Autor: Pavel Kverek

Pelichání začalo a s ním i slavičí léto! Dnešek byl pro moji práci důležitý, podařilo se mi jednak chytit konečně slavíka za hranicí kraje (Trní /JC/), ale hlavně již s započatým pelicháním. Šlo o nehnízdícího dvouletého samce, kterému pelichaly 10.-9. RL a drobné peří na bocích. Vzhledem k tomu, že první vypadlá letka již byla v toulci před rozevřením, soudím, že proces začal 9. června. Jde o nejčasnější doklad započaté výměny, nepočítám-li samozřejmě onu hybridní samici z roku 09 – což je ovšem docela jiný případ. Tady to je.

Slavík byl zajímavý svým chováním, v místě se nacházel ještě jiný samec, který byl vyprovokován ke zpěvu a nakonec do sítě chycen. Tento druhý pták byl chycen do sklopky později a kdybych neviděl to břicho, vsadil bych na samici – i podle chování. Starší samec odpovídal hlasitě provokaci (ale nešel, až později jsem jej tam asi splašil), zatímco tento jedinec poskakoval po zemi, pokyvoval rýdovákem, přilétl nízkým přízemním letem kus od zdroje, hlasově nijak nereagoval a pouze v afektu sbíral po zemi potravu, ve snaze vysbírat si místo. Nažina žádná, ikdyž míry velmi malé, kloaka v klidu a nevýrazná. Podívejte se, jak nabírá na tuku! Tady, kdyby se to povedlo, bych ho potřeboval později ještě chytit; jakmile některého „spočítám“, napíšu o pelichání větší práci. Už mám podnětů habaděj.

Slavíci, jakmile začnou pelichat, pěkně tloustnou – aby ne, celý den se jen živí (proto je pěkně chytají sklopky, pokud s nimi nemají zkušenost). To je jeden z mých rozhodujících poznatků, se sítěmi jsou všichni v tématu pelichání slavíků namydlení. Nechytí nic, ptáci nelétají ani tehdy, kdy ještě – nebo už zase – mohou. Je neuvěřitelné pozorovat je jak šetří každou kalorii.

Lesík je neuvěřitelně malý – tak 15-20 metrů, jiní slavíci tam nejsou. Sledoval jsem to dlouho. Mláďata nikde žádná.

Pod východočeskou Sobotkou prochází hranice rozšíření druhu v oblasti „boleslavské Jizery a jejich přítoků“, zejména Klenice. Na hranicích výskytu se dějí věci velmi zajímavé. Na toto místo v trní u Trní jsem byl upozorněn zpravodajem, nikdy bych tu slavíky asi nehledal.

Když jsem toho mnoho nepředvedl během „slavičího jara“, vychutnám si „slavičí léto“. Lokality mám našetřeny na pelichání a v práci si u „kolegy“ vyjednám menší dovolenou. Zalezu si do roští a zasklopkařím. Musím začít brzy, než zmizí samice. Velmi zajímavá je otázka právě nehnízdících ptáků, ale to se ví samozřejmě i v zahraničí. I ten anglický slavík s funkčním geolokátorem musel být nehnízdící (ikdyž připouštím časnější přílety na tamní hnízdiště) normálně by to nestihl v uvedném schématu. A to je v problematice pelichání pro mne snad poslední velká výzva, nachytat ptáka ve dvou kontrolách, abych ho mohl spočítat. Pořád nevěřím tomu, že by byli obecní slavíci o tolik víc pomalejší než ti tmaví. Nevěřím. Pořád jen po někom něco opisujeme a ono se to pak vyvrbí trochu jinak. Mě ty počty prostě pořád nevychází!

Za pár dní začnou první dospělí slavíci pelichat. Peří mnohých v tomto čase již doznává určitého opotřebení a znaky zjara zřejmé, dnes mnohdy nenajdeme. Nabízím křídlo třetího dnešního samce, chyceného provokací, protože všichni ještě zpívali. Je to sakra tvrdý oříšek poté, co dva předešlí byli nejméně jednou kompletně přepelichaní. Kdo ze znalců vidí na dvou snímcích totožného křídla předěl, s ním souhlasím. Hodně těžké určení a nemusí být samozřejmě stoprocentní. Rýdovací pera byla relativně štíhlá a to mne vlastně přivedlo k pozastavení se nad určením věku. Dva obrázky proto, že jedno je foceno na slunci a druhé ve stínu – tím zároveň vidíme, jak klamavé jsou odstíny slavičího peří při různém nasvícení.

