Nemůžu psát o slavících, protože to, co letos předvádí babočky bodlákové, je prostě neskutečnost!
Kolik těch motýlů musí být? Jak to, že průtah je tak spontánní? Jediná neletí jinak, všechny, jako sluky na rýchorské podzimní louce, jedním směrem a navazují na sebe. Před tímhle já prostě držím hlavu skloněnou. Kdykoli mám čas – a možno kdekoli, koukám se k severovýchodu, jak přiletájí. Jsou rychlé, špatně viditelné, a občas některá zastaví. Viděl jsem jich pár na jizerské louce předevčírem, vrhaly se na květy a lokaly. Hned se zas zvedaly a dálka je už zas chtěla. V těch hlavách pod tykadly je vložen úkol – přežít! A ony postupují. Jedna, osmá, stodvacátá! Větší samičky, menší samečkové. Večer usednou – a ráno, když to půjde, vyrazí pokračovat. Není. Není větší vzpruhy pro mne – sledujícího, než toto divadlo. Energie a odhodlání dočista vlní vzduch, jež na sklonku máje roku devatenáct, po širých krajinách patří právě jim.
A tah neslábne. Zdá se, jako by spíše se stupňoval. Kolik těch motýlů musí jen být?! Některé křídel už omlácených, ale nesou je spolehlivě. Krása bere za své, třeba doletět!
