Uplynulý „slavičí terén“ byl opravdu náročný. Bylo třeba chytat slavíky, vytipována byla řeka Jihlava a okolí.
Navzdory některým předpovědím bylo počasí tropicky letní, plné poletujících světlušek. Občas se ve vzduchu objevil roháč, jednou v bouřce útvar prapodivný, „chobotem“ olizující zem nedalekého obzoru. Vlhy pestré zaletovaly z drátů do ptačích třešní slavičích větrolamů, slavíci pelichali. Skokani skřehotaví řvali večerem z mělkého skleněného rybníčku. Byl to čas, kdy člověk vědomostně roste a na sobě to cítí. Čas nespěchavého vzdělávání, báječné chytací dny v prostředí, které nezažívám často.
Na obrázcích před vás postupně předstoupili:
roháč obecný, běloskvrnáč pampeliškový, slavík, s křídlem výrazně rozpelichaným.
A ještě pohotová momentka bouřky (i s vlaštovkami).
