Čekám vždycky, až se mi signálů sejde víc. Mám-li věřit, musím ověřovat.
Teď už to platí, myslím si, že jaro se stihlo vzpamatovat ještě v březnu a duben, byť bude příznačně rozjívený, bude nádherný.
O prodlouženém víkendu navštívím slať, abych se podíval, kolik kroužků na modráčky zhruba připravit. A pak to přijde, chytání, kroužkování, nádherná dřina.
Slavičí sezóna jde startovat právě přes modráčky. Tím začíná dřív. A chytání to je jiné, docela jiné. Pokud se tedy bavíme o sklopkařině. Sítěmi se podobá všemu ostatnímu, ovšem to já moc neprovozuji.
Mám tento úžasný druh spojený s minulostí. S časy prvních kroužkovatelů, ke kterým chovám obdiv, kteří si kroužky ještě razili po garážích. Sklopky si navyráběli z drátů na kola, síťky k nim napletli, červy vypěstovali. Oblékli baloňáky a rádiovku, přeblýskly boty a šup rychle na vlak! Směr říční koryta.
Pro pražskou skupinu to bývala současně společenská událost. A ti sóloví, ti si aspoň v místě psali vzkazy, jak že dneska to šlo, anebo, že nešlo vůbec.
Neumím se úplně vnořit do té nádherné atmosféry, neumím si ji tady namodelovat. Chybí mi k tomu ta doba. Společnost, kterou si možná víc idealizuji, ale přec byla jiná. Přátelštější.
A stejně ze starého ruksaku vytáhnu sklopky, navážu kolíčky, a kdybych měl sáhnout po vábničce, praštím se přes ruku! To dříve nebylo, tak Pavle nepodváděj!
Roznesu do uliček v rákosí všemožné harampádí z pařezů a větví a nadělám stolečky. Jak na nich bude přibývat bělavých puntíků od ptačího metabolismu, poskočím, že jsou už v kurzu.
Pak už jen sklopečku pořádně usadit a tiše čekat. Chozením dokola, aby tam ptáci v případě chycení nebyli dlouho.
Chytání klasicky, to těm mým 36 letům nad síťkami opravdu sluší.
Kolikrát jsem už sklopku tak natáhl? Nikdo nespočítá.
Je to vždy prazvláštní moment, myslíte na výsledek. A pak, když se obejme umění s náhodou a když jste vytrvalý, najednou je pod síťkou pohyb. A v čase března či mladého dubna – a v rákosních uličkách – pak je to jasné! Chytil se modráček.
