Rubrika: Články

Jako v televizi, když šlo o peníze. Vyplatí se, nebo ne? My ale tady s krajinou volbu nemáme a o prachy jde až v poslední řadě. Teploty letní, noční nad nulou, stromy nevydrží nevnímat. Háj bouří v poupatech, mirabelky podél cest odkvétají. A slavík se ubytovává. A v bousovské kotlině už není sám.

Ohlášen je ke všemu ještě i van ze Sahary se spadem písku. Přichází později, ale bude. Nahoře nešlo o prachy, tady nejde o písek. Ptáci se svezou. Týkat se bude hlavně dvouletých slavíků, jsem zvědav. Ti nemívají zkušenosti z cest, může výhoda klidně i propadnout.

V parku pro přírodu na okraji města Dolního Bousova už jedenáctého plápolal ve vzduchu drobný sameček otakárka ovocného. To je k mé hlavě jako k těm ptačím vítr od Sahary. Veleradostné. Už jako kluk se síťkou, když tu tento druh otakárka nebyl, jsem toužil jej uvidět. Z obrázků jsem ho znal právě na květech slivoní a trnek. Ne tedy druhou generaci později, co dnes přilétá k motýlím keřům, tu časnou, jarní. No a tu vidím tedy vůbec prvně u nás. Děkuji za splněné přání! Jinak z motýlů je po Slavičím háji teď hodně bělásků hrachorových a řeřichových. Patří oba k drobným, oba jsem jako kluk znal. Ti přežívají.

Aby nebylo všechno jen k ozpívání, do oplocenky se dostala nějakým způsobem nedávno srna. Jestli to tahleta škodná dovede přeskočit, nebo co se stalo, nevím. Cestou zpět se rvala do branky tak dlouho, až dráty z úvazků na rámu povolily a zdrhla. Stačila za pobyt ožrat pupeny z buků, takže už vím, co znamená ochrana proti okusu zvěří posypem. Co se dá dělat. Buď stromy obrazí ze záložních, nebo pojdou. Chtěli jsme kolem samá zvířátka, tak je máme.

V lese je dokončeno, ale ke Kotelské strouze jsem tedy ještě sešel. Chvíli se dívat. Bylo místní jaro, zeleň v nejmladších odstínech, slunce dosud prostupné, voda se leskla. Řeknu vám, to jsou ale opravdu kotle. Potok stékající z Jičínské pahorkatiny k Polabí proryl kdysi masiv a takřka zmizel v zemi. Je všem asi jasné, že kolem hnízdí střízlíci, ti tohle obdivují. Strouha má místy sešup, je na co se dívat, čemu naslouchat. Protože samozřejmě zpívá. Do lesního ticha vtékají noty pospíchající vody. Jenom je rovnat do osnov. Uvědomil jsem si, jak Dolnobousovsko pořád málo znám, vždyť v této oblasti jsem skoro nebyl. Příšerné. Dávám si ze znalostí takovou lepší pětku.

Kdo máte ode mne „slavičí knížku“, připravte se. Noc velkých ohňů brzy propukne!

Blog by měl nyní „pracovat za dva“, když klíčí nová sezóna. Nabízím ještě jiný pohled do slavičích itinerářů, jak se jeví dlouhodoběji.

Kolega Roman M. si dal práci a vytáhl data pár roků zpět z slavičích ohlášených příletů v databázi. Vyházeli jsme omyly a pobavili se též o unikátním odchytu slavíka v březnu z jižních Čech Janem H., který jsem zpětně s autorem podrobně diskutoval. A přestože píši nedávno o jistém uspišování i u slavíků, krásně se ukazuje rok loňský (kde si Roman opět dal práci a ověřil jarní průtahy ze Švýcarska) s mimořádnou podporou pouštního proudění vzduchu po delší čas ve směru ptačích návratových cest. Letos se nic takového neděje. Časový rozdíl, jako by dle mého soudu přesně pro loňský předsun ukazoval na vynechání evropské zastávky v přímoří. Čas pobytu by odpovídal. Ptáci si výhodu operativně mohli dovolit.

