Některá z představ o slavičím životě se ukáže i po tak dlouhém čase chytání být „na vodě“. Je to jak v Člověče nezlob se, nechat se vyhodit před domečkem. Vlastníte schéma lokalit co léta aktualizujete prochytáváním, vyvozujete závěry o osídlenosti a věkové struktuře párů a celé to vše dává solidní originál. Žijete v těch výsledcích, radujete se z přehledu nad hnízdišti, než přijde malér. Postará se o něj další z objevů, který odpracovaný přehled rozviklá, podhrabe. Nezbyde, než do výsledkové tabule natlouct otazník. Kolik ještě budu mít času s takovým zabojovat pod knutou nových pravidel, či nechat staré být a prohlásit, že jde o živou přírodu v spoustě výjimek – a že se vlastně až tak moc neděje.
Návštěvy hnízdišť sledují v kontrolních odchytech i míru přežívání. Přestože slavíci po nejméně jedné absolvované kompletní výměně peří se vracet z Afriky dovedou, stav, kdy se nevrátili, může být neúplný. Chytil-li se v místě o kontrole slavík nový (bez kroužku), zápis se s tím spokojil a rychle se spěchalo jinam, do sousedství. Nyní je odhaleno, že převládající počet hnízdišť severovýchodu Mladoboleslavska hostí slavíky tři = pár + náhradníka. Kdyby se tedy vyčkalo na lokalitě návštěvou déle, míra přežívání by mohla vypadat jinak. Ještě obdivněji. Naprosto dokonale vše ilustruje příběh slavičího matadora od splavu Červenského rybníka, který je dodnes držitelem věkového rekordu i pro Slovensko. Ten příběh je známý. Velmi totiž bádání neprospívá ptačí zkušenost, kdy jedinec s kroužkem bývá zpravidla opatrný a doslova alergický na užití stejné techniky lákání. Neprospívá rovněž, že slavíci se v křovinách příliš neukazují a zjistit, že již je kroužkován, bylo by složité, zdržující.
