Autor: Pavel Kverek

Byl polední žár. Prošmejdil jsem celou kovárnu, protože jsem věděl, že někde musí být! Hledal jsem babku a našel. Zatloukl do lipového špalku na stojato a podobně šel hledat kladívko. Naklepávací. Někde jsem ho kdysi naslepo taky pořídil, z pozůstalosti (lidi toho nanosí…). Tak se nářadí léta do kovárny scházelo. Kosu mám podobně letitou, též jsem ji kdysi podědil, nevím proč. Kosiště bylo třeba vyplátovat jasanovým dřevem, bylo ulomené. Ale je pradávné, velekrásná práce. Kosu jsem vybrousil a vyklepal. Oplechoval kotevní plosku s drážkou a vše sestavil. Před domem jsem s ní vypadal málem jak Smrt. Nikdy jsem ji v ruce nedržel při akci. Pak jsem odjel do našeho parku a vodil ji travou. Bylo po dešti, šlo to. Přestože výsledek se zdá být dobrý, ladit musím postoj. Kdyby brousila kolem televize, nevypadám ještě v akci úplně nejlíp. Celé je to stále dost prkenné. Vím to, prošel jsem videa na internetu. Jo, ještě bych zapomněl na brousek, ten mám taky. Jen ne ten futrál na vodu. Pro začátek jsem smáčel tedy v kanystru – jak říkám – linku to ještě nedrží.

Zatím jsem trénoval u ohniště na vyšších bylinách, do jetele ještě nezatínám. Abych něco nezničil. Až to půjde na jedničku, rozměřím plochu do pruhů a začnu květy skládat. A odvozím pryč. Úplně jsem se rozzářil, první skřivan rezignoval nejspíš na několikrát zničené hnízdo v poli a už je u nás! Obraz pro malíře. Amatérský sekáč a nad ním skřivan. Příště půjdu předpisově za rosy. Kosu ale musím ještě vyladit, vybrousit trochu jinak. Opravené kosiště ale drží – veliká spokojenost.

Chápu, že tu o slavících nezaznělo ani slovo, když jsme na jejich blogu. Ale platím ho já, tak si můžu dělat co chci. A nebo dobře..

Se slavíky jsem prošel čerstvě šokem. Uvědomil si o letošku, jak strašné mezery v některých segmentech výzkumu přechovávám. Vážně. A to mne postrašilo. Nezbude, než ještě sbírat a sbírat, abych byl co nejmíň chybující. Na druhou stranu, jde o poznatky, které vznikají odvahou podnikat v odchytech téměř až pitomosti. Jako třeba – roztahovat noční sítě po půlce června. I takto extrémní nápady mohou přinášet slibné otazníky. A na těch můj zájem staví. Jakmile člověk i s náhodou poskočí dál, začne sobě spílat – jak je jen možné, že tohle mne dávno netrefilo? Letošní sezóna je nadějně cítit pokrokem, kdy některé úvahy musely být až zastaveny pro sílící zcestnost. Třeba se vrátit o několik políček zpět a mnohem více se nebát jít do zdánlivých pitomostí. Jako s červnovým ponocováním..

Otázka stojí, zda svátek uplynul, či dále trvá. Událost kolem získání druhého slavíka s kroužkem cizí stanice pro výzkum, který běží desítky let, svátkem zůstane už napořád. Mám to tak vyzkoušeno v případě prvním, nejinak tomu bude i teď. A nejspíš u druhu v databázi půjde o první případ kroužku této stanice. Z Francie jinak výsledky máme, jde o zásadní směry k zimovišti.

My zatím nevíme, zda byl nedávný „slavík z noci“ okroužkován už loni v čase odletu „odněkud“, nebo byl chycen až z jara, při cestě z Afriky zpět. Někam..

Jsou odpovědi, které nezískáme. Odkud drobná slavičí samička je, než se zvedla a vydala najít místo k přepelichání? Pokud čtu výzkum s minimem chyb, soudím, že bude znedaleka. Už fakt, že nejde o samečka, je přidanou hodnotou pro daný zástih. Samiček se chytá pro kroužkování zlomkem. Půjde-li o kroužek z návratu, očekávejme tak velice cenné datum.

V Anglii tehdy, po obrovském úspěchu s geolokátory, poznamenali důležitou věc. Že nestačí usilovat pouze o ochranu hnízdišť, ale je třeba poznat a chránit i zastávková místa. U mne – že se slavíci dokážou vracet i z prvních nelehkých cest, vyvolává obrovský obdiv. A právě současně diskutovaný výsledek podobný důkaz přidává.

Jsem pouze badatelem, putujícím za těmi opravdovými. Přes obor jiný však musím konstatovat, jak obrovsky vzrušující podobné výzkumy jsou. Naučit klást sobě otázky se vyplácí tam, i tam. Nejde totiž o nic menšího, než o šanci v hledání pokračovat.

