsledek skvělý.

Dál už jsem nejel, nezbýval čas. V lese už tma, to on si zazpívá, jak se kraj zhasne docela.

Je to letos přeci jen opravdu dřív.

Tak vítej doma rezatý ptačí mistře!

Milí přátelé.

Dotazujete se netrpělivě, jak je to se slavíky, co znamená ono zmíněné „blízko“. Znamená to – v rámci republiky, že už jsou slyšeni tu a tam.

Hlavně kvůli vám, protože vaši náklonnost já i král pěvců potřebujeme, vyrazím večer a splynu s nocí. Má být pěkná a já bych rád vyzkoušel nový způsob monitoringu. Tak o tom pak napíšu.

Vydržte!

O víkendu proběhlo chytání v mokřadech u Koprníku.

Cílem bylo ověřit tah modráčků místem, stav hnízdní populace a otestování nové sklopky „Plátěnky“.

Počasí přálo, odchyty běžely, zápisník se barvil modrou.

Protože jsem ovšem v časové tísni, nabídnu zatím jen pár obrázků.

Na prvním je ona Plátěnka, nalíčená na modráčka.

Na druhém už jsou modráčci ke kroužkování.

Ttřetí je dokladem, jak krásným místem mokřad je.

Ostřice kolem přítokového kanálu ve směru od Kněžmostky.

Soumrak, přicházející k členité hladině Nového rybníku, v němž se objevily už i vlaštovky lovící nad vodou a hledající nocleh.

Pozorování byli orlovci říční, jeřábi popelaví, husy velké, pochopi rákosní, lindušky luční a řada dalších. Modráčci už v místě zpívají a jejich jaro odstartovalo.

Možná někteří z vás zaznamenali časný přílet prvních pravých slavíků. O tom ale až jindy.

Abychom byli na blogu uvěřitelní, musíme sem vnést i smutek. K životu patří.

Setkáváte se s tím, čtete o tom, pojďme se nad tím zamyslet. Nic s tím v tom místě neuděláme, ale pojďme si to alespoň vypovědět a pořídit představu, co to musí být za šílenost během celého roku! Abych pravdu řekl, když pobývám na Červenském rybníku a čekám, než se ptáci nachytají, nechce se mi moc na silniční hráz mezi rybníky Šlejfernou a Červenským. Je to tam vždycky smutné, ale posledně jsem přeci šel. Udělal jsem si na mostě pořádnou přípravu v hlavě, řekl si, že je třeba pravdě se do očí podívat a posčítat ta pobitá tělíčka na krajnicích.

Hráz je dlouhá tak dvě stě metrů, možná ani ne, vede tu ovšem významný biokoridor.

Zaťal jsem zuby a vyšel do provozu. Sčítat. Kožichů koly vydělaných všude jak v loveckém salónku movitějších, křídel taky dost. Ta si budu zaznamenávat a vůbec nevím, jestli i fotit. Moc se mi do té hrůzy nechce. Ale pak říkám – aspoň na blog dvě fotky pro vás, pro čtenáře.

Tady jsou.

Ptáků jsem napočítal čerstvých a poločerstvých čtrnáct! A myslím, že každou hodinou přibývají.

Jaké řešení? Už kdysi jsem o tom do novin psal. Mrtvolkami je vydlážděno! Alespoň jsem přišel na to, čím se to změnilo, proč to tak zesílilo. Je to prosté, provoz se zdesetinásobil, takže pták nad silnicí už prostě nepřeletí. Leda, že by byl z gumy a zbytek doskákal.

Studie ječí na poplach, že zmizely běžné ptačí druhy, že chybí motýli. Tady je jeden z hlavních důvodů. Pro tuto „vybíjenou“ se nestačí prostě množit. Kdybych byl studentem podobným, který mi sem na konzultace nedávno docházel, přihlásil bych si práci na tuto hrůzu. A podíval se tomu pod pokličku. Pojmenoval příčiny, alespoň nejhlavnější. Nemusel bych se zaobírat písečnou bouří nebo selháním srdce na vysílení, když plánovaná tahová zastávka nevyšla, ale vypsal bych všechny ty kočky, skleněné tály, dopravu, nemožnost uhnízdění v polní krajině, nemožnost nasycení z rybničních hladin, provazy a provázky spolu s plasty po skládkách a hnojištích, jedy aplikované, lov pro zábavu kolem moře. A stačilo by, práci bych sytil možná tak půl roku. Školitelem by mi byl smutek, obhajoba by proběhla s kapesníkem.

Vzpomínám svého přítele z Prácheňského muzea, jak říkal, že – ano – i my se ještě dožijeme stavu, kdy nebude nic. Věříte tomu? Já docela začínám.

