Velmi nezvykle na mne působí styl letošní kroužkovací sezóny, kdy jsem upustil od návštěv hnízdišť oblasti a pozornost upnul k jedinému v představě, že – míň, je víc. Čas má člověk jenom jeden, což přísun poznatků limituje. Právě podobné uvažování posledních desetiletí upřednostňovalo přehled o hnízdištích nad detailním sledováním prostoru konkrétního. Slavičí háj mi to konečně naordinoval a člověk i po té spoustě let v některých momentech nestačí žasnout. Ano, uznávám – víme o nich pořád tak málo!
Když už používám lidové pravdy, tady další – spojil jsem zábavné s užitečným. Pracuji v potu tváře na oplocence a na dohled žijí slavíci poslední pobytové týdny. Jako bychom byli spolu v ohromné voliéře.
Poznatkem ze včerejška je tento „anonym“, na nějž jsem nalíčil v posledních minutách světlého dne, kdy slunce už padalo vzadu za komín fabriky. Slavík je propojovacím elementem úvah o pohnízdním chování ptáků. Žije 2. kalendářní rok, kde byl doteď, ví jen on sám. V tom místě teď chybí. Kde se narodil, ví znovu jen on.