Jako si neumím představit chvíle slavičích návratů bez obílených trnkových keřů, čas, kdy jdou aktéři do pelichání, ilustrují čekanky.

Vydrží čekat do prázdnin, aby svou modří období zahájily. A vidím přesně atmosféru slavičího páru, když děti odešly keřovím podle vody do světa, jak ona říká: „Potřebovala bych konečně nové šaty!“. On už jen mlčí, odejde tak i ona. Do zpěvu dávno není chuť – a i kdyby, není pro koho. Proto jsou prostory tiché. Jen slunce v maliní olizuje nektar, co mravenci pípami za chvatu nedovřeli a vedle na cestě rázně do kroku započítal čas. Slavičí potomstvo ještě pod nocí tu a tam nad místem zavzpomíná, samička ale, ta už se v novém neukáže. Přitahuje ji dálka a naplánované cestování.

Až potkáte na cestách čekanky, vzpomeňte při tom též Český slavičí rok. Vy, kteří chodíte tady na jejich stránky. Na kvarteto měsíců, ve kterém krajiny směly být s nimi. Naše krajiny.

Okřídlené konstatování, že vydřené poznatky nastolí otázky nové, platí. Stejně tak se ale může stát, že v řetězové reakci překope či poupraví návaznosti doposud užívané. Řeč o tom tady už byla. Zprvu šlo o určité vyhecování z jakéhosi hledačského rozmaru, co vše by bylo možné považovat po tolika letech pozornosti za šílenost. Nyní, po absolvovaných odchytových přídavcích, lze prohlásit, že jeden z kolekce zakrytých segmentů slavičího roku dospělých jedinců dostává ohraničení, rozkrývá obsah. Někdy je k pokroku potřeba přelepit ústa zaběhlému a zkusit zainvestovat pokus předurčený do koše. Zabalit nástroje a vstoupit do odchytových nocí hluboko před startovním výstřelem. Co se asi tak může přihodit, kdy hnízdění končí v časově rozkolísaných scénářích a slavíky čeká pelichání? Za chvatu, který byl potřeba na přečtení kratičké chvíle „vyhnaných“, poodhalila závoj utajenost. Najednou lze hledat v souborech velkého peří ptáků, měnících nočními přesuny pobyt, možná i na výrazně velké vzdálenosti. Že jde dost často o slavičí protějšky, k nimž se za májů horlivě prozpěvovalo, pro slavíka už tolik nepřekvapí. Ano, jsou to „ony“ na cestách ze dveří pryč, což nejspíš lze docela snadno připsat i pro slavíka tmavého v příbuzenstvu. Abych si v ornitologii po čase ukotvil opět nějaký titul, jedná se o „Jedince chladnoucích nažin“, kdy někteří pro různé ze zvířecích smůl ani snad dlouho neinkubovali.

Obraz je žádoucí do stále neúplné galerie slavičích pobytů u nás.

Zde jeden ze záchytů, kde kardinální otázka stojí – má slavík pro nedávné úkoly s hnízděním břicho vyškubané, nebo snad ne? (Slavičí háj, 29. června, po skončené noci)

A dobrá zpráva k nejednomu čtenáři nakonec: Text této povahy je na dlouho posledním z vyvěšených. Objeví se vklady čtivější na prázdniny.

Do květnaté louky můžeme vstupovat jen my, kteří ji modelujeme. Ale překvapení se koná právě tam. Z cesty to moc vidět není, působí rozkveteně, ale je to jen rám živého obrazu. Zabrodí-li člověk plochou, vidí před sebou učebnici stanovištních nároků. Kde byla půda ztvrdlá při setí a nebylo osivo čím přisypat, ujaly se plevely jiné, než v místech úrodnějších. Květin ovšem v tomto čase již ohromná paleta a opravdu přes východní hřbet Rachval k Markvarticím vzkazuji:“Jste odborníky na svém místě a dobře vám naslouchat„. Doporučený výběr i provedení sedlo dokonale a krajina pod bubnem může začít tak nějak odpočívat. Myslím, že zaslouží. Až budou příští rok na jaře znovu za kopcem pořádat Českou květnici, zajeďte zmíněné užít a dopochopit.

Prostředí vzalo za uši zajíce a do posledního usídlilo v ochutnávkovém ráji. Radost z toho kdovíjakou nemáme, vybírají kytky dle ještě nezapomenutých chutí a okusují před rozkvětem. Mlátit je za to nebudu, uši bych jim však vytahal.

