Sotva vkročím do zahrady, vím, že tam jsou. Na borovici, v smrčisku i na modřínu. A taky v tújích a pod břečťanem. Všude jsou, všude jsou! Cestovatelé, kteří povětšinou mají domovy v lese. Teď migrují pryč. Jsou mladí, plni odhodlání. Tenké hlasy je drží pospolu, aby se po České tabuli neztratili.
Pak přijde člověk kontrolou znovu, není tam „les“, ale „bystřina“. Jak by právě takový odchyt neměl bavit? Prostě jsem natáhnout musel..
Taky je čas budníčků, ale to nejsou vůbec poutníci obyčejní! Pocitem odháněni od domova, který se nachází klidně na Sibiři. S tučnými tílky a silou v letkách, dávno jej mají za zády. Jsou jich tu po ránu plné zahrady. Možná i ten střízlík je někde až od východu. Klidně tak mohlo by být.
Vyzbrojen soustředěním, cítím z nich tahový neklid. Je rovněž k uslyšení, především u budníčků. Nikoho nezdržím dýl co dvě minuty. Hnedle co seberu míry a kroužek překlopím do sešitu. Odlétají většinou už tady do fasády, je totiž z loubinců a vína. Dům se tak jeví jako keř s okny v žaluziích. A pak už společnost mizí ze zorného pole, k rozptýlení se po vsi. Každý odnáší po kroužku. Víc se už nepotkáme. O to silněji je třeba setkání žít. Když je. Prohlížet, promlouvat, prociťovat. Odletěli, jen bužírky smutní za hliníkem, co s nimi před chvílí společně byl. Nežli navlékl křídla a odcestoval.
