Oboje má hloubku. Přílet i odlet. Jednoho dne prostě slavíci na zimovišti už nebudou a pospíší domů. Jiného dne po nějakém čase zmizí už zase. Tentokrát ovšem z domova. K pozorovateli jde tady o smutnější moment, protože se ho změna týká. Ovšem, jen toho, kdo jim je nablízku a poctivě se dívá pod větve. Jednoho rána po noci nejsou. Neozve se pod hrází vyčítavé zahvízdnutí:“Co už tu zase šmejdíš?“ Nezahlédne člověk rezavý pohyb v keřovém suterénu, je po sezóně. Zbývá jen čekat a držet palce těm dobyvatelům dálek. A věřit třeba i, že s kroužkem na noze jednou uhlídám, kde taková slavičí dálka končí. Vědět bych to chtěl moc. Vždyť přeci – člověk chce o objektu svých volných vteřin a let vědět co nejvíc. I tajemství, která se snaží být neodhalena. Proto zavírám kroužky chyceným, za moment už zase volným. V naději, že narostu poznáním dál.
Jsou ta jejich místa teď tichá. Pro mne je podstatné ale, že jsou. Že každé z těch zákoutí stojí, že lidé křoviňák drží na vodítku. Za takové situace přežívá naděje právě na jaro uvítací. Kdy je vše docela obráceně. Chodíte koukat do známých míst, jestli už dveře domovní náhodou nejsou otevřena. Domácí, ještě zpocený spěchem, vám neřekne:“Tak mi to ještě vyšlo. Jsem, ptačí domove, zpět!“ To už je na příchozím, aby objevil, rozpoznal, poskočil v skryté radosti.
Včera mi kousíček nad hlavou při práci na stezce přelétlo k přímému jihu za slušného povětří hejno hřivnáčů. Křídla rachotila k městu, jak byla uším na dosah. Bylo jich dvacet dva či dvacet tři, není to potřeba úplně znát. Ale ten obraz, to snažení a promyšlenost, přičítání mil od domova – to je závan poctivého podzimu. Patří to k naší krajině každoročně. Praštil jsem s hráběmi a díval se opravdu dlouho potom už prázdným prostorem. Dálka si je převzala do jednoho.
Tak žijte říjnem jak časy předchozí, bude stát za to.
