Slavíci jsou velmi nesnášenliví, domnívám se, že po celých dvanáct měsíců. Za pobytu v Česku zcela jistě. Stále je o co se rvát, a podle toho mnozí vypadají.
Zastavuji na dotek krabicoidním stavbám boleslavského předměstí, v cestě, kde odpočívají před nákladem posádky velkých náklaďáků. Cesta nikam nevede, končí za zatáčkou závorou a keřový doprovod tam slábne. Tady, v místě napojení na asfaltku, ptáci kdysi bývali, dnes to tu nevypadá. Než jsem otočil auto ve škváře, slavík se do okénka přeci ozval. Nakonec vidím, že jsou tu shluklí nejmíň tři a chytání je to zajímavé. Tyče nikam zarazit nejdou, stojí silou vůle, a už u nich brzdí stylově zelený cyklista. Je hodný, nechytil se. Síť totiž stojí napříč cestou. Měníme věty o kroužkování a on pak odjíždí. První, druhý – a třetímu se nechce. Musím se sítí kus dál. Oba předchozí jsou trhany, tady jeden z nich.
A když se chytá poslední – obří, je jasné proč.
Ten slavík třikrát podletěl síť, a pak se rozhodl pro bitvu pozemní. Rýdovák vztyčený do vějíře, vyskákal z okraje křoví a míří ke zdroji v prostředku cesty. Ten byl poházený trávou do podoby kupky, slavík však trávu odházel. Jdu ho splašit, takhle se nechytí. Přišel jsem k němu na pět kroků, rozpačitě zmizel v okraji. Měním způsob provokace a on na nic nečeká a skáče do spodní kapsy. Křídlo má délku přes devět centimetrů, peří z vějíře neskutečných 77 milimetrů! Oškubaný není, nedivím se. Jen, co seskočil z váhy, už zase zpívá v sousedství.
Poblíž Úhelnice, na nové lokalitě, jsem chytil dalšího nešťastníka. Ocasní pera dávno přestala růst poté, co o původní přišel. Jsou tříčtvrteční a slavík vypadá úsměvně.
Potom se přihnaly bouřky a byl jsem rád, že vše jsem rychle sklidil. I sebe. Prospěšná chvilka v terénu.