Tady jsou ta křídla.

Předěl se jeví mezi 3.- 4. LK (pomohl jsem si mírně kratší poslední nevyměněnou krovkou). Skvrny ani lemy na původních nejsou (fotka první trochu klame). Odstín je ale rezavohnědý a prapory řidší. Konečně, posuďte sami.

Na Řežabinci zakladatel tábora po mnoha letech řekl o rozlišování příbuzných rákosníků nad tisícovkou měření, že rozhodování je stále těžší. Vzpomínám na něj a souhlasím. Připouštím, že v mém archivu bude hned několik takových „těžkých“ slavíků určeno chybně, na víc ale ani po devětadvaceti a půl letech výzkumu prostě nemám.

Dodatek: Ono je to často vidět už u jednoletých slavíků, jak výrazné rozdíly po částečném přepelichání (před odletem) v znacích na krovkách existují. Někteří mladí jsou už na podzim s málo výraznými znaky, jak musí vypadat o třičtvrtě roku později? Třeba tak, jako slavík na obrázku.

Jaro zdrhá z krajiny, návštěvnost slavičího blogu slábne – aby ne, když nepíšu. Zlepším to. Nejprve pro terénní ornitology aktuální údaj. Kdo sleduje ťuhýky, opravdu se zdá, že snad nezmizeli, jen jaksepatří opozdili přílet. Dnes jsme pracovali na křížku v Dolánkách a cestou k Březnu (cca 0,5 km) jsme s Tomem viděli 3 (!) samečky. Stýskalo by se mi po jejich zhoupnutí nad svodnici pro velké druhy hmyzu, chyběl by mi pohled, kterak s úlovkem mlátí po usednutí o větev, prostě by mi ten nádherný pěvec scházel. Táhnou tedy později, je to jasné. Počkáme, až ten roztodivný úkaz na východním tahovém koridoru někdo později odtajní. Šedí lejsci jsou tu taky, tmaví slavíci – těch zatím nikdy u nás moc nebylo. Je to radostné – jaro, jak má být. Urvěte z věšáků triedry a v sobotu se běžte někam radovat!

Vyrazil jsem nedávno do míst, o nichž bude příští rok výstava Zpěvák z periferie. Jak tam do těch čtyřech obrazců vlezu, mám před sebou ten příběh s nejvzácnějším českým slavíkem. Však se přesvědčíte, už nám článek i s fotkami za hranicemi přijali. Nevím, zda by tam mohla ta samice ještě být, asi ne. Vloni nic, ale je to zrádné. Už jsem si kolikrát takhle podobnými výroky pořádně naběhl. Je tam s tím pocitem ale krásně. Lidi z aut sice podivně zahlížejí, teď už mi to nevadí, vždyť mám výsledky. Líčil jsem v sektoru č.2 (u trafostanice), tam se totiž slavík po chvíli hvízdnutím ozval. Neměl jsem s sebou totiž techniku na přehrávání a bez ní to už takřka nejde. Přestože vzadu dokonce krkolomně jeden slavík zpíval, ani do jedné sklopky jsem nic do večera nechytil. Ale je tam zajímavě, uznejte sami.

Dnes (10.6.2011) jsme slyšeli zpívat slavíka v Mladé Boleslavi na Radouči, je to pro mne nové místo a budu se o něj zajímat. Nádherně zpíval slavík u Kosmonos, je to nezvyklé vzhledem k fázi hnízdění. I tam se podívám. A vyrazím hned zítra. Tyto pozdně zpívající jedince by bylo potřebné zkoumat, když jsem některého chytil, měl často značně poškozené peří, mohl to být důvod neúspěchu? A teď je také samozřejmě doba tmavých slavíků, pokud se někde usadil, dá se to zjistit.

