Je čas babího léta a je nádherný. Pavouci poletují nad zemí, stříbří svým náčiním kdeco, odcházím kotlinou „Města na Klenici“ z pracovního výkonu domů. Pracoviště jsem měl přírodní, to správci krajinných naučných stezek mívají.
To místo je zvláštní. Jsou ještě zákoutí po krajinách, kde tlak od člověka není nejsilnější. A tady takové je. Stráň s chudým trávníkem, kde léto se prohřevem opravdu vyřádilo. Jenomže – to je ten správný čas na úžasy. Alespoň tak to ve zpětném zrcátku vidím, kdy jsem měl pocit, že krajina chce mi oplatit. Představili jsme ji před dvěma dny v ornitologickém prostoru málem v hodinovém výměru a pustila si ji před oči tisícovka diváků. To mi přijde milé a jakoby zdejší příroda chtěla poděkovat. Zdržuje mne v odchodu a čeká, jestli poslechnu. Vždycky jsem poslechl – a – nikdy neprohloupil.
Rýhy v zemi se pomalu zacelují, přijdou podzimní dny. Ještě to ale hřeje, vítr je jižní, i když ostrý. Ten vypelichaný koberec udržel jen hrst kvítků jestřábníku, místo je vážně podivné. Odklízím ještě pár plechovek po nějakých návštěvnících a pak mnu oči v údivu. Kolem na nevelkém prostoru je tu a tam bledě modro. V čase, kdy kytky fakt spíše zalezly pod zem. Jenomže tady se žije! A já po pátrání v herbáři připisuji krajině v skromnosti úchvatný zvonek jemný (Campanula gentilis). Těším se z momentů objevitelských, pár jsem jich za život absolvoval a je to návykové. No, tak to s nimi pobudu a oslavím soukromě chvíli povznesení. Jak je to možné? Kamejka „Krajiny před rájem“ a já zas u toho jsem! Málo se díváme, málo věříme kolem. Veršoval jsem zjara: Jak vidím řepku, mám z toho depku, a ono ztraceno vše zdaleka není.
To se zase krajina domova ukázala! Něco za něco. Nevím ještě úplně, jak s objevem naložím, zítra tam půjdu fotit a počítat. Než ze strany protilehlé přes velkou vodu dorazí mráz.
Fotku zítra určitě dodám a přidám možná i opravené stanoviště.