K monitorování v oblastech, kde slavíci dlí pod badatelským tlakem, není snadné tužku po papíře vodit. Navrátilci se příliš nehlásí, třeba být za dalekohledem či s očima vytrvalým. Výhodou naopak je, že křoví jsou ještě několik málo dnů „průhledná“ a rezavý objekt svérázné postavy lze přeci jen načíst.

Slavíci přilétat budou i letos, problémem zůstávají jejich domovy. Jak se jeví, nejeden od loňska poztrácel tvář. Tady lze ocenit znovu a zase možnosti ptačích parků. Pokud se opeřenci vypořádají s úkoly zbylé části roku – mimohnízdní, doma už najdou vše po jistotě nachystáno. Sám dvanáct let zmíněný pocit žiji a hrdost nad lidmi jako je bratranec spolu s mým synem, kteří pozemky pro záměr uvolnili, je duhovou nitkou, proplétající se vteřinami života dotčených míst. Krajina za městem by šla zhodnotit docela jinak, náš kapitál je ve výše opsaném. Je dortovou polevou předvčerejšího setkání s (místu) věrným ptačím mistrem. Když jsem z výhně onehdy vytahoval klíč k symbolickému otevírání sezóny parku, měl jsem nejspíše přikovat k výjevu slavíka zpívajícího kopřivě, i za kytkou v skromnosti stojící ony dva pány. Pak by bylo snažení naprosto dokonalé. Tak alespoň článek, co vyjde na konci měsíce v Receptáři, ať je k nim za všechno poděkováním.

Jak to, že trefí domů?

Určitá kostra ptačí migrační orientace je vztyčena, co to ale je proti setkání s fenoménem tváří v tvář? Sám bych měl k pochopení záhady už jen malou hrstku doplňujících otázek, zhruba padesát. A v návaznosti na téma třeba dodat – jak dobře, že místa hnízdění ochraňujeme! Vazby neviditelné, ale pevné. Mě kdyby odvezli ke Guinejskému zálivu a poslali k domovu, tak úkol od podzimu do jara nezvládnu. Nevyřeším.

Dlouho jsem se zdráhal vyslovit, že i slavičí tah by mohl o novém století zrychlovat. Teď jako by se zdálo, že možné to je. Příští roky úvahu dokončí.

Hledal jsem dnes jen kolem Klenice na hnízdištích. Vezu dva otazníky. Vůbec nic jistého. Lokalit bylo asi patnáct, na jedné hned na kraji našeho parku jsem slavíka asi viděl. Nenapadá mne záměna. Ale neozval se, jako by mne za vábničkou prokoukl. Za Červenským rybníkem se po chvíli ozvalo přesně, co příletoví ptáci dělají. Tichý zpěv-nezpěv. Letěl jsem do proluky s uchem, ale nakonec si myslím, že mne vypekl černohlávek. Ani jsem síť nelovil.

Uvidíme, co bude.

Pracoval jsem v lese na směrovkách k pomníkům. Ta dvě jména mi nejdou z hlavy a les to má nejspíš podobně. Myslím. Místo je opravdu zvláštní a přes silnici dole v kotlích Kotelská strouha. Teď se tam ozývají doupňáci a černí čápi jsou o kousek výš, za odbočkou. Les prostřídaných letitých stromů s úplně drobnými semenáčky. Zem kolem rýče voní. Voní jinak, než když jsem stavěl stezky na lukách. To všechno jsou doprovodné efekty mikrozážitků pobytu v krajině.

Mám hotovo a odbočuji k nám do parku. Fouká znovu přes železnici a pořádně. Tam ještě nemáme větrolam jediný, ale bude. Rákosina na to nestačí, klepe se jak ratlík. I s ubytovanými modráčky – to zase předevčírem bylo!