Ornitologie je úžasná i v tom, že nás nenechá nepřemýšlet. Mnozí se letos podivují nad nedodržením příletových dat některých pěvců, platí samozřejmě i trend ubývání řady z nich.

A protože „náš“ lejsek šedý dorazil až dnes někdy v noci či nad ránem (mnohde už pár chvil jsou), nebude zřejmě možno hledat příčinu pouze v jihovýchodním směru příletu. Ikdyž ten lejsek jistě také může cestovat tudy, platí pro něj spíše směr jižní a snad i jihozápadní. Východotažní ťuhýci obecní však v oblasti početní nejsou – spíše naopak, o slavíku tmavém se nyní začíná diskutovat. Rákosník zpěvný, jako další spolehlivý představitel „pohodlné“ JV cesty, se sice opozdil, dnes už ale v oblasti je.

Řekneme-li dnes, že mladoboleslavský jarní průtah slavíka tmavého byl přímo bídný, za dva týdny tomu ještě může být jinak. Ano, až takové zpoždění mohlo někde nastat. Jen aby šlo pouze o zpoždění, vlaštovky se už asi letos výrazně nedoplní.

Ta poslední odvěď těžká nebude – vyhnízdit stihnou.

Kolegové v zahraničí o slavíku tmavém uvádějí, že jedním z důvodů rozdílu v příletu (od slavíka obecného) může být odlišný populační vrchol mírně jiné potravy. Zmiňují právě i odlišnou migrační strategii. Nebude to opravdu spíše ona druhá možnost, s řadou nám u pěvců dosud neznámých problémů? Jenom kroužkování specialistů a následné kontrolní odchyty mohou později alespoň vyzradit, zda se slavíci tmaví letos opravdu „jen“ nezvykle opozdili, nebo vše zachraňuje u pěvců poměrně známá „druhá vlna“, tvořená ptáky bez zkušeností či jinak znevýhodněných (klidně i původně průtažných). Mohl bych si „mýt ruce“ a hodnotit „své“ slavíky obecné, u kterých nic takového neproběhlo (zimují samozřejmě také jinde), ale slavík tmavý mne v posledních letech rovněž velmi zajímá. A tím, co letos předvádí – i daleko víc. Pusťte se Vy, kdož na tyto stránky přicházíte, do svých hodnocení; do pátrání po odpovědích na předložené otázky. Chytřejší budeme – a že se tak stane – třeba až na podzim. V každém případě však půjde o velmi zajímavý výsledek roku 2011. Tak na všech Vašich úsecích, kterými si děláte s dalekohledy či cajkem na chytání potěšení, přeji potřebné štěstí.

Nejvyšší čas! Květen v odéru hlohů běží už zase vstříc svému zániku a mě třeba pokročit v hledání. Nejprve jsem jel před bouřkou rychle na slavíka, který nemá trvalou adresu; zpívá jednou tam a podruhé jinde. Už tím, že ještě zpívá, na sebe prozradil podstatné. Jde o neúspěšného hnízdiče, bude nejspíš dvouletý a těžko na něj někde v aleji natáhnout. Do místa předchozího výskytu se tito ptáci většinou nevrací. Bývají to hodně rychlá věšení sítě a často opravdu zbytečná. Pomůže občas, když nechám zdroj u sítě hrát a po cestě se vrátím za něho. Otočím-li jej, má tendenci se vrátit do původního místa. Když pak při návratu uslyší zpěv, zamíří tam. Nad vyprahlou kolejí teď skáče v kapse u zadní tyče a já jej lovím z pod linky a ověřuji si svoji předpověď. Těchto lichých ptáků v archivech mnoho nemám, přitom jde o velmi žádaný materiál. Kde v okolí asi bude pelichat? Ani o tom nic nevím.

Odjíždím poté k městskému stadionu, odkud mám z jara hlášený zpěv. Telefonuji pružně se zpravodajem, ale v popsaném místě slavík už není. Stává se to často. Z tribuny nad hřištěm zahulákal domácí příznivec svoji představu o místě výkopu po nakopnutí fotbalisty a za podpory souopilců rozpískali celou „svoji“ řadu. Kulisa fotbalového zápasu mi pod javorem u prozpěvující „empétrojky“ vrátila sebevědomí – inu, jsou na tom někteří hůř!

