Vylezl jsem ze studny a musím do města pro součástku.
Odpoledne má pršet. Pojedu kolem luk u Koprníku, kolem modráčcích bažin v dáli a tak tam na moment nechám proběhnout srdíčko. Mám ho pro krajinu už pěkných pár let, od doby, co jsem začal brát rozum.
A zastavit musím, na sloup se totiž vrátili čápi!
V roce 1997 jsme ho vztyčili a vykovaný letopočet, za který se původně zaháknul žebřík při kroužkování, už není vidět jak hnízdo roste. Už tam nekroužkujeme, jenom se přicházím dívat. Já tohle potřebuji.
Vrátili se! Zakřičel bych to do mokřin, ale splašil bych je. Hlavně ji. Má toho docela, myslím si, tak akorát.
Možná že přilétli spolu. Nejspíš asi ano. Vypadá to tak.
Kdybych nepospíchal na ten nákup, stál bych tu klidně až do toho deště. Tak mi je dobře s opeřenci.
Vůbec jsem nevěděl, že jsou tam dva, až když jsem přišel blíž.
No, nepůjdu k nim už, nechci je vyhnat kvůli lepšímu obrázku. Obejdeme se.
Myslívám často za opeřence. Oni to ale nejspíš neřeší.
A přeci – jak jim teď asi je?
Co všechno je čeká a vyjde jim to? Když se sem táhli takový lán světa?
Možná, že jí teď poděkoval. Že tu s ním je.
Přišlo mi to.
Seznamování s domovem.
Když odtud odlétali, krajina vydechovala. Nyní se nadechuje a oni to z ní moc dobře cítí. Zas přijde ta síla! Je dobře, že jsme to dokázali a že jsme součásti Příležitosti, která má číslo 2018.
Krásné fotky