Od jihovýchodu po jihozápad se to po noci asi pořádně otevřelo, nebo prostě vítr ptáky zasek´. Bylo jich kolem páteřní cesty opravdu hodně. Především oba druhy rehků. Dal jsem na ně sklopky, ale cpaly se do nich červenky. Rehka jsem nechytil jediného. Červenky jsou do poslední úplně kulaté a hmotnosti málem slavičí. Poletí ještě dálky. Pak se ale na rozcestí něco hedvábně odklidilo podrostem pryč a měl jsem dilema. Hrát nemá cenu, kdyby se vrátil veterán, akorát bych se prozradil. Dal jsem pastičkám čas, táhlo k podvečeru. V slati jsem pomáhal vývěru lopatou, nadřel se víc než v lese. Ale výsledek těší, voda bublá k vršku. Žádné termály, jde o ucpanou drenáž, samozřejmě. Ale to je právě pro místo fajn.

Vždycky je to stejné.. Chytací divadlo chce aktéra uspat, držet ho v netušení. V pelichaništi slavíků (pruh temných houštin s dosazeným podrostem kopřiv, kde v létě slavíci mění peří před cestou) je sklopka překlopená v klobouk. Není dnes první, červenky podél motýlí louky opravdu jdou. Sletují do travnaté cesty a postupují dál. Přes pastičky. Odvazuji kličku a stříšku pokládám, naháním objekt k okraji a fixuji dlaní. Jako hráč s kytarou poslepu klouže v akordech, podobně vládnu trikem chytače. Objekt je ale pod dlaní přeci jen vypouklejší, a když ramínko odklopím, čučím jak vrána! Rezavý zjev, hledám mu do prstů nožky a už vím o kroužku. Číslice známé kombinace a eNko k tomu. Tenké jak vlas. Poryvy melou pámelníkem, když vylézám pod třešeň. Ten slavík je úplně klidný, už se od pouště na zvážení určitě těšil. Je ale hubený jako žebřiny, měl to nejspíše tip-ťop s cílovkou. Je ale doma a já mám na víkend co prohánět hlavou. Jaká síla! Co všechno v návratech české ornitologii dokazuje. Třeba i to, že má naše kroužkování na háku. Loni byl rekordman, posvícení ovšem každý den není.

Kolikrát jsme se už takhle spolu fotili..

Nikam jsem po cestě už ani neodbočoval, jel k talíři užívat uhlídaného dočkání se. Je to prostě zase už síla!

Dnes se vydám na odposlech hnízdišť kol města na Klenici, přesně v duchu plánu, že monitoring příletů zúžím na kotel domoviny. Vše jsem v mezičase promýšlel a změna přichází. Mám totiž už nasbíráno z ročních dostavení materiálu dost a sběr byl nesmírně časově náročný. Dovolit podobné si může opravdu ten, kdo má svou práci rád a nepotřebuje návraty s hrstí vykroužkovaných značek. Protože to při podobném ani nejde. Jedete, hledáte – odjíždíte. Cenný je zápis. Převážně jde o zástupy nul, pak ale první pozitivní má váhu. Byť je třeba na pár dalších dnů jediné. A kdo by chtěl mermomocí kroužkovat, i v tom případě by často na kleště nesáhl. Slavíci, hlavně ti zkušenější, se umí vracet. Hlavně tam tkví váha shledání, že prostě badatel vidí své favority. Ano – říká si. Jsou to oni, nemýlím se a mohu mazat otazník, připsat tichý vykřičník. Tichý proto, že v přírodě nic není kamenné. Jiný další nám úvahu může rozviklat. To zjištění je „pentlí“ k časovému výdaji vyšší čtyřicítky let. Slavičích jar.

Máme tu nové jaro. Syn již slavíka zapsal z Polabí, tam slyšeného. Náš park zatím čeká. Tedy čekal ještě včera. Dnes po noci se uvidí. Bude se oteplovat a tah pěvců dostane švih. Znovu krajinné vlaky popojedou, znovu z nich uslyšet zpěv.