Současné dny s vysokým slunečním svitem ukázaly, kolik lze přilákat motýlů. A je to jako s dobou vykvetení kytek – všeho do času! Vysoká škola návaznosti. Ve dne, večer, v noci. Za hmyzem se nastěhovaly ještěrky na výslunná stanoviště. A abych nezapomněl, všude vůní hromady. Ony jsou jemné, není to tak, že byste spadli na obličej, ale vanou zlehka. Zejména pak, přichází-li večer a sluneční žár polevuje. Některé zavírají výlohy před nocí, jiné se těší až rolety spadnou. Všechno se topí v obyčejnosti, fungujícím samospádu. A já mohu ze stránek číst, z všeho ochutnávat. Upřímně – mnoho jsem o tom nevěděl, to až teď v roli rolníka pobírám rozum. Chápu dar vody ze srážek, uvolí-li se k místu dorazit. Nevěřili byste, jak padá do rozpukaných rýh zemské skořepiny. A co přichází potom. Obyčejné fungování krajiny? Ano, i ne. Dávno jsme se na ni vykašlali. Nenasloucháme, nečteme, nechceme, neumíme. Pak si hned člověk považuje chytřejších, protože tací i po Česku jsou. Každý jeden vypadá spokojený. Ano, přinejmenším mají vše srovnáno k sobě. Chtěl bych k nim patřit, cestu jsem – zdá se – našel. Věřte, radost si v místech došla pro jméno! Za chvilku odjíždím makat, i do školy.

Sléz je focen v sousedství, v sektoru číslo jedna. V louce pro motýly je ovšem zastoupen též.

Kdyby senzace přicházely vždy, kdy se k nim vzhlíží, prožitek by byl poloviční. Ony si ale vyberou chvíli, kdy se to nejmíň čeká.

V roce 2013, taky v létě, jsem v kopcích nad Starou Studénkou zažil při odchytu pořádné překvapení. Popsané je tady dostatečně. Dnes máme rok 2024, kdy úžas si mne našel a drží od rozednění.

Protože kroužkováním slavíků žiji, včerejší výsledek z průzkumného odchytu v noci jsem opravdu pitval. Došlo to tak daleko, že jsem musel do parku znovu a zachytat ještě i dnes. Jedná se o předprocesové pohyby adultů. Když tedy hádám, že nastupují.

Noc byla zvláštní, s vodní popůlnoční vsuvkou. A ráno v liniích průhledno. Přiletěl mladý kos, že by chtěl vidět kleště, než odtud vyrazí za sluncem. Tak jsem je předvedl. Rozednilo se docela, když přeci jen lovím z kapsy slavíka. Kroužek na pravé, je to ten ze včerejška, tak se pozdržel. Pak ale vidím, že to není on, včerejší. Stejný šok jako tenkrát, jenom s jinými písmenky.

Ty chvíle jsou na celý život, nikdy už nezapomenu, jak se vše semlelo. A výsledek? Jde o samičku – loňské mládě. Bohužel nedopátráme původ. Je „ze vzduchu“ a z noci. Co se tak může dít, než u dospělých slavíků započne pelichání? Jedni se vpijí do podrostu hnízdišť a do jara o nich už nikdo neuslyší. Pak jsou tu poražení z páru, a ti během krátké doby musí do místa náhradního. Spolu s všemožnými smolaři, co s bytím měli nejspíše na kahánku, jako tato nezkušená matka. Urvala život a nějaké to peří. Život se počítá a kabát obleče lepší.

Když se z francouzské centrály dotážou, mohou si okolnosti přibalit. A my si počkáme na skvělé souřadnice. Slavičí samičky jich z jarních návratů Evropou nikomu příliš neposkytují.

Letošek se zrychleným ptačím uvažováním zavdává podněty k netradičním pokusům a tak jsem včera vstoupil do první noci při sítích. Odhad vyšel. Mladí se budou dostávat nad krajinu dřív než obvykle a soudím, že se předstih promítne do celkového odlétání.

Aby nebyl pěkným výsledkům konec, na přesunu kamsi, nejspíše za pelicháním, jsem zachytil slavíka adultního. Říkat o něm, že prošel hnízděním, by bylo odvážné. Přesně exemplář, jací mne v posledním čase zajímají, neboť i tam děsí místo bílé. Zajímavé je u těchto nezúčastněných sledovat též míru připravenosti na proces výměny peří.

Noc byla krásná, až mrzí, že člověk mezi vyzváněním do kontrol usne. Slavičí park se v létě poměrně brzy obestře mlhou, což není ideální pro nic. To dnes ještě nebylo, je přeci jen brzy. Po nainstalování síťových sestav zbyla delší vteřina k tomu, abych se prvně zašel podívat na večerní poletování hmyzu nad květnatou loukou. Ohromný zážitek, o který člověk normálně přichází. Asi by chtělo se do prostředí odstěhovat.

