Autor: Pavel Kverek

Nemáte někdo ponětí, kde sehnat barvy, co by konečně „chytly“? Spoustu let totiž potřebuji obarvit bílé místo výzkumu, nastalé právě o tomto čase. Nechytá na něj nic, nechytám se já. Nejspíš to ani nevíte a – i kdyby, málokterý by se lapálií v létě zabýval. Na druhou stranu je super, že slavíci nechtějí vyzradit vše. Pojďme si o tajemném čase prozradit „za nehet“ známé.

Utichají požadavky mladých, rozběhnutých od hnízda do okolí, rodiče, vyhublí na kost, míří do pelichání. Až potud se dařilo fázi slavičího pobytu poměrně slušně číst, teď ovšem přichází problém. Za suchých parných dnů hnízdiště obecných slavíků ze všeho nejvíc připomínají „snědený krám“. Omladina odchází z domu hledat ovocné potravní zdroje, rodiče musí přepelichat a nejčastěji (alespoň jeden z nich) v místě. Kam se ztrácí ti posléze v místě nepřítomní? Kam mizí i zbylí slavíci, prostor do těch dob obývající? Jak dlouhé jsou/mohou být přelety za účelem pelichání? A – mají-li tak i slavíci tmaví, jak dlouhé přelety připisovat jim?

Co tedy víme?

Lze doložit pro českou ornitologii výskyty adultů obou druhů v prostředích netradičních, nezřídka vzdálených místům pravidelného osídlení. Rovněž lze říci, že není snadné takové jedince na náhradním místě identifikovat.

Navazující poznatky jsou zatím jen a jen v rovině spekulací, neustály by vývěs na slavičí stránce.

Zkracující se noc bude minulostí. Obilí zlátne a bude se sklízet. Slavíci pelichají a schovávají se. Ovšem, když se to povede a některý v síti skončí, má kroužek. A důležitý. Už jsem si na tu skvělou věc zvykl, že díky nocím předchozích sezón je půlka oblasti v hliníku. Sypou se výsledky, jako to obilí.

V jednom lesíku jsem narazil na urostlý strom s plody, jaký jsem dosud neviděl. Ořechovec pekanový. A taky jsem viděl o pár kmenů dál moc dojemnou scénu. Kontaktní jasany. Jeden mladší, druhý v letech a marodný. První kadeřavý, druhý usychající. Je to s ním zlé. Ničí je houbové onemocnění. Hned vedle jsem tahal síť a potom už vidím u dvojice víc. Úplně mne to sejmulo a i když se úkaz kloudně vyfotit nedal, mám alespoň detail. Název? „Pusa na rozloučenou“.

A zrovna ve svátek, když příroda čaruje, kdy nejedno kvítí je v síle nejmocnější. Smrt si ovšem místo své obhájí.

Už zas to je pomalu na spadnutí. Neví úplně proč, ale poslechnou. Sotva jim dorostla křídla, začínají je potřebovat víc, než dosud nohy, a jednoho večera „frrr!“. Udělají něco, co příliš nechápou, ale udělají ten krok do jednoho. Začnou oblastmi přeletovat víc, než jen od bezinky k bezince, až by se dalo říct – od „benzínky“ k „benzínce“. A už to pojede. Už poputují. Ocitnou se na prvním svém tahu, odletu do zimovišť. A někde při tom dění mám místo já. Ano. To jsem si za životní doprovod vybral, to mne fascinuje. Ať prominou, nemůžu bádat nad domácími vrabci, když nikam za sluncem nelétají. Já potřebuji ono tušení dálek. A to, jak jsem včera zjistil, v periodě už znovu nastává. Mladí slavíci půjdou do vzduchu a já budu rozhodně u toho.

Poslušným jsem tak de facto i sám, protože, i přes horší sluch, takové volání nepřeslechnu a kývnu. Po dvaačtyřicáté..

Neznám lepší místo, potřebuje-li člověk k výzkumu klid, než jsou Končiny za Dolním Bousovem. Lidská noha tam nevkročí, k sídlům dostatečně daleko. Lesík je impozantní, s vývěrem vody, která už zase naštěstí víří. Spíše povířívá, ale studánka to je poctivá v chladu, třpytná. Během odchytu jsem ji opět jaksepatří vyčistil. Ono se ale pro místo hodí, že nikdo nechodí. Velebnost po špičkách tady došla ke jménu.

Odchyty se tu ovšem nikdy moc nedaří, tím, že přicházívám pozdě. Když máj je minulostí.