A na závěr dám příšernost od oplocených sadů. Jestli ten stín rozeznáte, dopijte kafe a pro dnešek končíme.

Příště už půjdeme chytat.

Rozbitou cestou konečně na mostě.

Červenský rybník se třpytí, je před večerem a já jsem uloupil chvíli pro sklopky. Zachytat klasicky, jako tenkrát..

Stačí šest pastiček a místo je propátráno. Obě červenky.

Jak je vidět u té jedné podle tučného bříška, poletí domů ještě dost dlouho.

Červenský rybník je ohromnou ptačí křižovatkou a občerstvovací stanicí a tady na výspě, když jaro nakročí, tady to žije.

Do třetice všeho dobrého to vzadu v rákosině na samé špičce poskakuje. Už bych byl balil.

Modrák – starý sameček!

Noc, která brzy přijde, ho posune někam k domovu. Tady na Červenské kose modráčci nehnízdí.

Je to magnetické, hned bych sem zítra vyrazil zas. Ještě, že jsem si ale nařídil práci. Chytání a zábava musí počkat.

Lekli jste se, co ten blog tahá za téma? Zůstaňte klidní.

Včera jsem koukal z okna a vidím domácího rehka kominíčka a zeleného zvonka zelienku jak jsou vyparádění. A pak mi telefonujete, že u krmítka jsou krásní jikavci už s hlavou černou a já říkám – ano, čas svatební kvapem přichází! A ptačí peří to dovede rychle, však si o tom něco přečtěte.

Ten rehek byl černý jak gumovka a v křídlech s bílým „kapesníčkem“, zvonek zase zlacený. Úplně se ti samečkové porozsvěcí. Příroda je tak vede, ona to nastavuje. Do šatu svatebního odívá své (dospělé) děti pro veliký čas! I toho strnada. Musí se líbit..

Bude to zase tak malebné. Kos je tedy černý taky jako ten rehek. Nemá bílá políčka v křídlech, zato si vyžlutil zobák! Hřivnáč se v louce leskne jak nalakovaný a drozd k svému kabátku přidává zpěv. Pozor na něj, bude se některým z vás před setměním stavět slavíkem. Pletete to občas. Vždy na to říkám – počkejte si, až se den zhasne docela. Pak ještě chvíli, a jestli hlas mlčí, slavík to nebyl.

No a na slavíka, na toho máme ještě osm dní čas. Na toho rekordního tehdy z Dolců u Mnichova Hradiště.

To nám to uteklo, co říkáte?

Ano, i to lze zvládnout.

Za situace, kdy sítě by byly k ničemu, jsou tady sklopky. Je to jen jedna z dalších výhod tohoto prastarého a trochu přehlíženého odchytového zařízení.

V močále dnes sice byla neděle pracovní ne odchytová, ale chytací plácky bylo třeba vyzkoušet. A taky novou sklopku „plátěnku“.

Pobřežím táhly hlavně červenky, modráčci mne vyvedli Aprílem.

Tady je obrázek jedné takové odchycené.

Ano, je to tak!

Vylezl jsem ze studny a musím do města pro součástku.

Odpoledne má pršet. Pojedu kolem luk u Koprníku, kolem modráčcích bažin v dáli a tak tam na moment nechám proběhnout srdíčko. Mám ho pro krajinu už pěkných pár let, od doby, co jsem začal brát rozum.

A zastavit musím, na sloup se totiž vrátili čápi!

V roce 1997 jsme ho vztyčili a vykovaný letopočet, za který se původně zaháknul žebřík při kroužkování, už není vidět jak hnízdo roste. Už tam nekroužkujeme, jenom se přicházím dívat. Já tohle potřebuji.

Vrátili se! Zakřičel bych to do mokřin, ale splašil bych je. Hlavně ji. Má toho docela, myslím si, tak akorát.

Možná že přilétli spolu. Nejspíš asi ano. Vypadá to tak.

Kdybych nepospíchal na ten nákup, stál bych tu klidně až do toho deště. Tak mi je dobře s opeřenci.

Vůbec jsem nevěděl, že jsou tam dva, až když jsem přišel blíž.

No, nepůjdu k nim už, nechci je vyhnat kvůli lepšímu obrázku. Obejdeme se.

Myslívám často za opeřence. Oni to ale nejspíš neřeší.

A přeci – jak jim teď asi je?

Co všechno je čeká a vyjde jim to? Když se sem táhli takový lán světa?

Možná, že jí teď poděkoval. Že tu s ním je.

Přišlo mi to.

Seznamování s domovem.

Když odtud odlétali, krajina vydechovala. Nyní se nadechuje a oni to z ní moc dobře cítí. Zas přijde ta síla! Je dobře, že jsme to dokázali a že jsme součásti Příležitosti, která má číslo 2018.