Červen sahá po tepu. Je už takřka nehmatný, mdlý. Odporoučí se do minulosti – do toho, co bylo. Co se nevrátí, opakovaně prožít nedá.
S událostí končí i pokus o vhled do slavičích nocí okolo slunovratu, následuje přestávka. Dva týdny bývá o prázdninách, než se rozepnou sítě v plných délkách na klasických půdorysech odchytového sektoru parku.
V posledním pokusu sehrála roli bouřka, která v podvečer ze tří stran obklíčila kotlinu a nápadu si pořádně užívala. Byl jsem však připraven, nezaskočen. Z maringotkové základny skrze sklo dveří sleduji liják, co chvíli prosvícený výboji. A najednou zážitek a připsaný postřeh do výzkumu. Na mohutnou třešeň ptačí s velmi řídkou korunou vyskočil z pruhu pelichaniště slavík, aby se ukryl za kmenem v půli stromu. Z příležitosti jsem dočista zářil. Budu u dveří sedět, dokud on ten přelud bude k dispozici. Pak konec, ale na škodu divadla to vůbec nebylo. Předvedl, jak ptáci umí číst situace, jak ví si rady. Deštěm proletěl šikmo dolů do prostoru agrokultury, což není nic jiného než plocha slamnatého koňského hnoje z kapsami kompostu, v kterých je nasázeno mnohé. My ale budeme vnímat dva velké kopce dýní s ohromnými deštníkovitými listy. Do toho labyrintu vpadl a už se neukázal. Rozhodně nikudy nevyletěl – ani nepotřeboval, bylo to cílené. A déšť poléval listy. Točím lžičkou pěnu na kávě a říkám si: jestli byl letitý, super volba. Jestli byl mlád, smekám pomyslný klobouček. A protože přicházel večer, myslím, že tam i přenocoval.
Ráno ale, ráno už byl pryč. Půlnoc byla v sadu už znovu na chytání, obloha s měsícem, myšlenky na výsledek.
V tomto posledním chytacím dni přiletěl ráno mladý krutihlav. U nás nepochybně nedávno narozený. A zvláštní je záchyt i samičky rehka domácího. V prostředí, kde teď by neměla být. Co se vlastně u pěvců děje, když mladí jdou z hnízd a je pár dnů prostor před pelicháním? Za sebe říkám: mám skoro jasno.
Obrázek severovýchodního okraje rozšířeného Slavičího háje. Slunce vstupující na předzahrádku parku.