Bouřka mne stihla na cestě k Červenské kose, tam jsem vloni chytil spolu s hnízdícím párem hodně zajímavého slavíka v podmáčených vrbách! Po hranici krajů tady kličkuje cyklostezka, slušně dnes pulsující. Síť podélně s cestou pro ně byla záhadou. Hnízdění slavíků i tady běží naplno, reakce na zpěv je očekávaně nulová, ale všiml jsem si, jak slavík přeci jen velkým monitorovacím poloměrem si mne prohlédl. Po neúspěchu jsem odnesl síť za most a přeťal jí kanál. To bylo panečku rozhodnutí! Pod hlohem jsem ve sklopce našel první slavičí mámu se „skleněným“ bříškem a za půl hodinky v síti nad kanálem poskakovali rezaví slavíci dokonce tři! Tak to se nestává. Oni a ona = pěkný zátah na hnízdišti. Ona bez kroužku – tedy jiná než ta předchozí. Břicho též „skleněné“, ale tato dáma byla nejméně tříletá. Oba pánové taktéž a všichni bez kroužku. Znamená to tedy, že původní obyvatelé to už domů po letech nedokázali.

Nad výspu v rybníce směřovali špačci, večer si pospíšil. Byl jsem spokojen, oklepal parazity, rozhrnul světly opozdilý peloton v elasťácích a zamířil domů. Jistá žena ještě rychle s dostatečným předstihem uvázala vlčáka na řemen (bývám totiž oděn v zeleném), pozdravili jsme se a současně i rozloučili. Během momentu se mi však ještě podařilo vysvětlit, že slavík není skřivan (často se to plete) a odrazili jsme z mostku. Vezu šest slavíků domů do kartotéky a dvě slušně „přečtené“ lokality. Zbývá mi jich letos z padesáti už jen čtyřicetšest a začíná se mi potit čelo. Budu muset tedy více chytat během prázdnin v pelichaništích.

P.S.: Dám konečně také alespoň dvě – tři fotky a rád bych ještě poznamenal, že dnes jsem pojal téma výpravně, po vzoru kolegů. Mají stránky čtivé a rád na ně přicházím.

Zítra ráno konečně zase vyrazím kroužkovat. Dořeším Bousov a zamířím k Boleslavi. Na periferii. Tato unikátní prostředí jsem objevil před dvanácti lety a nevím teď přesně, zda je někdo přede mnou pro slavíky zmapoval. V Česku určitě ne. Oblíbil jsem si je pro svoji jedinečnost, jsou totiž nebezpečná. Jestliže „doktor z Řežabince“ říkával, že každý ornitolog si nějakou tu mrtvolu během praxe najde (a někteří toho již dosáhli), já se dočkám nejspíše tady. Počítám s tím pokaždé. Ležení zlodějů s poházenými peněženkami, nástroje feťáků v místech, kam zahrabuji sklopky na slavíky. Už jsem si jednou takhle při setkání s ožralými zahraničními dělníky říkal, že to vzdám, ale pak jsem tam potkal houmlesáka, přebývajícího v oranžovém kempovém stanu a jeho příběh mne do míst zase rychle vrátil. Nebude to zase tak zlé.

Jsou to ohromná prostředí, pozval jsem tam novináře a nevěřili, jak je za svodidly mezi haluzemi od svištících automobilů klid. Kdybych se tam bál chodit, nechytil bych asi nikdy nejvzácnějšího slavíka výzkumu! Potíž tam je také v tom, že musím přecházet sjezdy i nájezdy na R10 a lidé z aut na mne civí s zjevným úžasem. To je trochu nepříjemné, ale když zmizím v exotických křovinách mezi zajíce a srny, žijící na pár metrech čtverečních, nadšení převáží. Kde jinde zažít slavíka zpívat z granátovníku, než v příběhu Slavík a růže a tady! Kde jinde spatřit slavíka, plíživě „profitujícího“ z tančící smrtky před svodidly?

