Dobrý srpen přeji.
Pečlivě jsem se pro letošek nachystal na téma slavičího odlétání. Součástí hledání odpovědí byla výprava do Polabí, tamních luk i mocné řeky.
Pojďme se tam vrátit za podpory obrázků. Ani tak nebude možné atmosféru odchytů vylíčit, jde o něco neskutečného.
…
Slavíci po pastvinách a cesty, co už dlouho nikam nevedou.
Soutok dvou proudů co na mapách o sobě lže, to byly začátky chytání rezatých ptáků.
Přijal jsem pozvání do oblasti Novobydžovska, kde zrály mirabelky, a mladičký srpen bezbranně uhelnatěl. Chytali jsme sklopkou ptáky, co pelichali. Nosili je z křoví a kroužkovali.
Štíhlé topoly tak typické pro oblast byly na každém kroku a na všechno kolem se dívaly shora. Najednou končily za můstkem, který už vůbec nic nespojoval. V smutku dál rozkročený.
Chytal jsem pro člověka, jenž lidi provází krajinou. Líčí a představuje ji, nabádá a nelituje. On si tak mohl ve vteřinách kroužkování prohlédnout své slavíky zblízka.
…
Potom už Polabí vytáhlo kartu jinou. Kolínsko s drobnou říčkou.
Denní chytání pak přecházelo do noci. Peřeje klepaly měsícem o hrstku zlaťáků, aby to divadlo potom uhradily. A ptačí strom vypadá, jako by tlamou svou měsíc pohltit chtěl. Jak se naň těší…
Větve nad říčkou se svobodně zaplétaly a bránily hvězdám v namáčení. Ledňáččí omladina už utichla, louka je v pobřeží ale dál plavá.
Přijíždí starý muž na bicyklu a rutinně se vpíjí do tůně. Znají se navzájem a potřebují.
Pak se kraj propadá do noční tmy, denní tvář končí, odchyt se rozbíhá po cestě k vyčkávání.
A ve správnou chvíli, kdy už lze sčítat, všude samý slavík! Táhnou.
Já ptáky rád potkám. 🙂 Nevyznám se v nich ale koupil jsme jim jídlo a doufám, že občas nějakého to dokáže přibávit ale zatím… ne. :/ Ale oni to třeba objeví. 🙂
Nejlíp začít v zimě, je to snazší.