Je už to jinak, než bývalo. Hodně lidí už přijít nemůže. Ještě se přednáškový sál jakž takž zaplnil, ale staré časy jsou pryč.
Mimo jiné jsem přivezl s sebou knížku o slavících, upozornil na ni a nechal během odpoledního programu mezi posluchači kolovat s dodatekem na papíře. Pro další vývoj nápadu se nejlépe hodí opět slova klasika: „A nyní já vám zapůjčím tyto tři kruhy… …a nyní já prosím kruhy zpět!“ Petr Čepek tenkrát své náčiní nakonec získal, Slavík z dubového lesa však neprošel ani půlku sálu. Zbylé osazenstvo si ho tedy neprohlédlo, na ně nezbyl. Nakonec však – dobře, když je o knížku zájem.
Referáty obou jednacích dnů byly kvalitní, sám jsem si vybral hlavně ty o modráčcích. Potkal se nad tématem s lidmi, kteří se o subspecie zajímají a mají výsledky.
Oba týmy, ať už z lokalit horských či nížinných se především bojí o přežití sledovaných populací. To je dnes obava obecná. Sám se bojím, co bude tady se slavíky. Hnízdiště mizí kvapně a znovu jak tenkrát, neumím tomu čelit.
Opojen však programem schůze, na zpáteční cestě jsem špatně odbočil a tak mne vítala krajina Nymburska. Co už?! Jel jsem tedy k jejímu hlavnímu městu a počítal v sluníčku krásně se lesknoucí havrany. Spolu s kavkami procházeli pole. Měli přinést zimu a ony padaly rekordy obrácené. Ptákům to vůbec nevadilo.
Přijel jsem do našeho okresu odjinud a prohlížel si tak s chutí jižní lesy Chloumeckého hřbetu. Ty, které tehdy při svém popleteném návratu konečně rozpoznal slavík z dubového lesa!
V tomto čase je krajina zvláštně průhledná. Většina lesů je donaha, přeci jen jsme pořád ještě v Polabí.
Hodně tažných ptáků z ní odletělo, zbývají ti pomalejší nebo kočovní. A ti nejvěrnější – stálí a k nim nutno přičíst právě zimní hosty.
A to je asi všechno.
