Jednou tam dojdeme

Žádné komentáře u textu s názvem Jednou tam dojdeme
Dívám se ke mlýnu do staré zahrady, ne, ještě nepůjdu. Zapálím výheň, až přijde chuť.
Je po ránu a slunce se aprílově předvádí. Dobře to znám z chytání modráčků. Takového času jindy v roce už není.
Přes kostel od jihu přiletěl mrak, ale nic z toho nebude. To právě jen slunce se do něj odrazilo a on takto zčernal.
V té zahradě stojí v shluku prastaré stromy a jediný se k zemi nekácí. Krajní mají totiž větve, kmeny i kořeny mohutné, nachystané k obraně toho souboru. Dostali to výhodou za možnost užívat si.
Hřivnáči na větvi v dočkaném objetí neví a nezajímá je to. Ani toho brhlíka, co křičí z dutiny po strakapoudu. Ale já, já nad tím přemýšlet musím. Jsem totiž tak nastavený. Vše jednou vysvětlíme, neexistuje nic, co by se do toho nevešlo.
Pokud problém nevysvětlím už nyní, kdy spočívám v nějaké z dalších svých zastávek, je třeba hledat dál, přijde to jindy. Jsem posedlý hledáním, rozeznáváním. Objevováním, prokazováním. Můj Čas chce po mne výsledky a já mu je nosím. Tím mne vzdělává, nutí k samostatnosti, drží si v nadšení a navádí k dalším.
Abyste uznali, jak to může být zajímavé i ve světě peří, zůstaňte s blogem, nebo se vraťte. Vylovím příběh, který je hledání rozpoznání dost dobrým příkladem.
Dlouho jsem si lámal hlavu nad otázkou, kým jsou dvouletí modráčci, co se v prostředí objevují po půlce dubna. Jak to, že se zdrží jako by nikam nespěchali. Místními nejsou a z daleka nejspíš taky ne.
Chytal jsem je, kroužkoval, v místě pak kontroloval, třeba i zmizeli a pak se zas objevili, nutilo mne to k přemýšlení. To samo o sobě často však nestačí, vše má svůj čas. Průběžně vás to popichuje, máte to v kolonce „Nevyřešených“, už byste konečně ten stav změnili a ono zas nic. Tak ještě z druhé strany o tom zapřemýšlet, přečíst si dostupné, poradit s kolegy a vrátit se do bažin.
Hlavu vytáčet do obrátek, podezírat věci dříve uváděné a „zaručené“, názor si budovat svůj. Občas i hlavě vynadat za pomalost a zdržování, ale nutit a nutit! Proto ji na krku mám a neslevím jí.
Člověk však nepozná a ani nemůže – rodí se právě teď už třeba ta klíčová příležitost? Někde, snad kyne jako to těsto, než z díže vyhřezne přes okraj ven?
Přiletěl modrák tehdy na Červenskou kosu, byl toho jara jediný. Šílená sezóna! Ale zpíval tam. Pokaždé po ránu a jenom chvíli. Vydržel spoustu dní, ale byl sólo. Šly na mne mrákoty.
To by byla věc, kdyby tu zahnízdil!
Sotva byla upálena poslední čarodějnice po okolních kopečcích a smrad z pneumatik se konečně rozplynul, modrák byl pryč. Už se neukázal. Co tohle mělo být, k čemu mne nakouslé čím dál víc navádí?
Zapomněl jsem zmínit štěstí. Ano, tak to se hodí docela vždycky, když má pro vás dispozici.
Ten modrák tenkrát poslední slovo neřekl a vůbec třeba – jak člověk občas myslí – neskončil v drápech krahujce. Prostě se připomenul. Co připomenul?! Připomínal i roky další, ale odjinud! Z místa, kde se kdysi velmi pravděpodobně narodil – to v čase, kdy se o sedmihorském hnízdišti ještě nevědělo.
Nevím, zda jsem to vysvětlil dostatečně. „Vysvětlil“ – nádherné slovo. – Vyplnit světlem, odkrýt temná místa. Tak nějak vidím rozbor toho termínu. Tak snad jsem toho dostál.
Závěrem už jenom obrázek od tamních bratrů Šťastných, kteří sedmihorské hnízdiště objevili a pravidelně sledují. Ti dolnobousovského modráčka zachytili už ve velmi zodpovědné roli.
Tady jejich obrázek je a posuďte sami.
Foto z hnízdiště: Jiří Šťastný

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *