Ne, že bych hráběmi opracovával celý přičleněný půl hektar, pohraboval jsem jen kolem hraničních kůlů, ale přesně v „pravěkém“ rohu. Posledně jsem proběhl v hluboké orbě celý lán nad námi, kde v jílu štěrk se ukazuje, výsledkem byly pouze čtyři acháty a jeden araukarit. Myslel jsem si na víc. Ale vím, že pak se stejně něco ku mne stane, třeba dodatečně, když už člověk nevěří v nic.
Nenašel jsem nic z doby kamenné (bude se ještě vláčet, šance trvá), našel jsem ovšem kamínek velké vzácnosti v zdejších terasách. Acháty jsou těmi červenými, krásnými, typu „Železnice“ a nyní tento křišťál. Na rozdíl od záhněd je tato forma jemně krystalického křemene opravdu čistá a kdo umíte pustit mysl z vodítka, pro toho jsem jej před chvílí podržel proti zapadajícímu slunci dole v zahradě.
Nejdřív ale obrázek bez efektu, aby byla vidět čirost drahokamu. Na rovinu – „skleněná“ je jen jeho malá část, ale postačuje. Takových let jsem nehledal, v mezičase jednou vltavíny dole na jihu, tady na polích nic. To patřilo dětství. Teď kus štěrkové terasy vlastníme, a mne to strhlo zpět, jsem zase hledač. Nic jsem nezapomněl z fortele.
Takže, tady je první podoba…
Tady druhá z odvrácené strany, kdy do kamene vstoupilo slunce.
Pak jsem šel do slati budovat hnízdiště modráčkům. Už to nebude dlouho trvat a (snad) přiletí. Pásmo mokřin je letos opravdu v kondici, snad je přemluvíme. Na obrázku severní výseč mokřadu.
Jemná brčka rákosu s travinným patrem budou posečena až před létem kvůli cvrčilkám zeleným. Tak to u nás chodí. Park je pro všechny.