Proč se nemohu zapojit do projektu RAS, sledujícího návratnost kroužkovanců do míst označení? Protože poctivě neschytávám všechny dospělce a půl stovky slavičích plácků prostě nestihnu odchyty zinventarizovat. Výzkum by nebyl objektivní, už teď tuším, kolik retrapů mne v místě během jediné možné návštěvy ošálí. Spokojím se často tím, že se chytí slavík jiný – nový, bez kroužku. Nedělám totiž v pravém slova smyslu přehledné schytávání přítomných slavíků, to prostě z časových důvodů nestihnu. Už jsem si říkal, že odejdu od chytání adultů na hnízdištích a uchopím téma z jiné strany, třeba přes kroužkování mláďat, nikdo se jim totiž v republice nevěnuje. Pak ale přišly opravdové objevy a já onen snazší záměr přesunul někam k seniorskému věku, až nenatáhnu sklopku.

Je také pravdou, že čím méně času na výzkum mám, tím více si ony výjezdy užívám. Už od chvíle, co vystoupím z auta. Už na parkovišti před obchoďákem, kde z tlampače nad hlavou hrají? Navíc jsem se naučil prodloužit si sezónu schopností hledat slavíky i po vyhnízdění, když utichnou a „propadnou se do země“.

O krásné práci. Před dvěma dny jsem z ČSO obdržel záznam slavičího zpěvu k určení. Bylo to nádherné, materiál byl jedinečný, kdy šlo o úryvek koncertu slavíka tmavého, pořízeného nedávno pozorovatelem. Tak na takového slavíka bych s chutí natáh´a vyrazil za ním kamkoliv! Dvě strofy tam obsahovaly i legrační pokus o úvodní „krešendo“ slavíka obecného, na které si však zpěvák dál už netroufl. Drozd a rákosník velký v napodobení už patřil opravdu slavíku tmavému. Co k tomu říct? Bylo by potřeba vzácného virtuose chytit, posoudit peří a s kolegy zanalyzovat testem.

Zajímavých slavíků se u nás, hlavně na jaře, opravdu pár zastaví a ornitologové – jak je slyšet – jim dokáží cestu na chviličku velmi šikovně zastoupit. Gratuluji.

Vážení přátelé,

Ještě jednou děkuji za všechny ohlasy na Vítání ptačího zpěvu nad Rohatskem a dodávám pro Vás důležité informace. Předně – píšete-li „přes blog“ k nám, chybí kontakt pro odpověď. Zanechte jej pod textem, odpovím rád.

A další informace – na stránce ČSO už visí ohlasy na VPZ v republice, tak se tam podívejte (adresa: www.birdlife.cz). Celkově tam naleznete fůru zajímavých věcí. Naučte se tam chodit a kdyby někdo chtěl se s námi organizovat, společnost to věru není špatná.

Závěrem vyslovím politování nad hloupostí, které jsem se dopustil tím, že jsme si nerozdali mailové adresy. Mohli jste za rok před jarem v pohodě obdržet pozvání přímo od nás, napravíme to při dvanáctém ročníku. Místo už teď pro Vás (s Tomem) monitorujeme.

Před pěti minutami nám do kovárny vletěla vlaštovka. Před oknem naštěstí přibrzdila, přesto zapadla za prototyp díla z ostnatého drátu, kam jsme na veliké ostny narazili tepaného motýla – symbol volnosti. Chystali jsme se na Hefaiston a trénovali, zda se s dílem „Přes dráty“ vejdeme do limitu dvou hodin. Tehdy jsme se vešli, tykadla originálu jsem na Helfštýně neupálil a dnes nám tato „zábrana“ chytila zbloudilou vlaštovku. Dostala (dostal) kroužek, postál modelem do novin a kovově nablýskaný vykmitl na kněžmostské nebe.

Krásný čas na víkend a z bouřek nebuďte zděšeni, alespoň u nás bývají nádherné (málo tu totiž prší).