Teď pnu sítě, co stačí tyčky, tedy tři. Načasování návštěvy je ale potřebně přesné s cílem znát stav hnízdění, zachytit a zdokumentovat mládě. Zejména kvůli letošnímu zrychlení téměř všeho, pak i slavičího roku. Na smůlu je dokola kolem řepka, která dovolí slavíkům vypadnout brzy od rodičů.

Slunce opéká zem polední silou, studánka se průběžně bude hodit. Stáli jste někdy nad studánkou? Myslím – divokou? Kolem stopy zvěře a v svěží zeleni odtokový dílec z pomněnek. Chce někdo víc? Vrásčitá vrba, zohýbaná letokruhy, vzhlíží se v zrcadle. Stáří ji natolik sluší, že jiného k sebeobdivu nepustí.

Dnes jsem neměl odejít chytačsky nespokojen – a už to začalo.. Všichni tři koncertmajstři postupně v sítích. I prohnaný ze severního okraje jako retrap, zbylí čerstvě do kleští. A než jsem začal s balením poslední sítě, byl najednou tam! Mladý slavík, jak jsem si přál.

Pustil na sebe ještě o pár vět víc, než jsem potřeboval.

Za chvíli stromy hleděly k mému vzdalování a ví, že letos už nepřijedu.

Na stolku je od loňska poznámka k této fázi slavičího pobytu, kterou třeba projít v terénu. Jedu!

Je k poledni, naprosto nejhorší doba pro kroužkování. Podle toho i monitoring vypadá. Bez odezev, bez akce. Až za okrajem Března, za hřbitovem na kopečku, kol ohniště čarodějnic.

Z Chloumeckého hřbetu, který je tady doopravdy blízko, v zájmové oblasti úplně nejblíž, fouká do sítě z boku. Nový typ sítí s tím velice slušně počítá, přesto se léčka chvěje, bude nápadná. Odezva super a dokonce „s ozvěnou“ o kus dál. Slavík vylétá do proluky příčné cesty a vychytrale se ihned vrací zpět. Prohlédl. Sedím pod zadními dveřmi auta a přijde mi, že s odkloněným bouřkovým mrakem vítr polevuje. Bude nadějněji. Pak se cíl chytá a protože nekroužkován, jdeme na to. Ozval se druhý během determinační pětiminutovky, měním schéma za sítí, a než prvního pustím, druhý je tam. Předešlý mi dal zabrat v ověřování stáří, druhý jasně mnohaletý. Rovněž bez kroužku, což znamená, že starý slavík někde nejspíše zahynul. Tak to po místech bývá.

Prvnímu jsem napočítal na křídlech pelichání, druhý s tím vyčkává. Za ním svítí a voní mydlice lékařská, pro domácí lékárnu poklad. Pro setkání jen tak po vůni – zážitek blaženosti. Dobře ovšem, kytičky této krajiny nechme kvést, posuďme jiné.. Že nejsou slavíci po šatu nikterak obyčejní, jak je občas literatura propleskává? Někteří dokonce, a zvláště pak v posledních dnech starého opeření, se kloní maskou kol očí až vzdáleným příbuzným kdesi na východě. Chtělo by to pak už jen o „cenťák“ delší rýdováček.

Bouřka značné intenzity prolévá Podbezdězí, to je u nás taková klasika, proto tam rostou houby, když tady máme po košících průvan. Koukám ke hřbitovu, měl bych se někdy zastavit. Spočívá pod křížem kovář, po němž si mne černé řemeslo vyhledalo. Půlkou rodu odtud pocházím. Březensko je po mém soudu moc pěknou kartou do vějíře slavičích návštěv.

Loňské zadání tušené tajemnosti dnešní cesta se třemi chycenými nepřinesla. Budu muset urputněji přitlačit směrem ke štěstí. Čas je.

Slavičí hnízdiště se vmáčkla do ticha. V minulém století bylo dáno, že slavíci po vyvedení mladých mizí z hnízdišť neznámo kam. Pravda to ovšem nebyla. Nevím, kdo to tehdy objevil, myslím, že já. Pomohlo tomu, jako množství jiných nedávných objevů, zavedení hlasové přehrávky.

