Je neděle brzy po ránu a než odjedu do práce, s dobitou aparaturou směřuji k močálům u Koprníku. Tam chci letos začít svůj monitoring.
Jako by ty všechny roky před tím ani nebyly, co jich tudy prošlo od doby, kdy jsem tu chytal poprvé. Je to tu pořád tak podobné.
Dnes chytat nechci, i když mám všechno samozřejmě s sebou. Chci zkusit, jestli už se nějaký ten „modrý slavík“ nevrátil. Zpívá tu budníček menší, tak to už by měl být nějaký.
Bekasiny otavní vyletují od kaluží, je jich tolik, že by sem stálo za to večer síť natáhnout. Jsou tady každoročně zjara. Zpívá strnad rákosní a z hlavaté vrby jeho příbuzný žlutý strnad obecný. Už jim to začalo.
Přicházím na konec panelky, co tady zůstala jako vzpomínka na časy hrůzného zavážení hlušinou těch mokřadních společenstev. Zachránili jsme zlomek. A to člověk při tom musel chodit ještě do práce a zbylý čas podepřít argumenty a nadějí a chodit přemlouvat. I proto tu dnes chodím jako páv. Mám pocit, jako by mi ta místa mávala na pozdrav první, než pozdravím já. Kde jinde má už člověk najít upokojení před tímhle šíleným světem, než tady. V chrámu Přírody.
Přehrávač je natěšený po dlouhém čase co spal, produkce je čistá. Hned však ji vypínám, protože za kanálem vylétly nad vousiska rákosů tóny podobné! Neříkám stejné, to modráčci nedělají. Jsou mistry v napodobování všeho možného, tady se zdá, jako by v slati zpívala cvrčilka. Neoblafne mne, už ho i vidím. Vylétá nad močál a padáčkem se snáší o kus jinam. Tak, tohle mi stačí. Píšu ho, víc času nemám a přijdu někdy na kontrolu. S hliníkem, spíš ale přečíst čísla, doufám.
Na Červenském rybníku v oblasti výspy je ještě klid. Žádný se neozval.
Odcházím cestičkou pomalu za prací a vzpomínám na ráno u Nového rybníku. Na ty hlasy jeřábů, na divoké husy.
Kdepak, předjarní čas, ten já bych nevyměnil!
Babočka bílé „C“ na květu devětsilu.
Už před týdnem jsem na sluníčku jednu takovou viděl. Se složenými křídly v suchém listí hlohu na zemi, kam asi spadla při klestění větví jsem ji ani nepoznal.
