Tak je to tady! Dlouhá světlá fáze dne už nikdy letos nebude delší. Nemá cenu bědovat, nikdo s tím nic nesvede. Pojďme pod větve. Pojďme si říct aktuálně ze života mistra pěvce slavíka.
Začalo pelichání. Proces, ke kterému jsou vyzýváni všichni kroužkovatelé, aby jej obsáhli pro svoji praxi v terénu. Jde o jeden z nejupřímnějších záchytných bodů pro chvíle determinace a nutno stále ještě poznamenávat, nezaběhlý dost. Našprtat se to nedá, musí se nakoukat. To čtení je ovšem vzrušující a člověk se na každou novou příležitost těší. Může pokročit dál, může si přijít jistějším.
Pelichacích modelů je několik, slavíci drží ten z jednodušších – ovšem, vyžaduje to od těla velice kvalitní peří. Uvažte, že teď převléknou obrys na cestu za sluncem a v stejném se vrátí. Co vrátí?! Ten samý jim poslouží k jarnímu okouzlování i rozmnožení. A kruh se uzavřel. Jsme zase za půlkou června, před slunovratem.
A nejde jen o stav opeření, který vidíme v ruce, jde rovněž o chování, které proces provází. Tam se od odložení zpěvníku začne dít tolik věcí, že bychom tu seděli do večera. A pak? Slyšíme neslyšné zavření dveří a kout kousek od Klenice bude zas sám. Pro čekání. Proti kterému stojí pokračující život aktéra kdesi na cestě – tam, kam nevidíme. Jen značná náhoda a proinvestované kroužkování může umožnit hrstku poznatků navíc. Ten moment má podobu houbařova okouzlení, kdy pro hřiby nemá košík kam postavit. Zahradníkovo spokojené zapráskání knírem, když ředkvičky v hlíně nabobtnaly, že nejdou kale vytáhnout. Slídíte v souřadnicích místa ohlášeného odečtu kroužku a hlava se těší na chvíle příští. Bude se přemýšlet po novotě, s dalším překonaným zámkem. Nádherný stav vzácnosti šafránu (míněno u slavíků). A přeci už zvýšené počty muzeem podchycených jedinců tu a tam něco poodkryly. Jdu za nimi cestou z náročných, kdybych si vybral čápy, věděl bych o mnoho víc. Jsem ale šťastný za to, v čem jsem. – Já vím, ještě neodlétli, ale až v dubnu přiletí…
