Sto let není prkotina. Vezměte: kolik nadšených lidí nosilo otisk razítka na důkaz sounáležitosti. A kolik podobných, těm dávným, připoutáno je dnes! Patřím k nim. Nebýt možnosti na doporučení pana docenta Olivy organizovat se a zdokonalovat osobní ornitologii, nebylo by ani mety met – setkání s bájným modrákem středoevropským v jarní čas šestaosmdesátého roku, v rákosí „bousovského moře“! V místech bahnité, pozoruhodně dlouhé šíje.
Byl takřka stejným jak v ohmatané knížce od Josefa Jirsíka, jen ještě třpytivější. Barvičky pana Svolinského na to po papíře neměly. Bylo to ve sklopce veliké překvapení – i když pravda – líčil jsem na něj. Ovšem však v zmatení, protože z rybníků nikdy nikdo druh o jarním průtahu nezmiňoval. Už jsem nevěděl s líčením co. Tolikrát jsem jara předchozí bloumal „u veliké řeky“, jak předepisováno, Jizera nemohla být malá, toť jasné i dnes. Nikdy, krom červenek, ničeho jsem tam nepořídil. Musely stačit, oranžovou náprsenku jsem jim pak bilancováním po cestě domů měnil na modrou. Až přišla veleklika třiadvacátého. Pak někam odletěl a nikdy jsem o něj víc nezavadil. Mělo to asi tak být.
Čas urazil obří díl procházky – a vidíte: dnes jsem si byl modráčky normálně v slati zachytat. Proměny v čase – i to je na ornitologickém chodníčku krásné. Do staropražské chytací party už většina členů cestu nenatrefí. Ale dědictví nám – nám jdoucím – dané, prach neudolá! A i kdyby na břehu Vltavy už jediný pastičku nepoložil, nádherným pro mě zůstává.
Svět modráčků je překouzelný! Docela těžko se mi po týdnu dubna přezouvá z bahna do kopřiv. Ale poradím si. Přeci jen – rezavý slavík, je rezavý slavík! To on mi zformoval kleště do ruky a já mu to nikdy nezapomenu. Bez něj bych o první stovce pro „nějakou ornitologii“ možná nevěděl.
Tak buďte zdrávi, a skrz okna pusťte si přírodu do kvartýrů! Ať užijete.