Můj archív vlastní 436 snímků pelichajících slavičích křídel a lze na těchto základech proces předložit i s výjimkami. A přesto rád znovu vyrážím kroužkovat tyto, do krajiny vpité, slavíky. Zas a zas se ohlížím do časů, kdy se o druhu tolik nevědělo. Jak snadné bylo porodit chybu! Možná, že právě podobná poměřování jsou tím, co mne u výzkumu drží napevno. Zažívat pocit, že už jsme dál. Že jsme se nedřeli nadarmo. Ono se to dnes bilancuje. V moderních metodách.

Hnízdiště slavíka – rekordmana ze Slavičího háje mám po většinu dne na dohled. Pracuji s dřevěnými hráběmi mezi vůněmi sena nedaleko. Mohu tedy podepsat – je tam ticho. Jako kdybych byl o kus dál kdekoli v Českém ráji, kde slavíci opravdu nejsou. Stalo se ovšem, když i nejtenčí sluneční svit z oplocenky odcházel spát, že se mistr ozval. „Zpěvem“. Šlo o hrdelní výkřik několika tónů, které okamžitě spolykaly osiky. Uslyšet to ovšem šlo a připravil mi tím chvilku radostnou. Tehdy ale neměl nikdo čas trávit při hnízdišti celé dny a hledat. Tak snadné bylo uvěřit, že jsou pryč.

Víceletá samice po ukončeném hnízdění, ještě v kompletním opeření. Býčina 15.6.2024 – navečer.

Blog oslovil i lidi, kteří zde čtou vývěsy všechny. Ona i cesta tímto éterem má určitý vývoj, jako se dotváří za pochodu mnohé.

Buďte pozdraveni uprostřed června!

V Slavičím háji zítra zastaví další skupina zájemců – turisté, kteří se dozvěděli o parku ze stránky pana poslance Ondřeje Lochmana. Park je tu i pro ně, zítra o neděli. Uvidí novou oplocenku lesíka, toho, co moc potěšil. Včera při posledním ožínání bylo zjištěno, že další a další hrdiny mráz nepovalil. Jako blázen, s nůžkami jsem jim pomáhal k světlu pod záklopem trav. Neuvěřitelně si tamní pobyt užívám a se vším součinuji. V louce květnaté jsem stejnými nůžkami utínal pcháčům osetům vrcholové růžice s poupaty. Nechci, aby kolem vykvetly a posílily. Přednost mají plevely jiné. Přitom jsem si konečně uvědomil, že výsev už vlastně kvete. A kvete pěkně. Ono je potřeba i tady víc času a větší zájem/pozornost. Některé rostlinky jsou drobné. Do prostředí se už stáhli zajíci, aby ne! Výběr pochutin je nad představy. Viděl jsem na kytkách, co okusují přednostně. Je to všechno tak zajímavé. Jak plocha navýšila, už se obyvatelé dovedou schovat. Ještě před pěti lety se kolem pohybovaly koroptve. Pak zmizely definitivně. Kdyby tento nápad stál na nohou tehdy, neodešly by. Je otázkou, zda odešly pouze jinam či do jiných světů. Až ovšem plocha roznásobí o pozici výše, objevit se mohou přeci jen. Člověk se pořád učí a nepřestává. Ochoz kolem oplůtky v jinak narostlé louce (před sečí) využívají ještěrky. To by mne nenapadlo. Kde se vzaly, nebo jsem je snad neviděl – nevím. Teď prostě jsou. Seděl jsem pod jabloní s dalekohledem a napadlo mne – kolik tu musí být naskládaného života v těch celcích. Ano, jistě, nejspíš i s klíšťaty, ale to bychom jinak přišli o motýly. Toto se rozseknout nedá. Kdo se jich v přírodě bojí, nechť přebývá v jistotě u televize, tam jej zvířata nedohoní.

Po cestě k létu. I tato věta je mírně vychýlena. Dřívější lidé to měli ku ročním obdobím jinak, ne jako my. My oslavíme léto, které už dávno běží. Stačí se podívat ven. Kalendář bych dle přírodního dění přestavěl. Nebo alespoň v sobě. Aby to bylo v odrazu opravdovější. Nevadí. Ať žije léto!

Kosové v parku znovu zpívají, jdou do opakování hnízdní aktivity. Za městem jsou mírně jiní, než praví městští. A největší borci jsou ti lesní, od nás vzdálení. Hodně by mne lákalo věnovat pozornost také jim. Oni létají stále na podzim za sluncem. Není to krásné? Už ale jiné zaměření nestihnu, než být se slavíky. Budu na kosy alespoň myslet. O podzimu.

Ať vaše dny mají tu nejlepší z nálad! Jsou ohýnkem, na který si přikládáte sami.