Jdou silné dny. Pořád se něco děje. V parku, který se zanedlouho změní v letní kroužkovací punkt, kvete pomístně sléz pižmový. Krásná kytička. Centrální louky jsou po seči, kvůli motýlům bývá jediná. Květnatou louku zatím necháváme stát, kvete a bylo by mi jí líto. Přijde ale čas, než by polehla, kdy plochu rozměřím a na přeskáčku polovinu zkosím. Motýlů je plno, převládají babočky, ale ukázal se i v letní generaci žluťásek řešetlákový. Začínají přástevníci starčkoví.

Nad vodním přepadem ve vrbě dokrmují rákosníci mladou kukačku, naběhli si. Užovka vyhřívá tělo na kupě suchého rákosí, skokani zelení zopatrněli. Slavičí hnízdiště ztichla nadobro. Jako by se snad s jarem jediný neukázal. Přesto šlo letos o dobrý rok a mladí se po oblasti někde už vzdělávají.

Fascinuje mne čas, čím dál silněji. Jde o největší kapitál, co člověk může pobrat. V kombinaci s osobní svobodou je na radost zaděláno.

Naučné stezky jsou na prahu prázdnin nastaveny vyučovat, krajina před rájem prohřívá statečný hřbet.

V nárazech zmítán hrdostí, že patřím právě sem. Spojením bez slabého místa.

Některá z představ o slavičím životě se ukáže i po tak dlouhém čase chytání být „na vodě“. Je to jak v Člověče nezlob se, nechat se vyhodit před domečkem. Vlastníte schéma lokalit co léta aktualizujete prochytáváním, vyvozujete závěry o osídlenosti a věkové struktuře párů a celé to vše dává solidní originál. Žijete v těch výsledcích, radujete se z přehledu nad hnízdišti, než přijde malér. Postará se o něj další z objevů, který odpracovaný přehled rozviklá, podhrabe. Nezbyde, než do výsledkové tabule natlouct otazník. Kolik ještě budu mít času s takovým zabojovat pod knutou nových pravidel, či nechat staré být a prohlásit, že jde o živou přírodu v spoustě výjimek – a že se vlastně až tak moc neděje.

Návštěvy hnízdišť sledují v kontrolních odchytech i míru přežívání. Přestože slavíci po nejméně jedné absolvované kompletní výměně peří se vracet z Afriky dovedou, stav, kdy se nevrátili, může být neúplný. Chytil-li se v místě o kontrole slavík nový (bez kroužku), zápis se s tím spokojil a rychle se spěchalo jinam, do sousedství. Nyní je odhaleno, že převládající počet hnízdišť severovýchodu Mladoboleslavska hostí slavíky tři = pár + náhradníka. Kdyby se tedy vyčkalo na lokalitě návštěvou déle, míra přežívání by mohla vypadat jinak. Ještě obdivněji. Naprosto dokonale vše ilustruje příběh slavičího matadora od splavu Červenského rybníka, který je dodnes držitelem věkového rekordu i pro Slovensko. Ten příběh je známý. Velmi totiž bádání neprospívá ptačí zkušenost, kdy jedinec s kroužkem bývá zpravidla opatrný a doslova alergický na užití stejné techniky lákání. Neprospívá rovněž, že slavíci se v křovinách příliš neukazují a zjistit, že již je kroužkován, bylo by složité, zdržující.

Nemáte někdo ponětí, kde sehnat barvy, co by konečně „chytly“? Spoustu let totiž potřebuji obarvit bílé místo výzkumu, nastalé právě o tomto čase. Nechytá na něj nic, nechytám se já. Nejspíš to ani nevíte a – i kdyby, málokterý by se lapálií v létě zabýval. Na druhou stranu je super, že slavíci nechtějí vyzradit vše. Pojďme si o tajemném čase prozradit „za nehet“ známé.

Utichají požadavky mladých, rozběhnutých od hnízda do okolí, rodiče, vyhublí na kost, míří do pelichání. Až potud se dařilo fázi slavičího pobytu poměrně slušně číst, teď ovšem přichází problém. Za suchých parných dnů hnízdiště obecných slavíků ze všeho nejvíc připomínají „snědený krám“. Omladina odchází z domu hledat ovocné potravní zdroje, rodiče musí přepelichat a nejčastěji (alespoň jeden z nich) v místě. Kam se ztrácí ti posléze v místě nepřítomní? Kam mizí i zbylí slavíci, prostor do těch dob obývající? Jak dlouhé jsou/mohou být přelety za účelem pelichání? A – mají-li tak i slavíci tmaví, jak dlouhé přelety připisovat jim?

Co tedy víme?

Lze doložit pro českou ornitologii výskyty adultů obou druhů v prostředích netradičních, nezřídka vzdálených místům pravidelného osídlení. Rovněž lze říci, že není snadné takové jedince na náhradním místě identifikovat.

Navazující poznatky jsou zatím jen a jen v rovině spekulací, neustály by vývěs na slavičí stránce.