Pozoroval jsem modráčky u nás. Trochu je tomu jinak. To oni ale umí, jsou jiní obecných slavíků. Ve vztahu k hnízdění zcela jistě. Úplně jiní a pěkně mne vypekli. Člověk aby chytal čerstvě kroužkované a drbal se v šedých kadeřích. Pak se mi přitom vybavily roky osmdesáté, kdy jsme byli čtvrtým hnízděním v republice. První Hamské trstie, druhé na jihu Čech, třetí Postřekov a čtvrtý Nový rybník u Kněžmostu. Před kolegou tam tehdy vylétla samička modráka s potravou v zobáku a pak už jsme jenom prokazovali. Co jsem ale od těch dob s nimi zažil, představy trhalo na cucky. Slatinní slavíci jsou i při nižší hmotnosti oproti „hnědým“ těžší, až těžcí. Na tom trvám. Přeci se s nimi ale budu muset pro identifikační návody vypořádat. Připraven sem s chutí, ale kolena jistý třes mají. Obzvláště po letošních zážitcích z „háje“, kde výsledkem je, že pár máme zase už jenom jeden.

Slavičí rok (ten český), má krátký krok! Jenomže – čeho je málo, je vzácné. Kdo z vás tedy mistry někde zaslechne, staňte v hrdosti.

Máte-li doma pod polštářem zbytný kapitál, kupte si někde na okolí pár drnů krajiny. Budete za ně platit, ale budou vaše. Ten pocit s rezervou přeskakuje laťku obecné spokojenosti. Až je budete mít, začněte tam chovat přírodu. Třeba teď. Teď v nejtmavším patře slavičích křoví pokuřuje doutnák. Co nevidět přeskočí a křápne to. Příletový rekord pro oblast nepadne letos, ale hned po mrazech mnohé začne.

Dnes jsme měli na potoce led. Při okrajích. Ale nezdá se, že by květy slivoní mirabelek zmrzly. Jedou tedy naplno. Modráčci se v parku drží, snad jsou usazeni. Jeden v slati, druhý na „Trňáku“. Ale nezpívají, je na ně kosa.

Seděl jsem v maringotce za oknem, vítr se ke stolu nedobyl. Dívám se na pole s terasou a pracuji s intuicí. Jak asi mohl být ten náš pravěk rozložitý? Reliéf se mi přes okno snaží napovídat, přeci jen mu úplně nerozumím, beru čepici a jdu mezi hroudy natěsno. Mám sice už vyhledáno, ale co kdyby se nějaký drobný půlkrok ještě zadařil? Pak se zastavuji a shýbám. Není ještě příliš opršeno po vláčení, ale šutr ve dlani se mi nezdá. Ne, určitě nejde o metabazit, pak tedy ne o nástroj. Už bych placku odhodil. Pak jsem si myslel, že může jít o keramiku, tak dílec házím do kapsy. Za chvilku jej lovím a chci přeci jen odhodit, působí totiž, jak střep střešní tašky z betonu. Opatrnost mi rve ruku do kapsy zpátky a nechce nález utratit. Jdu tedy k potoku, kde bude jasno. Struktura odkrývá pískovec, nějaký hodně tvrdý. My jej tady nikde samosebou zastoupený nemáme, a když placku otočím, mluvím nahlas jak nad raritním odchytem sítí. Našel jsem totiž poměrně velkou část brousku na všechny ty ohlazenosti. A je to logické. Výroba po takových volala. Letím v myšlenkách po lince času, brzdím v neolitu a vůbec si nemyslím, že v jeho nejmladším konci. Brní celé tělo v zvláštním pocitu. Ten člověk to tenkrát pustil z ruky, mezitím sice nějaký traktor placku rozmlátil, ale číst se z ní rozhodně dá. Byl jsem v dotknutí na řadě, po pěkných pár tisíciletích. Fotky ale začnu dávat, až přiletí od Afriky slavík.

Držte si palce, ať mráz pod nulu v začátku dne po půlnoci moc neleze. U nás totiž bývá dole o stupeň a půl ještě hůř. Tak, ať to bolí co nejmíň.

Slyšel můj syn při cestě Polabím. U Nosálova zpíval po ránu před vesnicí slavík.

Současné ochlazení promluví do ptačí migrace a zastaví ji. Uvidíme, co bude dál.

Klasika. V parku námraza, a bude hůř.

Monitoruji modráčky, jak to tedy vůbec vypadá. U nás je po půlhodině v síti samička, budu ji kroužkovat, je víceletá. Ale taková ta z katalogu, klasická. Nikterak „samčí“, jen drobně skvrněná na hrudi.