Tak už to začalo. V Bousově jsem slyšel zpívat slavíka od Klenice, z prostředí, za které by se nemusel stydět ten nejotrlejší slavík tmavý! V cestě za ním jsem hned v kraji jaksepatří rozmáchal boty, vrbiny tam totiž málem plavaly. Zpěv slavíka byl mdlý a nebýt občasného pokusu o tlukot, přešel bych jej bez povšimnutí. Chytat jsem se jej nepokoušel, tito ptáci na místě dlouho nevydrží a člověk síť tahá zbytečně. Ale chytil jsem si pár takových „zpěváků“ za dobu výzkumu – vím, jak vypadají. Žijí svůj uklopýtaný druhý rok, bývají často drobného vzrůstu a občas dokonce s nekvalitním peřím. Pilují zpěv a doufají. Květen se s nimi však nemaže, vlnícími se loukami směřuje k podletí a vyhlídky brzy pozabíjí.

Zatímco u slavíků modráčků vím, že neúspěšní zpěváci dokáží v čase, „kdy už nevadí“, pomáhat s výchovou cizích mláďat, u slavíků obecných výsledky nemám. Diskutovaní zoufalci začnou velmi brzy pelichat a jsou to právě oni, kdo se z krajiny vytratí jako první. Přežijí-li zimu, budou zjara mnohem chytřejší.

Peří dvouletých před první kompletní výměnou bývá značně opotřebené, zvláště u samic, prošlých hnízděním. Kontroly kroužkovanců v dalších letech po úplném pelichání dokazují často výrazné rozdíly v naměřených hodnotách, nové peří naroste delší a později se z aktuálního tvaru již zásadněji neodchyluje. Posbíráno mám množství důkazů pro toto tvrzení.

Přestože mohou ještě ku konci měsíce znít zpěvy z náhradních hnízdění, většinou zpívají zmínění zoufalci. Mohou to být právě jejich písně, které mláďata v hnízdě slyší v čase, kdy jsou již schopna skladbu vnímat. Otec od rodiny totiž, dle mého, toho v tom čase již mnoho nenazpívá, nemá ani chuť. Navíc je to on, kdo s mláďaty setrvává déle než matka a spíše se snaží nachystat ještě oněch pár známých „buchet na cestu“. Než pro mladé dozrají bezinky, budou se v uzlíčku hodit.

Je to neuvěřitelné, ale slavičí rok brzy přejde do druhé třetiny – výchovy mláďat. Inu, moc jsem toho už zase nestihl!

Včera přeci jen! Zkusil jsem sklopku i síť znovu za večerního šera s přehrávkou při síti.

Než tam slavík doletěl, skočil do sklopky. Už jednou jsem to tak vyzkoušel, tehdy jsem hrál mezi dvěmi sklopkami a taky tam skočil. Proti tomu ale stojí zkušenost – chytat potmě do sítě, to se mi nedařilo. Slavík hlas nehledal a soupeřil s ním na dálku. Je to zajímavé, lelci, chřástali i cvrčilky (teď nevím, zda i křepelky) chytat jdou.

Na portál se všem úspěšně vrátily instalované obrázky, děkuji. Bez nich bychom to mohli zabalit. Přemýšlel jsem všelijak, ale teď vím, že budeme se „slavičí stránkou“ pokračovat dál. A hned sem pro Vás večer pověsím téma: Čas zoufalců. Bude to aktualní vstup, komentující krátkou fázi „slavičího roku“, kdy neúspěšní samečkové zpívají takřka odevšad a všelijak. Samičky mají dovybráno a běží hnízdění – u slavíků obecných jediné v roce. Na všem teď záleží! Sejdeme se v noci. Uklidněný redaktor.

Zmocňuje se mne panika, jako každým rokem. Je to ale krásný zmatek, vždyť jde stále jen a jen o zálibu!