Červen jde k půli. Brzy tam bude.

Ohlášena je bouřka. Brzy tu bude. Ale než dorazí z Českého středohoří, po úvodním deštíku prohlížím louku pro motýly. Zákrop přišel vhod a přibyde větší. I ten se hodí. Hitem mezi parkovou bílou je do květu směřující jetel červenavý, k hmyzu přístavem.

Pak jej vidím! Ještě si netroufá vzlétnout, i když sluníčko nově zahřívá. Toť šance pro mě, spěchám pro foťák. Většinou jsou denní motýli krásnější po líci křídel, tady jsme ovšem ošizeni. Perleťovec malý, prvně v naší louce. A zůstane, to je jasné. Shání se po violkách a my ve výsevu máme.

Sezení rozkládám pod jabloní, v místě za oplocenkou. Je odtud vidět po parku, sám očím unikám. Jsem přes potok málem na dosah slavičímu místu. Je tam po lásce, zůstat mohl jen on. K pelichání. Dva by domov vysbíraný hnízděním neuživil. Proto odcházejí i mladí. Co nejdříve. Slavíci nejsou přeborníky v přátelství. Jako by ohledy vyprodali v máji. Pozoruji jej, jak z husté jabloně kraje mokřiny vyletuje, chráněn rozložitostí pláňky, za hmyzem. Ještě tedy nemění a pokud ano, proces je v samém začátku. Jinak by si podobné nedovolil. Mnoho o slavících dodnes nevíme. Třeba, jak podobní sobě jsou o mnoho víc. Hmyz by měl přec schytávat ze vzduchu slavík tmavý, zdejší mistr to ale ovládá též. Možná to dělají po odhnízdění mnozí, jenom to prostě nehlídáme.

Velmi nezvykle na mne působí styl letošní kroužkovací sezóny, kdy jsem upustil od návštěv hnízdišť oblasti a pozornost upnul k jedinému v představě, že – míň, je víc. Čas má člověk jenom jeden, což přísun poznatků limituje. Právě podobné uvažování posledních desetiletí upřednostňovalo přehled o hnízdištích nad detailním sledováním prostoru konkrétního. Slavičí háj mi to konečně naordinoval a člověk i po té spoustě let v některých momentech nestačí žasnout. Ano, uznávám – víme o nich pořád tak málo!

Když už používám lidové pravdy, tady další – spojil jsem zábavné s užitečným. Pracuji v potu tváře na oplocence a na dohled žijí slavíci poslední pobytové týdny. Jako bychom byli spolu v ohromné voliéře.

Poznatkem ze včerejška je tento „anonym“, na nějž jsem nalíčil v posledních minutách světlého dne, kdy slunce už padalo vzadu za komín fabriky. Slavík je propojovacím elementem úvah o pohnízdním chování ptáků. Žije 2. kalendářní rok, kde byl doteď, ví jen on sám. V tom místě teď chybí. Kde se narodil, ví znovu jen on.

Sledované hnízdiště v našem parku má několik dní po změně. Mladí zmizeli. Říká se tomu v ornitologii rozpad rodiny.

Najednou se juvenilní potomek vzdálí víc, než jsou rodiče či jeden z nich schopni obsloužit – a – začalo vzdalování. Nyní se ještě zhruba měsíc mohou někdo s někým potkat, pak už bude jinak. My ale nevíme třeba, jak to mají na první své cestě sourozenci, často se zdá, že mezi nachytanými po noci jisté vztahy existují. Jako by v čekacích boxech tu a tam skončili tací, co se znají. Pro tyto důkazy bych musel znovu přejít na značení sourozenců v hnízdech, tu kartu už jsem však odložil.

Mladí se k pohybu po krajině vydávají už v kropenatém šatě hned, jak doroste velké peří.

Zejména po ránu sletují do volných prostranství za potravou, kterou si vyhlédli z křoví. Na dálku jsou od adultů k nerozeznání, vystupování je přísně slavičí. V tomto oddíle věku dochází k značným ztrátám na životech, jednak pro všudypřítomné kočky a také pod koly aut při sotva nadzemním přeletování. Doprovodné křoviny liniových staveb jsou pro slavíky značně atraktivní, splňují z představ vše – úkryt, hmyz, ovoce. Čím dál častěji „potulkář“ vzhlíží za dnem k tmavnoucí obloze, aby zanedlouho do takové prvně vletěl.

Začnou prázdniny, třeba nachystat čihadlo.