Byl druhý den (tedy podvečer) června. Kukačky v parku dřou od rána do večera. A nejen v něm. Jejich revír sahá až za Zvolínek – inu, potřebují rozdat zodpovědnost, než zmizí do Konžské pánve. Tam budou v čase, kdy tady pěstouni budou s „péčí“ vrcholit. Promyšlené, vychytané. A jednou, za dlouhý čas, mohou se od nich nedaleko kdesi v té dálce objevit potomkové. To už snad není ani vychytané, to je – opatrně řečeno – neuvěřitelné!
Bylo třeba pro tamní doběr výsledků pokusit se okroužkovat některé z mláďat vyvedených modráčků. Hnízdění vyšlo, smysl byl odůvodněný. Dvě se chytila po západu slunce, když šla k noclehu do křovité vrby, ovšem ještě před tím se v jiné síti ocitla „zanášející“ kukačka.
Ten chytací půlden byl vůbec napěchovaný událostmi, je to zvláštní. Někdy se daří hodně, jindy je půst. Člověk ovšem, má-li zkušenosti letité – dobře o této „houpačce“ ví. A říká si: „Však ono to přijde“. No, a včera takové nalíčení přišlo.
Pobytový slavičí rok upaluje, bude se co nevidět přepeřovat – a pak? Je to vůbec možné? Co ten čas, životy stíhající, dělá?
Nenechte se znervóznit řečnickou otázkou, jeďte po svém dle libosti. Krásné je za život nejedno vystoupení od toho kumštýře.
Dobré kroky do vašich současných cest!