Ještě se přichytil strnad rákosní, v roce 23 byl označen jako mladý. I koňadra z páru má kroužek, ptáci se k hnízdění vrací, odměnou za podporování.

Pak se nestačím divit, na hranici parku proti proudu Trnického potoka v naší rákosině zpívá a poletuje modráček číslo dvě. Jak se chová přesně takhle, je už v páru. Nemám s sebou vhodnou přehrávku, chtěl jsem dnes nehrát. Dávám sklopky a jdu doufat do pracovního procesu. Úkolů je všude nad hlavu. Nezaviněně je ze mne i trochu sadař, kolegovi to zdraví už nedovoluje. Vysázel, rozběhl – tak mu říkám – choď se Pavle už jen radovat. Je to tvoje dílo. On je velmi skromný, ale vidím, že je rád.

První kontrola políčení – nic, druhá ukazuje „stan“, a doufám, že až sklopku obrátím dnem vzhůru, uvidím, co si přeji. Jeho, nebo ji. Nakonec je to on, dvouletý, zakládá hnízdění, a to je nadějné.

V tom místě modráčci nikdy nebyli, ale když jsem se zanořil do vrbiny v rákosí, pěkné to mají. Potok je od prasat rozrytý, ptačí nároky bahniskem splňuje, ještě jim trochu motykou vyjdu vstříc.

Tři dny jsou přilétlí pochopi, slyšet jsou jeřábi – a hlavně – čejky se v páru dál drží. Mohlo by to být na takovou opatrnější oslavu.

::: Nad tvářemi slatinných slavíků bychom mohli metat obdivem do večera. Každý je jiný. A jejich chytání pro výzkum, to jsou teprve jinakosti!

V hlíně leží přes sedm tisíc let od doby, co ji člověk odhodil. Orba ji zachytí a na povrchu – buď ukáže, nebo ne. A když se tak stane, nikdo to nevidí, protože netuší. Jenomže já v té krajině dávno už nečtu jen ptáky, intuice mne dovedla dál.

Věděl jsem, že k nálezu vrtané industrie z doby kamenné je potřeba pořídit další, bude-li to možné. Nový díl parku pro přírodu se vláčel pro setí a výsadbu a já se dívám do místa prvního nálezu tehdy.

Je tam na reliéfu místa vystouplá plošina, normálně by to člověk neřešil. Přihrabuji kraje u hranice a pak to přišlo! Sekerka jako z muzea. Drobná, ale počítá se.

Je hotovo. Víme, co máme. Dřív tady slavíci nebyli, děly se věci docela jiné. Štípal se pruhovaný rohovec, do vhodných vrtaly otvory, odpady z výroby se nijak neřešily. Našel jsem kolem surovinu, kterou otloukač – brusič nepoužil. Našel jsem rozbitou od pojízdných disků část sekerky jiné. Hned jak déšť povrch nablýská, vrátím se hledat s dětmi.

To vy, kteří již stoupáte po Maďarech, a co nevidět překročíte státní hranici, abyste i naše jaro prohlásili za platné – vy život můj držíte v lesku. Za každé chvíle, o každém pomyšlení. Hrabu se v bedýnce a vybírám nástrahu na kolíček pastičky, která mi mnohého z vás na chvilku vsadí do ruky, abych se dozvěděl z vašich chviliček o něco víc.

O příletové rekordy nejde. Letos měním scénář pro novou definitivu. Nebudu objíždět širokou oblast pro první zápis „někde“. Ta Kniha je dopsána. Teď už začnu hlídat přílety do našeho parku. Po loňském zážitku s letitým mistrem. Na oblast 220 čtverečných kilometrů dojde v průběhu zdejšího „slavičího roku“.

A tak odjíždím se tam podívat. Třeba už se pod roštím mihne. Nezazpívá, ale křoviny ještě jsou čiré, ještě bych ryšavost ptačího pohybu zahlédnul.

Bez přehánění. Ptačí jaro letí, a my jsme tu od toho, abychom žasli! Kapacitu snad každý z nás má.

Park i po dnešní noci udrží chystanou bílou slivoní, mráz život ještě žít ponechává. Toť výzva všech výzev (moderním jazykem vyloženo).