Jak květen upaluje k létu vím, že toho už zase u slavíků mnoho nestihnu. Není čas. Včera jsem to ale u výhně už nevydržel a odpoledne vyrazil. Kam jinam než k Bousovu! Alespoň tam bych chtěl získat základní přehled o rodičovských párech, nebo alespoň o sólistech. Ptačí návratnost mne naplňuje radostí. Západní hráz Červenského rybníku mám pomalu hotovu, teď jsem postoupil k hřbitovu. A hned říkám – slavíků stále ještě rok od roku přibývá! Proč se tak děje, kdo ví. Chytal jsem novou lokalitu která „dozrála“ do slavičích představ, doufám, že si ji nikdo nevšimne s křovinořezem. Je tam nádherně; žluvy, kukačky, šedí lejsci, nad hlavou bousovští rorýsi, Klenice už zase voněla po úhořích, lítal tam nějaký otakárek a hlavně čerstvě vylíhlé motýlice. Co v jejich křídlech slunce vyvádělo, to byla síla! Nechtělo se mi k autu pro foťák, dal bych je jako téma do novin na pátek. Nakonec jsem k autu stejně musel, chytil jsem slavíka s deformací běháku a to je pro výzkum opravdu cenné. Budu to se znalci analyzovat (myslel jsem si tak trochu i na ránu po motolici, ty snad ale byly zjištěny pouze na bérci). Takhle to vypadá na fotce.

Ještě k určování věku. Chytil jsem krásně čitelného dvouletého samečka a vy (kroužkovatelé) se podívejte na rozhraní pelichání v křídle, jak krásně je patrný rozdíl v délce původních a nově vyměněných loketních krovek.

Třetím zpěvákem byl retrap a to je v Bousově vždycky radost. Je sice z „pětkové“ řady kroužků, ale jde o velmi zajímavý případ. Měl jsem jej také vyfotit, protože půjde asi o nejdelší rýdovací pera zjištěná výzkumem (RP 75,5 mm). Tito slavíci jsou skvostní, takový vějíř v svatebním odstínu ohnivé je notně přesvědčující a přitom v roce ´09, když jsem jej za koupalištěm v šeříkách chytil v prvním jarním šatě, ve všech ohledech byl drobnější. A to velmi zásadně. To už však specializace odhalila dávno. Do sítě na hlas nechtěl, ikdyž jsem tam nikdy nechytal, skočil však do sklopky. V archivu jsem doma vyčetl, že situaci s přehrávkou zná, sklopku ne. Tedy do včerejška.

Neplatí to tak samozřejmě vždy (abych nepobouřil ornitologickou veřejnost a objekt zájmu tak zbytečně nedémonizoval), ale v obecné rovině ano. Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak odevzdaně všichni „drží“ a jen koukají, když jim do lihu odebírám pozakusovaná klíšťata. To jim je chytač najednou dobrý! Je příjemné, když kontrolovaného slavíka dávám posledním krokem posudku do pytlíku k zvážení. Myslím si že už pak ví, co bude následovat. Samci jsou teď ještě natolik „v ráži“, že po dosednutí v džungli zazpívají. Ale jen pár tónů, aby oslavili svobodu a aby tomu šedivějícímu Kverkovi zas tolik nedopřáli. Ale mě to tak stačí, už dvacetděvět let.

Všichni podobní nadšenci to vědí, když se chystají vyrazit za ptactvem po dlouhé odmlce, jak se to dá prožít násobně! Všeho si vážíte tak nějak víc. Najednou žluvy volají zvláštněji, kukačky jsou snad letos o něco šedivější – jen tak mít čas a přehodit v bedně nahrávku! Ještě jsem neslyšel zpěvného rákosníka, jinak jsme u toho rodného města už snad zase pospolu. Byl krásný kostel Svaté Kateřiny, vykukující za lajnou vrboví; byl krásný pramen, vytékající z břehu pod vlajícími travami na kratičkou pouť do Klenice. Takhle musí vypadat voda, o níž zpívá Jura Pavlica!

Kolem se po cestě vedli mladí lidé a já v roští u sklopky byl už zase za šmíráka. Je to trapné a tak když zákonitě praskla pod nohu větev, vylezl jsem rozcuchaný v rozevlátých hadrech, zpocený předchozím klopýtáním v třtině a osvětlil důvody. Počkali si a já před jejich užaslé zraky vyzval v momentě z roští posledního potřebného slavíka do sítě. Nebyli překvapeni, v městě na Klenici mne totiž i mladí lidé znají.